Nepoučitelná

 

Moje kamarádka se nedávno rozhodla, že zhubne.

Vlastně ne, rozhodla se už před několika lety. Jenže znáte to, člověk se jednou rozhodne, jde do toho naplno, pořídí si váhu, permici do posilovny, eliptikal, rotoped, kolo, brusle, tepláky, botasky, vyhází všecky čokolády, sušenky, Nutely, marmelády a salámy, upraví jídelníček podle Havlíčka … a pak to nějak vyšumí …

Emilka je zrovna v období, kdy do toho jde naplno a tak jsem svolila, že jí v její snaze podpořím. Nakonec, dát dolů nějaké to kilo se může hodit i mně.

Slovo dalo slovo, jde se na in-line. Po třech minutách jízdy se Emilka zastaví, stáhne brusle a na patách se jí vyvalí krvavé obr puchýře. Odbelhá se zpět na lavičku a v našem hubnoucím plánu pokračuji sama – když už jsem obutá…

„Nevadí, zítra vytáhneme kola“, uklidňuje sebe i mně Emilka. „Ani omylem, já a kolo? Nikdy!“

Druhý den se scházíme znovu, do party nám přibyla Emilky jedenáctiletá dcera.

A zatímco holky osedlaly své bicykly a rozhodly se dát si zahřívací kolo, já se chystám nazout si své botičky na kolečkách.

„Teto, ty brusle si snad ani nenazouvej!“ fňuká najednou vedle mě Adélka. Nechápu, kde se tady vzala, před vteřinou byla 500 m přede mnou. „Maminka si asi zlomila ruku.“ Jen vteřinku přemýšlím, jestli nejde o špatný vtip (včera puchýře, dnes už rovnou zlomená ruka?), pak ale odhazuji své brusle pod vedlejší lavici a v poklusu žádám kohosi, ať mi je pohlídá. Na odpověď nečekám.

V dálce vidím Emilku sbírající se ze země, vedle zastavuje auto, řidič nabízí svojí pomoc. S vděkem přijímáme úschovu kola a pospícháme na parkoviště. Opatrně nakládám potlučenou Emilku do auta a řítím se s ní na chirurgickou pohotovost. „Pane Bože, prosím, ať mě to tak nebolí!“ sténá mi v autě a z očí se jí koulí slzy, za které by se nestyděl ani krokodýl. Lituji jí a trpím s ní, její ruka mi roste před očima do mega rozměrů.

„Ten řidič byl fešák, viď?“ vypadne z Emilky mezi vzlyky. Nechápu, co všecko je ženská, trpící bolestí, schopna vnímat. (Ale uznávám, byl to vážně fešák).

Ruka je zlomená a potřebuje narovnat, zní verdikt sloužící lékařky.

Tak u toho já opravdu být nemusím. Trošku zbaběle se potichoučku vytrácím z ordinace, ale i přes zavřené dveře to rovnání slyším. (Já a kolo? NIKDY!)

Na chodbě přemýšlím, co všecko už měla Emilka za ta léta svého hubnutí poraněné.

Určitě nohu (puchýře nepočítám), to když sportovně seskočila ze třetího schodu. Týdny musela být v klidu a nosit ortézu, kterou pořád sundávala a v klidu nikdy nebyla.

Svalovou horečku, to když se zamilovala do posilovny. Nebyla pak schopná vstát z postele, natož se jakkoli hýbat, přesto se ploužila po bytě i po městě a starala se o rodinu, o firmu, o všecko ….  

Krční páteř, už si nepamatuji proč (určitě sportovala), ale pamatuji si, že límec si pořád sundávala a v klidu opět nebyla.

Otřes mozku. Ten měla sice z autonehody (kterou nezavinila), ale v nemocnici podepsala revers a druhý den už byla doma, aby se mohla starat o rodinu, o firmu, o všecko …

Ležet v posteli, to není vhodný program pro Emilku, protože když nebude fungovat Emilka, přestane se točit svět.

A protože chci, aby se svět ještě nějakou chvilku točil, výslovně jí zakazuji jakýkoliv sport!

PS: Dvakrát týdně vozím Emilku do Prahy do ÚVN a s napětím čekám na verdikt. 

Operace bude, nebo nebude? 

A Emilka? Ta už plánuje rychlo-chůzi, protože na ní prý ruce nepotřebuje.