Mořské myšlenky

Tohle studené, šedivé, smutné, uplakané podzimní počasí, to není nic pro mě. Pokud jste na tom podobně, pojďte se se mnou alespoň na pár minutek, než nám začne ten každoroční adventní stres, vrátit zpět do teplých, jasných, veselých, slunečních dnů.

Miluji moře. Jistě, vím, nedávno jsem psala, že miluji pomelo. Mám velké srdce, těch drobných životních radostí prostě pojme hodně. Tak např. jsem čokoholik, miluji čokoládu. Nemyslím tu fialovou, myslím čokoládu. O tom, ale třeba někdy jindy.

V momentě, kdy vystoupím z letadla, můj citlivý nos natáhne vůni moře, jsem ztracená, měním se v plážového povaleče. V plážového, NE v barového!

Můj muž tvrdí, že kdyby se konalo mistrovství světa ve válení na pláži, vyhrála bych já. Má pravdu!

Miluji moře, miluji X odstínů modré barvy, které dokáže namíchat, miluji zvuk, kdy vlny naráží na pobřeží, miluji odlesky sluníčka na mořské hladině, miluji slanou vodu na svém těle, fascinuje mě pohled na obzor. Vydržím hodiny sedět (raději ležet) na pláži a pozorovat, jak se někde v nekonečnu střetává tyrkysová voda s blankytným nebem, jsem ochotná vstávat v „nekřesťanskou“ hodinu, jen abych mohla pozorovat východ slunce. Neznám krásnější pohled, než vidět, jak se nad hladinu pomalu a ladně vyhoupne žhavá koule. V tu chvíli se rozzáří celý svět.

Časně ráno, když ještě všichni spí, natáhnu přes své spací tílko a kraťasy Pepínovu mikinu, (co na tom, že je delší, než mé pyžamo, v tuhle raní dobu je vážně zima, na parádu není vhodný čas), a letím na pláž. Většinou jsem tam sama, jen někdy potkám pár podobných šílenců (asi dva), jako jsem já.

Vytahuji foťák a fotím. Mám desítky, možná stovky fotek. Téměř stejných fotek, ale pochopte to, co kdyby tahle vlnka byla jiná, než ta předešlá? 

Fotím pořád, stejně jako můj muž. Jenže, on nefotí pořád stejné vlny, on fotí mě. Mě na písku, mě na lehátku, mě v moři, mě pod mořem (dobrá, přeháním), mě na molu, mě na kamenech, mě na střeše (nepřeháním), mě na houpačce….

Byla doba, kdy jsem z toho byla v rozpacích. „Buď ráda, že fotí tebe, víš, co je na pláži ženských?“ přivedla mě k rozumu kdysi má kamarádka.

Rozhlížím se kolem, ANO, žen je tady opravdu hodně. Vysoké, malé, štíhlé, boubelaté, snědé, bílé, modrooké, hnědooké, prsaté i ploché, drobné i plnější, krátkovlasé i ty s vlasy až pod zadek, v bikinách i zahalené v burkách …., prostě, co si kdo vybere a všecky se mi zdají krásné (dobře, tak téměř všecky).  Hm, fakt můžu být ráda, že fotí mně.

A jelikož je Štěpa synem svého otce, nehodlá v ničem zůstat pozadu. Co dělá táta, dělá i Štěpánek. Vytahuje ze své kabely tablet, namíří tu placku na mně a zavelí: „Mami, stoupni si sem! A dívej se na mě, nemůžu tě fotit, když pořád koukáš někam jinam! Budu fotograf, víš?“

„Nepůjdeme do aquaparku?“ vytrhne mě z mých myšlenek budoucí fotograf. Nechápu, proč bych se měla plácat někde u bazénů, když se přede mnou rozprostírá širé moře? Navíc, jedny plavky už jsem tam letos zničila … a nejen plavky.

„Jasně, jdeme, necháme maminku odpočinout“, zachrání mě manžel, ostatně, jako téměř vždy. Ví, že od moře se jen velmi nerada a neochotně vzdaluji.

Hurá, mám minimálně dobré dvě hodinky jen pro sebe a hodlám si je náležitě užít.

Zabodnu svůj pohled do vzdáleného obzoru, přefiltruji zvuky, které se k mým uším valí z lidského mraveniště, nechám si jen šplouchání tyrkysové vody a dovolím svým myšlenkám jen tak plynout ….

Zahlédnu chlapečka, který je mi povědomý. Ne, je jen někomu hodně podobný …

„Moje“ 2. A!  Co asi dělají mé děti, jak tráví prázdniny Kiki, Matoušek, Štěpánka, Adélka, Páťa, Sašenka, Pepík ….? Poslední týden školy jsme si o prázdninách hodně povídali. Někdo bude u babičky, někdo u moře, někdo na chalupě a někdo u počítače. Těšili se ale všichni.

„Já chci čůrat!“ opět mě vytrhne z mého snění ječící dítě. Sice české, ale naštěstí ne moje. S ledovým klidem (a troškou zlomyslné radosti) tedy přenechám jeho biologickou potřebu na starost jiné matce.

Vytahuji MP 3 a pouštím si do sluchátek oblíbenou hudbu, kterou jsem vlastně teprve nedávno objevila. Znovu se rozhlédnu po pláži, lidské mraveniště se rychle rozmnožilo. Tentokrát si hodlám vzít do svého „hledáčku“ muže. Dlouho a marně hledám nějakého TOP frajera, který by mě FAKT zaujal, a tak usoudím, že my ženy, jsme prostě hezčí. Když už se chystám zavřít oči a nějakého toho fešáka si alespoň představit, můj pohled zavadí o horu svalů. Zpozorním a uvelebím se tak, abych měla lepší výhled. Ramena, za která by se nestyděl ani Pepek námořník, na břiše pekáč buchet, ani gram tuku navíc, dokonale padnoucí plavky, pečlivý sestřih, uhrančivý pohled …. Tak přeci, alespoň jeden, říkám si. Ke které krásce asi patří? Pozorně se rozhlédnu.  Ale to neee! Mohlo mě to napadnout hned. Každý takový fešák, musí být gay, na to je snad nějaký zákon. Ztrácím zájem o horu svalů a pootočím hlavu směrem doprava.

„Ležel tam na pláži, jak vyvrženej vorvaň“, vybavím si okamžitě scénu s Evou Holubovou v jednom z mých oblíbených filmů. Přímo před mými zraky se do písku boří velryba …., a nahoře bez! Znejistím, lidské mraveniště se ale zdá být kupodivu v klidu. Rychle vyhodnotím situaci a zapudím myšlenku, uspořádat záchrannou akci typu „Zachraňte Willyho“ na pomoc velrybě do moře. Nějak podvědomě tuším, že bych se nesetkala s pochopením a slova díků bych také čekala marně. Nechávám tedy vorvaně napospas osudu a sama se vrhám do té nejbáječnější lázně světa, do moře.

            Ve chvíli, kdy slaná voda obejme celé mé já, zapomínám na svět na břehu, od lidského

mraveniště plavu co nejdál. Něco se pode mnou mihne a dotkne se mé nohy. „Úchyl!“ vybavím si další scénu ze stejného filmu. Nesmím tolik koukat na televizi.

Vlny ke mně donesou zvuk píšťalky. Otočím se, vidím pouze mraveniště, pak ale zahlédnu zběsile poskakující postavu, máchající rukama nad hlavou. Asi blázen.

Pomalu mi dochází (jsem blondýna), že jeho gestikulace je pravděpodobně určená mně, přece jen jsem trošku daleko od břehu. No jooo, snad se zas tak moc nestalo, tady nejsme v Austrálii, žralok mě tu snad nesežere.                     Přesto raději nasměruji své ploutve zpět ke břehu, nerada bych, aby nakonec museli tu záchrannou akci přeci jen organizovat.

Po kamenech se vydrápu na břeh, fláknu sebou na lehátko a nechám sluníčko, aby ze mě vytvořilo solnou homoli.

Po pláži kráčí modelka. Není ani vysoká, ani štíhlá, ani snědá, ani v bikinách, dokonce nepatří ani mezi nejmladší, ale její sebevědomí by jí mohla závidět i Simona Krainová. Vlasy stažené do uzlu, na očích sluneční brýle, oděná v lehkých plážových šatečkách, na nohou sladce růžové pantoflíčky a kolem pasu křiklavě zelený nafukovací kruh. V ruce drží selfie-tyč. Pár kroků před ní vykračuje mladý, fešný bodyguard (možná to nebude bodyguard, ale to nechám na fantazii každého z vás …). Modelka vyběhne na molo, udělá pár romantických selfíček (pouze ona a moře, bodyguard není pro focení s modelkou hoden) a sebevědomě si to štráduje zase zpět. Neznám jí, ale nenávidím jí, protože to mé sebevědomí právě spadlo k bodu mrazu.

Po celodenním únavném válení na pláži, potřebuje tělo malinko protáhnout a tak se chystáme na procházku. Štěpa chce do obchůdků, nutně totiž potřebuje koupit letadlo, já pro změnu toužím po pláži. Vyhrávám, jdeme se brodit pískem. Dovoluji moři, aby, krom kamenů, omílalo i mé kotníky. Je to tak příjemné. Krásný kamínek, ohýbám se a lovím nádherně zbarvený šutr. „Jé, mušle a další …!“ Ponořím ruce do vln, které zlomyslně odnáší zpět do moře předmět mého zájmu. Jenže, to už jsem zblbla i své chlapy a tak poskakujeme po pláži a lovíme mušle. „Už toho nechte, co s tím budeme dělat? Vždyť jich máme doma kýbl.“ Snažím se je vysvobodit z té, pro chlapy, asi nudné zábavy. Oba ale dobře vědí, že to nemyslím úplně vážně.

Když balíme domů, vyhazuji z kufru takové malichernosti jako např. šampon, sprchový gel, časopisy, domácí pantofle, kyblíček a lopatičku …, hlavně, abychom se s těmi mořskými dary vešli do povolené přepravní váhy. Vždyť si vezeme domů alespoň kousíček moře … 

PS: Váhu jsme překročili pouze o 1,5 kg. Chvilku jsem se bála, že budu muset u odbavovacího pásu vybalit kufry a zbavit se svých mořských pokladů, už jsem v duchu slyšela manžela, jak lamentuje „Já to říkal, to jsou ty tvé šutry …“, ale nic takového se nestalo. Stačilo vyloudit smutný pohled alá opuštěné štěně, zamrkat a drsný bulharský celník naprosto vyměkl.