Setkání v metru

 

Zase jsem si jednou vyrazila do Prahy. Sama. Na sraz s kámoškou. A za úkol jsem si dala víc koukat po lidech. Nejsem sice voayer, ale za prvé, prý si málo všímám lidí na ulici a nevidím tak to, co vidět mám a za druhé, radili to v jednom návodu na život. Prý pak budu šťastnější. Pamatujete?

Jen co seběhnu schody do metra, pořádně se rozhlížím. Opodál stojí kluk v bundě, s pleteným kulichem na hlavě. Teď? Je sice už konec září, ale venku je 25°C. Připadám si trošku divně, mám jen šaty, přes ně džísku, vždyť u nás na ‚vsi‘ je babí léto, do Vánoc, času dost. Ke klukovi přistoupí holka. Asi to bude jeho holka, usuzuji dle toho, jak se k sobě mají. Mate mě pouze její outfit, květované šatečky na ramínka a na nohou sandálky.

Vůbec nejsem šťastnější. Kdybych nekoukala po cizích lidech, nemusela jsem si teď lámat hlavu s tím, proč jsou tak zvláštně oblečení. Protože, co je mi do toho?

V záloze mám lepší program, sáhnu do kabelky a vyndám rozečtenou knížku. Ze sledování lidí jsou jen zbytečné starosti, v lekci budu pokračovat zase někdy příště.

„Slečno (???), nevíte prosím Vás, jak se odsud dostanu na Černý most?“ vyruší mně z mého plánu starší muž, vlastně dědeček. Tohle náhodou zrovna vím, takže můžu být chytrá a ochotně poradit.   „To musíte na Florenc a tam přestoupit na B,“ odvádím svoji pozornost od právě otevřené literatury.  „A kolik stanic to je, to nevíte?“ „Asi sedm“, rychle koukám na ceduli.

Tak se cestou na Zličín (také na Florenci přestupuji) dozvídám, že dědoušek je z vesničky u Strakonic a v Praze má dvě dcery. Jednu v Letňanech, „ale ta je na dovolené, na to jsem zapomněl,“ a druhou na Černém mostě. „Jedu je navštívit, víte. Je to překvapení. Vyhecoval mě vnuk, že prý jsem srab, že to v Praze nezvládnu a sám je nenajdu. On je strašně drzej, ale vždycky se s ním hodně nasměju. No jo, dnešní mládež. Jsou samej počítač a mobil, pořád do toho kouká, co tam vidí, to nechápu.“ „To vlastně ani já,“ souhlasně přitakávám. „Taky mám mobil, ale nezdá se mi tak pěknej, abych se na něj musel furt dívat. Já s ním jen telefonuju, víte?“ 

Můj náhodný společník si získává mé sympatie čím dál víc. O mém přístupu k moderním technologiím bych mohla psát romány. (Tak, romány ne, ale písmenkování určitě – příště.) Na knížku jsem dávno zapomněla. Příběh mého náhodného známého je mnohem zajímavější a jeho společnost mě těší. „Chci vnukovi dokázat, že nejsem tak neschopný. Těším se, jak mu vytřu zrak,“ pokračuje děda. „Naposledy jsem jel metrem před třiceti lety. Když jsem vystoupil na Florenci, byl tam takový stánek, prodávali tam klobásy.“ „No, tak ten tam už asi nebude,“ snažím se dědouška opatrně připravit na možné (jisté) změny. „Ale to já přeci vím, dneska už není nic, jak bývalo.“ „To máte pravdu. Je mi líto, ale tady se musíme rozloučit, já jedu na druhou stranu. Dobře dojeďte,“ loučím se s dědou na Florenci. „Děkuju vám, slečno, jste moc hodná. Teď už to najdu, mám přeci ten mobil. To bude vnuk koukat.“

Naskočím do vlaku, který jede opačným směrem než ten dědouškův a … no vážně, mám výbornou náladu a cítím se šťastnější (aby ne, když jsem zase slečna). Vůbec mi nevadí, že musím stát, ačkoliv kolem mě sedí samá omladina, s mobily v ruce. No jo, ta dnešní mládež. Co tam vidí, to nechápu.

Na sraz s kámoškou dorazím spokojená, usměvavá a dobře naladěná. „Ty jen záříš,“ nešetří chválou kamarádka, „není v tom chlap?“ 

No jasně, jasně, že je v tom chlap. Jen je kapánek starší a už ho asi nikdy v životě neuvidím. Nějak jsme si nestihli vyměnit telefonní čísla, i když mobil měl.

Tak doufám, že nezabloudil, ke své dceři v pořádku dojel a vnukovi ‚vytřel zrak‘.

PS: Tak trošku jako v pohádce ... Kde se vzal, tu se vzal, a pak náhle kouzelný dědeček zmizel ... 
Děkuji za první lekci 'Koukání po lidech,' dědečku. Určitě se budu zdokonalovat.