Vánoční radosti nadvakrát

    Vzpomínáte? Před rokem touto dobou jsem se vám svěřila, jak vypadají naše Vánoce, jak moc je mám ráda a jak moc si přeji, aby byly letos na chlup stejné. Nebudou.

    „Jééé, mami koukej, to je krásná ozdoba a ta hvězda, tu bych chtěl, tu bysme si mohli koupit domů,“ rozplývá se Štěpa nad nabídkou vánočních tretek a běhá od regálu k regálu. Líbí se mu andílci, sobi, vánoční skřítkové, ozdoby a vůbec všecko, co se třpytí, nebo co se tváří alespoň trošku vánočně. Hvězda je pěkná i mě se líbí, koupit bychom si jí mohli. Ale KAM? Do kterého z našeho domů si jí koupíme?

    Vánoční atmosféra už se nám vpíjí pod kůži. Ulice jsou krásně vyzdobené, od stánků voní trdelníky, svařák i vánoční punč, lidé se baví, smějí, chvátají a nakupují. Tolik podnětů, lidí a hluku ovšem paradoxně spěje ke Štěpově špatné náladě. Vrčí, bručí, je podrážděný, poskakuje a lítá doslova jak splašený. Začínáme být středem pozornosti. Té negativní pozornosti, pochopitelně. Štěpa je ze všech předvánočních radostí unavený a jeho ADHD mi to dává jasně najevo. Už dávno vím, že unavené ADHD nepolehává a neusíná. Už dávno vím, že unavené ADHD je schopné houpat se na lustru, sjíždět zábradlí, plazit se lidem pod nohama, rozbombardovat celou hračkárnu, hrát na honěnou s imaginárním kamarádem a hlavně - je opravdu hodně slyšet. Koukám, jak se co nejrychleji dostat domů, nebo alespoň někam, kde nebude tolik lidí a Štěpa bude moct na chvíli uniknout do nějakého ‚jiného světa‘. Máme štěstí, v kavárně na nás čeká malý odlehlý kouteček. Bručoun si povídat nechce, povídání má za dnešek až dost a tak mu dovolím tablet (za tenhle vynález bych udělila Nobelovu cenu za mír – pochopí jen rodiče podobných exemplářů).  Štěpán tedy Minecraftuje a mé myšlenky plují nad šálkem vánočně vonící kávy:

    Vánoce mají být svátky klidu, ale ten klid si musíme nejprve sami připravit, sami „vyrobit“. Snažím se o to rok co rok, Vánoce mám vážně ráda. Miluji vánoční atmosféru, miluji všecky vánoční vůně i chutě, zářící výlohy, balkony, okna i dětské oči, miluji, když je celá rodina u nás DOMA. Letos je to poprvé, co jsou naše Vánoce rozdvojené (?) – lepší výraz mě nenapadá. Pořád přemýšlím, jak to všecko bude a jestli všecko stihnu. Mám vyzdobit pouze byt v Praze? Bylo by to logické, trávíme tady nejvíce času. Nebo byt ve Štětí? Bylo by to logické, tam je naše opravdové doma, tam budeme trávit všecky adventní víkendy a hlavně Štědrý den a vánoční svátky. Anebo oba? I to by bylo logické, bydlíme vlastně tam i tam. A jak to bude s Ježíškem? Přijde jen do Štětí, nebo i do Prahy? Nechci si ho uzurpovat jen pro nás, vím, že o Štědrý den toho má na práci hodně. Musí přeci oblítat všecky ty načančané jedličky, smrčky a borovice, protože hodné děti jsou přeci po celém ježíšovském revíru.

    Po příjemné hodince mého rozjímání ze Štěpána opadla únava, uklidnil se a očividně má stejné myšlenkové pochody. „Mami, to my budeme mít Vánoce ve Štětí i v Praze? No to je hustý!“ zvedne hlavu od tabletu a nadšeně na mě kulí oči.

    Je rozhodnuto a tak nás čekají dvojité Vánoční radosti:

-dva adventní věnce na stůl (pokud je to i s požárem, budou mít hasiči letos napilno)

-dva adventní věnce na dveře

-vyzdobení dvou bytů, včetně balkonů (jen na výzdobu našich domovů padne půlka lesa)

-osvětlení dvou balkonů (hned zítra zavolám na ČEZ a požádám o VIP tarif)

-nazdobení XXX oken (nechce se mi je ani počítat)

-dvoje pečení (ten VIP tarif je opravdu namístě. Nebo - neměla bych to cukroví letos vážně  koupit?)

-zdobení dvou stromečků (snad ta půlka lesa bude stačit)

-pořízení (a zabalení!!!) dárků pod dvě jedle (to by snad mohl zařídit Ježíšek, když už mu všecko ostatní nachystám až pod nos)

UF! Jestli jsem do nynějška byla imunní proti diagnóze ADHD, tak teď už v tom bezpochyby lítám. 

    Čeká nás ale i ta příjemná stránka Vánoc a to jsou tradice. Tradice mám hodně ráda, hlavně ty rodinné. Tradice je synonymum pro jistotu. Když je něco tradice, tak to tak je a bude a přes to nejede ani sobí spřežení. Jednou z našich rodinných tradic je vánoční neúklid. Nevymetám pavučiny, nešůruju ve sklepě ani na půdě (teda, kdybychom nějakou měli), neleštím vitríny, skleničky ani příbory, nevisím na lustru a nepřimrzám k oknům. Je tedy nad slunce jasné, že tuhle tradici si tento rok opravdu do sytosti užiju. Neuklízet ve dvou bytech je dvojitá vánoční radost.

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Letošní Vánoce u nás svátky klidu asi nebudou. Takže, pokud v lednu nenajdete žádný nový článek, mějte pochopení, spím pod jedlí. (Jen ještě nevím kde).

PPS: Ty hvězdy jsme koupili dvě.

PPPS: Přeji Vám pohodový adventní čas, plný krásných (vašich) tradic.

Pohádka

 aneb o Šípkové Růžence a jiná scifi

    Před pár dny, jsem se naprostou náhodou, zamyslela nad tím, jak asi vznikají pohádky. Bylo to ve chvíli, kdy mi má druhostupňová švagrová (druhostupňová proto, že je to manželka mého bratrance, nikoli bratra), poslala – citát. (?)
Zněl asi takhle: „Život není pohádka. Když o půlnoci ztratíš střevíček, jsi ožralá. Ne princezna.“

    Omyl! Když já o půlnoci ztratím střevíček, jsem ožralá princezna a v tu chvíli, život JE pohádka. Právě v TU chvíli se cítím mladá a krásná a sexy, s dokonalým účesem i líčením, s řasami jako mrkací panna (spíš jen mrkací) a džíny, co mě škrtí v pase, jsou přeci překrásné, skvěle padnoucí šaty. Střevíček jsem ovšem neztratila, protože ty zatracený kozačky, které mě stály půlku výplaty, si sama, bez cizí pomoci, prostě nesundám - zřejmě jsem si nevědomky pořídila zcela nový typ značky „Lamkové zlaté Hromnice“, takže je naprosto nemyslitelné, abych je kdekoliv ztratila. Princezna spící na hrášku je nuda. Princezna spící v kozačkách, to je jiný level.

    A pohádka pokračuje. Ráno. Přes noc mě kdosi zlý (sudička, čaroděj, kráva Milka – nehodící se škrtněte) začaruje a z princezny se stávám kouzelnou ježibabou. Tak, kouzelnou asi ne, ale ježibabou určitě. Svět se točí, s kozačkami na nohou, oděná jako chytrá horákyně, účesem, za který by se nestyděla ani top modelka osmdesátých let, řasenkou na čele, rtěnkou přes půlku obličeje a fialovými kruhy pod očima, prolétám sluneční soustavou a končím v černé díře. (Tohle náhodou dobře vím, protože jsem nedávno, naprosto nedobrovolně, absolvovala ‚scifi školení‘ jednoho žáčka ze 3. B. Měl na to i odborný pastelkový nákres.)

    Probouzím se s hlavou v míse. Toaletní. Kdesi v mléčné dráze zahlédnu prince, který mě sice odmítá políbit - asi ještě nenastal ten správný čas, ale na čelo mi láskyplně připlácne studený hadr a uvaří mi jakýsi lektvar. Podle barvy, zápachu i chutě odhaduji, že se jedná o odvar z babského ucha, myších tlapiček, hadích ocásků, muších křidýlek a pavoučích nožiček - ani na kafe ještě nenastal ten správný čas. Nyní potřebuji už jen 100 let spánku. Přibližně po 100 minutách (!!!), mě ze zakletí vysvobodí ostrý zvuk, dobývající se do mé komnaty. Žádný princ prodírající se trnitým, krvelačným křovím. To manžel v dětském pokoji právě přidělává tu polici, o kterou ho prosím už druhým rokem. TEĎ nastal ten správný čas – na polici, na kafe i na polibek. Za radostného jásání poddaných (tady nám musí stačit Štěpa), vděčně políbím svého prince vysvoboditele a odcházím vládnout - do kuchyně. Vzhledem k mému kulinářskému umění je mi jasné, že odtud na beton pochází romantické závěry většiny pohádek „ … jestli neumřeli, žijí do dnes“. My zatím žijeme.

    Zazvonil zvonec, jdu otevřít. Vladař ze sousedního království, v teplácích a s pivním odérem vyhrožuje vyhlášením války, pokud okamžitě nepřestaneme vrtat. Je neděle, on má po šichtě a chce v klidu koukat na fotbal a … pohádky je konec. (Nemusím ani koukat do křišťálové koule, abych pochopila, že zítra tou černou dírou proletí on. Jen si škodolibě troufám tvrdit, že já jsem kouzelnější ježibaba.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Do analýzy pohádky O Sněhurce a sedmi trpaslících se snad raději pouštět nebudu.