Mami, nebuď trapná!

 

 „Tamhle ten plavčík po mě pořád kouká“, svěřuje se nám (mně a své mamince) šestnáctiletá Verunka. Okamžitě zbystříme – obě!

Věk – 18+, pleť – opálená, vlasy – tmavé, postava – sportovní, oči – veselé, úsměv – filmový, ramena – široká, zadek – pevný, velikost nohy – 42, k snídani měl ………

Po bleskovém, ale důkladném double rentgenu uznáváme, že „to by šlo.“

Chlapec je očividně místní seladon.

„Jo, ten by šel“, schvalujeme tedy Verunce její prázdninový objev, který na ní může oči nechat.

S kafíčkem v ruce (jdeme zrovinka od plážového baru) se uvelebujeme na lehátkách v první řadě, abychom měly nerušený výhled, a netrpělivě čekáme, co se bude dít.

Mladý Mitch Bjukenen (nevím přesně, jak se to píše) se nejprve ladně projde po pláži, náhodou kolem našich lehátek, aby se přesvědčil, zda je svým novým objevem sledován a patřičně obdivován. 

Je, (a nejen jím). Spokojeně se tedy vrací na svou základnu.

„Teď začne paví tanec“, utrousím směrem k Verunce.

„Cooo??? A to je jako co?“ vytřeští na mě nechápavě své modré oči. „Dívej se.“

Představení začíná. 

Mitch provede na pláži pár posilovacích a zahřívacích cviků, naklepe stehna, protáhne bicepsy, hodí směrem k Verunce svůj filmový úsměv a skočí do divokých a bouřlivých vln. Plavat tedy umí, to musíme uznat.  

Když se ujistí, že diváci, plni očekávání věcí příštích, ani nedutají, popadne prkno a vrhá se zpět do vln. „Ouuu!“ jásáme ohromené jeho uměním. Vlastně, jásáme jen my dvě, starší a zkušenější.

„Nechte toho!“ stydí se za nás Verunka. Nechápeme, čeho máme nechat? Nic neděláme, jen se díváme (a usmíváme).

Když Mitche omrzí prkno, hbitě přesedlá na vodní skútr. Předvede pár skoků ve vlnách, „práskne do koní“ a je v trapu.

Trošku zklamané využíváme nucenou pauzu k občerstvení. Dopijeme kafíčko, dojíme zákusky, vymácháme nohy v moři a než se nadějeme, Mitch kolem nás prosviští rychleji, než dnešní vítr. Ne na skútru, po svých. Kousek od nás, blížící se uragán vyvrátil slunečník, který se řítí k zemi. S napětím čekáme, jak to dopadne.

UF! Stihl to, zachránil slunečník i dámu pod ním. Údivem jsme zapomněly dýchat.

„Je vážně dobrej“, pronese Verči maminka a zatleská. 

„Mami, nebuď trapná!“

Mitch sklidí obdiv všech kolem ležících diváků (divaček) a spokojeně, s tím svým filmovým úsměvem na tváři, odchází, aby si odpočinul a nabral síly.

Dlouho mu to nevydrží (zjevně je hyperaktivní). Ještě jsme se nestačily vzpamatovat z jeho hrdinského činu a už se řítí směrem na molo. Zvědavě zvedáme hlavy z polohy „zajímá mě jen sluníčko“ do polohy „zajímá mě Mitch“.

„Co chystá?“ zní moje, spíše řečnická otázka, hned si na ní sama otázkou odpovídám. 

„Snad nehodlá skákat z mola do těch rozvášněných vln?!?!“

Hodlá.

„Maminka“ hbitě sahá po foťáku a cvaká. „Ježiš, mami, nebuď trapná!“ opakuje, již po několikáté, Verča svojí prosbu. Trapná, nebo ne, novinářské sklony vítězí a Mitch je při svém luxusním skoku „uloven“ do digitální krabičky. KRÁSNÁ fotka!

Pro velký úspěch je potřeba číslo zopakovat. Užíváme si to – Mitch, Verunka, my dvě a s námi půlka pláže (ta dámská, pochopitelně).

„Já mu tu fotku ukážu“, nadšeně vyhrkne maminka.

To už se o Verunku pokouší mdloby. „Mamííí, nebuď trapná!“, kvílí nešťastně.

Zabralo to! Mitch je záznamem svého „pavího tance“ okouzlen a žádá si fotku poslat na svůj Fb profil.

Mitch a Verunka se stali přáteli 
(a mamííí už není trapná).

PS. Veunka chtěla prozradit, jak jsem poznala, že začne „paví tanec“.

Veru, to je mé tajemství. :-)