Hvězdičky

Ano, já vím, že je září, a že škola právě začala. Jenže, v době, kdy jsem psala toto písmenkování můj blog ještě neexistoval, a tak mi dovolte trošku zavzpomínat a vraťte se se mnou na chviličku o pár měsíců zpátky, do doby, kdy jsem se loučila se "svojí" 2.A.

Hvězdičky

Otáčím další stránku kalendáře, konec června, v pátek začínají vytoužené prázdniny.

„Neměla bych začít držet dietu?“, uvažuji, bohužel nahlas (nedávno mi ve zkušební kabince ulítl knoflík u mých letitých kalhot). „Už zase? Není to zbytečné?“ slyším potutelný úsměv v hlase svého chotě. Hm, má pravdu, je to zbytečné. Stejně si z dovolené místo suvenýru vozím vždy minimálně 3 kg navíc, tak se tím teď zabývat nebudu, to má čas až po návratu.

Konec školního roku, mozek začíná bilancovat. Proč teď? Proč nepočká na leden?

Odněkud z hloubky vytáhne citát, jehož autora si již dávno nepamatuji:

„Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích.“

Do toho mého života vstoupilo před deseti měsíci 18 pidi lidiček, celá třída něžných princezen a malých rošťáků. Postupem času se z nich přirozeně staly „moje děti“.

Deset měsíců v jejich přítomnosti uběhlo ani nevím jak, a tak píši své první a možná i poslední „Vysvědčení“. Nééé, není to klasické výzo, kde jsou čtyřky z matiky a dvojky z chování, to pochopitelně přenechám třídní učitelce. (Nikčo, buď shovívavá!)

Na mém hvězdičkovém vysvědčení se vyskytují předměty, jako je: Kamarádství, Pořádek v lavici, Domácí příprava, Aktivita v hodinách … apod. Ani hodnocení není stejné. Pět hvězdiček neznamená kouli, pět hvězdiček je TOP! Čím větší počet hvězdiček, tím lepší výzo.

Hned je mi jasné, že všichni dostanou plný počet. Proč taky ne, vždyť jsou to přeci super děti.

„Je to spravedlivé?“, opět slyším drahou polovičku. „Já nevím, není to jedno?“ „Myslím, že není!“ Tak jo, budu alespoň trošku spravedlivá, vybavím si najednou poslední lavici u okna. Tam udělím za „Pořádek v lavici“ jen čtyři hvězdičky. Čtyři?

Za binec, který denně všichni přeskakujeme, igelitové pytlíky, obaly od čehokoliv, víčka od pet lahví …., tak tři. Tři? A co to věčně vylité pití, rozdrobené sušenky, kůrky od chleba … Dvě! … shnilé ovoce v lavici, ulepkaná podlaha ještě před první hodinou … Jednu, ale tím končíme! Bez hvězdičky nenechám nikoho!

„Já nemám tužku!“ slyším v myšlenkách Naty. „Paní učitelko, nemůžu najít pero“, pokračuje další den „a to, které jste mi půjčila, se také ztratilo.“  „Zapomněla jsem úkol… a taky učebnici. Nemůžu najít lepidlo ani nůžky…“

„Paní učitelko, já mám hlad, nemám svačinu“, nešťastně mi oznamuje a v očích se jí lesknou slzičky. Běžím do kabinetu a dělím se o své pomelo.

Miluji pomelo. Zásadně se o něj odmítám dělit. Tady ale není na zásady prostor, jde o život. Přidávám ještě drobné na housku ve školním obchůdku. Za jednu hvězdičku je „Domácí příprava“. 

„Jééé, to je jednoduchý, to já přeci umím, tohleto!“, nadšeně jásá moje Kiki při matice. O hodinu čtení mi pak položí hlavičku do klína, nechá se hladit a tiše poslouchá své spolužáky.  Už nepláče, neutíká z hodin pryč a „kníká“ pouze výjimečně. Dokáže statečně přijmout i dvojku, když se jí náhodou něco malinko nepodaří, dokáže si stoupnout před celou třídu a zazpívat, dokáže prohánět Matouška po třídě, když jí vyvede nějakou lotrovinu … Je báječná! Počet hvězdiček je jasný. Stejně jako u Matyho, Adélky, Pepíka, Sašenky …….

A tak „sázím“ jednu hvězdičku za druhou a říkám si, že se na ty prázdniny zase až tak moc netěším. Hlavou mi letí spousta společných zážitků, hodně smíchu, sem-tam nějaká slzička … Nechci se loučit s mými dětmi. Byly v mém životě pouze pár měsíců, ale jejich stopy v mém srdci zůstanou navždy. 

Uvědomuji si, že jsem měla štěstí, na děti i na učitelku. Být asistentkou v takové třídě je prostě radost. Moje 2.A ..

Poslední výzo, poslední hvězdička, bulim.

Až je rozdám, odvážně vykročím vstříc dalším lidem, kteří chtějí vstoupit do mého života. Vlastně, už se těším.