Kavárna doslova filmová

Nudili jsme se. Venku zima, že by psa nevyhnal (našeho Jerryho už vůbec ne), ale sedět doma, nebo courat po nákupáku se nám vážně nechtělo.  Podotýkám, že všecky dostupné stolní i X-boxové hry jsme už měli vyčerpané.

A tak jsme přeci jen na chvíli vystrčili nos do mrazu s tím, že půjdeme objevovat barrandovská místa, která ještě neznáme. Domů se přeci můžeme vrátit vždycky. Bydlíme tu teprve rok, času málo, stále je co objevovat.

Naši zmrzlou výpravu mohu považovat za úspěšnou. Nedaleko našeho domu se skromně krčí naprosto úžasná kavárna. Máte -li rádi filmy a kafe, určitě se sem musíte podívat. Pravda, okolí není zrovna reprezentativní, spíš připomíná výrobní podnik z dob nedávno (vlastně už dávno) minulých, ale o to milejší je samotný interiér kavárny FILM CAFE. 

Kafíčkovat tady můžete přímo v originálních filmových dekoracích ze známých filmů i seriálů. Např. Amdeus, Vyprávěj, První republika a ti, kteří se rádi bojí si mohou vychutnat kávu v "kulisách" amerického hororu Hostel. 

Pochopitelně se vám může stát, že dekoraci, na kterou se těšíte v kavárně už nenajdete. To v případě, že si "odskočila" právě zahrát do dalšího vznikajícího filmu, či seriálu. Takže co návštěva, to originál. Ovšem meníčko si přečtete z filmové klapky a to je úžasný zážitek především pro děti. 

Možná tomu nebudete věřit, ale mě byla taková zima, že místo milované kávy jsem si objednala svařáček.  Slibuji, že příště to určitě napravím a filmovou kávu ochutnám. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Tyhle báječné palačinky jsou špaldové a jsou            Štěpika.  

Jak ošálit špatné svědomí, aneb 13 x chtěla bych

„Už nikdy nebudu pít!“ První věta roku 2018.

Těmito slovy mě uvítal status jedné kamarádky, když jsem1.ledna, hned poté,        co jsem přestala zvracet a zahnala migrénu asi třemi Migralginy, nakoukla na Fb.

Mohlo by to být dobré předsevzetí. Ostatně, těmi se leden jen hemží. Ruku na srdce, každý z nás si nějaké to předsevzetí někdy dal. I já jsem si je kdysi dávala, než jsem pochopila, že jsem nebyla obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Během let jsem tedy dospěla do bodu, kdy si žádná předsevzetí nedávám, už se znám.

Možná je to škoda, protože novoroční předsevzetí má totiž opravdu historický původ. Podle serveru Ordinace.cz ( zde ), 31. 12. roku 335 zemřel v Římě papež Silvestr I. Den jeho úmrtí se tak začal oslavovat jako den uctívání jeho památky. V 16. stol. se díky gregoriánskému kalendáři, zavedenému v křesťanských zemích, ustavilo datum příchodu nového roku na 1. ledna. Den úmrtí papeže Silvestra I. se tedy stal i dnem bilancování nad uplynulým rokem a touhy po úspěšném roce nadcházejícím.

Pryč se špatným svědomím

A po úspěšném nadcházejícím roce toužíme všichni. Není až tak důležité, jak si své touhy a přání pojmenujeme. Já je možná nenazývám předsevzetím, ale nahlížím na ně jako na „měla bych“, nebo ještě lépe „chtěla bych“. Vyhnu se tak špatnému svědomí. Předsevzetí se totiž má dodržet, když se to nepovede (což bývá často), mívá člověk špatné svědomí, výčitky apod. Tomu lze lehce předejít. „Chtěla bych“ se dodržovat nemusí, takže žádné výčitky. Když se zadaří, přijde jen radost a dobrý pocit.

Přeskočím tedy obligátní: měla bych zhubnout, měla bych začít zase cvičit, měla bych bojovat s celulitidou, měla bych se zdokonalovat v angličtině … atd. atd. atd. a raději se soustředím na:

-měla bych si najít víc času na děti (myslím mé vlastní, ty dospělé)

-měla bych si najít víc času na manžela (myslím mého vlastního)

-měla bych si najít víc času na kamarádky (nechápu, proč se taky neodstěhují do Prahy)

-měla bych začít víc pečovat o své chátrající tělo (to zní líp, než - musím začít cvičit)

-měla bych jíst zdravě (to zní líp, než - musím zhubnout)

-měla bych začít posílat pohledy místo emailů, SMS a chatu (to zní líp, než - musím trávit méně času u PC)

-měla bych začít víc šetřit (nenakupovat výhodně v akcích a výprodejích, stejně to většinou nepotřebuju - to se týká i kafe, čokolády, Ferneta a milionů triček, blůziček a svetříků, nakoupit už konečně do obou bytů úsporné žárovky a zhasínat a taky, koupit si tramvajenku na celý rok, protože tím ušetřím minimálně nějakou tu tisícovku. Jo a hlavně – nepodléhat reklamám!!! Dá se to?)

„Chtěla bych“ je pro radost

Tak, to by stačilo. Mnohem raději mám seznam „chtěla bych“. Nepleťme si ale se slovíčkem „CHCI“.  „CHCI“ se zadaří vždy, protože to chci, kdežto „chtěla bych“ je pro radost.

1. chtěla bych si najít víc času na děti, manžela a kamarádky

2. chtěla bych se konečně přihlásit na ten kurz, o kterém sním už druhý rok

3. chtěla bych do svého života vnést víc kultury (divadla, koncerty, výstavy, kavárny, bary…)

4. chtěla bych odletět na dovolenou k moři (mé průdušky touží dýchat záporné ionty)

5. chtěla bych se zamilovat (to myslím čistě teoreticky – jen si připomenout tu záplavu chemie v mozku)

6. chtěla bych přečíst všecky ty knížky, které se mi hromadí na mém nočním stolku

7. chtěla bych dopadnout zloděje, který nám před Vánoci vykradl byt i s vánočními dárky (Možná bych měla nechat Štěpu koukat na detektivní seriály. Díky Modrému kódu už dokáže stanovit diagnózu, takže když koukne na pár dílů Kriminálky Anděl …)

8. chtěla bych s chutí sníst celý špekáček a následně se nepozvracet

9. chtěla bych zase protančit noc a neprobudit se pak ráno s vykloubenými kyčelními klouby

10. chtěla bych víc porozumět svému synovi, který je prý „na hranici spektra“ (už jen tomu výrazu moc nerozumím)

11. chtěla bych, abychom se celá rodina, vrátili natrvalo domů

12. chtěla bych být babička (ale na to zas tak nechvátám, to počká)

13. chtěla bych …hlavně být zdravá

Mých „chtěla bych“ je mnohem, mnohem víc. Chtěla bych, aby se alespoň některé z nich, splnily.

Je dobré mít nějaký cíl a je jedno, jak mu říkáme. Důležité je, to hned v úvodu nepřepálit. Takže  - hubněte pozvolna - stačí přeci až od příštího pondělí (ovšem nejlepší je to od 1. 1.), sportujte zlehka - svalová horečka ani zlomená noha není nejlepší začátek pro váš start a tu načatou láhev vína proboha nevylévejte, klidně jí večer s kámoškou dopijte (a dopijte i tu, co přinesla kamarádka) – žijeme přeci jen jednou.

------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ještě jsem chtěla říct, že už nikdy nebudu pít. A zhubnu!

PPS: A taky pozvu děti na oběd a zapíšu se na ten kurz – HNED! (protože to CHCI).

PPPS: Než jsem stihla článek publikovat, PČR mi mé sedmé 'chtěla bych' vyplnila. Možná je sedmička opravdu šťastné číslo. 

Život plný záhad

    

    „Kde máš brýle?“ ptám se Štěpi těsně před tím, než vyběhneme na tramvaj. „Já nevím, tady jsem je před chvílí položil, fakt!“ „A čepici? Kde máš čepici?  Venku mrzne.“ „Nevím, včera jsem jí nechával v chodbě na polici a ona asi někam zmizela.“

    Takhle to u nás chodí pořád, záhadná zmizení jsou naší každodenní rutinou. Záhadně nám mizí nejen brýle a čepice, ale i klíče, mobily, žákovská knížka, tužky, dálkové ovládání, záložky z rozečtených knih, nezaplacené účty a spousty dalších věcí, bez kterých se v našem životě neobejdeme, nebo které je potřeba nutně vyřídit. Ponožky v pračce už neřeším, neboť ponožkovou módu jsem vděčně přijala za svou (má to své výhody). Náš život je zkrátka plný záhad. 

    Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že je to naším bytem. Říkala jsem si, že náš byt je buď zakletý, nebo se nudí, a tak nám zlomyslně schovává věci denní potřeby a potutelně se směje, když hledáme. Pořád jsem vymýšlela různé systémy jak tomu zabránit, určovala jsem místa, kam se co bude odkládat, které místo komu patří, jaké úložné prostory jsou na co nejvhodnější, a propadala jsem beznaději pokaždé, když jsme něco hledali. Vždyť přeci IKEA tvrdí, že to funguje. A asi to i funguje, ale zjevně jen v katalogu.

    A pak přišlo stěhování, tedy přesněji, naše přemísťování do Prahy a zpět. Teď bude konečně všecko tak, jak má být a na svém místě, těšila jsem se. A bylo. Prvních pár dní.  Jak jsme se postupně zabydlovali, záhady se opět, naprosto nenápadně, začaly hlásit o pozornost, jenže teď už v daleko větší míře, než doposud. K těm běžným záhadným zmizením čepic, brýlí a klíčů, na která jsme byli léta zvyklí, se přidala další. Takže teď to u nás vypadá asi takhle: „Kde je ten olej? Vím, že jsem ho kupovala. No, to jsem blázen, kam jsem ho dala?“ Chvíli hledám v lednici, v potravinové skříni i v komoře a pak mi to konečně docvakne. „Aha, já ho opravdu kupovala, ale v Praze, tady jsem ve Štětí.“  „Mami, kde jsou ty tužkový baterky, co jsme je kupovali do mého robota?“ „Zůstaly asi ve Štětí, zlato!“ „Kam jsem dala šlehač? Potřebuji ušlehat bílky. Jo, už vím, šlehač je v lince, v posledním šuplíku, v Praze.“ „Miláčku, nevíš, kde mám klíče od auta?“ „Nevím, pokud je nenajdeš, nechal jsi je asi na zahradě.“ „Ježiši, kde mám tu šálu, co mi ladí k téhle bundě? Jo, tak ta zůstala v ….“ No tak jo, uznávám, byt za to nemůže. Není začarovaný, ani zlomyslný. Chyba bude jinde.

    Ovšem ta opravdu největší záhada našeho bytu, se odehrála o posledních Vánocích. Jistě, Vánoce jsou přeci dobou kouzel, nevysvětlitelných záhad a tajemna, takže na tom není zase až tak moc divného.

    Konečně jsme všichni spolu, v našem doma a tak si užíváme nejen sváteční atmosféry, ale i společně strávených chvil. Jsem šťastná, mám všecky své muže zase u jednoho stolu. Světýlka na stromečku se rozzáří, prskavky se rozprskají a zvoneček zacinká. Radostně rozbalujeme dárky od Ježíška, jenže, mně tu něco nehraje. Chybí jeden dárek – že by si se mnou zase náš byteček pohrával? Na to teď vážně není nejvhodnější chvíle. Začínám pátrat. „Kde je ta zlatá obálka pro Jakuba?“ Za pár chvil lezeme všichni po zemi, přehrabujeme roztrhané papíry, kontrolujeme šuplíky, krabice … NIC! Smiřuji se s tím, že jsem ho při balení někam zašantročila. To se stává, hlavně, že jsme všichni zdraví a jsme spolu, snažím se hodit jeden nenalezený dárek za hlavu. „A kde je ten malý dárek pro Petra?“ Ne, určitě jsem nezašantročila dva dárky.  Rozjíždí se nový kolotoč hledání, všichni na kolena. Opět zbytečně. Tak toto je opravdová vánoční záhada, k nám Ježíšek dárky nenosí, od nás si je bere.

    Na druhý svátek vánoční, na Štěpána, po velké rodinné sešlosti, si Štěpa běží uložit do kasičky nějaké ty kačky, které dostal od babičky a tetiček k svátku. Jeho dosavadní úspory ale záhadně zmizely. Nyní už začínám pochybovat o tom, že za tyto záhady může škodolibost našeho bytu, či kouzelný čas Vánoc. A pak přijde ten strašný okamžik. Okamžik uvědomění, kdy se mi v žilách zastaví krev, a mozek nechce uvěřit. Před rokem, když začalo naše přesouvání do Prahy a zpět, jsem s dobrým úmyslem, svěřila klíče od našeho bytu jedné ze sousedek pro případ, kdyby se v bytě něco stalo. Sousedka klíče od našeho bytu nenašla. Záhadně se prý ztratily, asi společně s našimi dárky, penězi a prstýnkem po babičce.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Není záhada jako záhada. Naší vánoční záhadu nyní, zcela bez kouzel a záhad, řeší Policie.

PPS: Brýle se našly ve škole a čepici jsem druhý den vytáhla ze své kabelky (kde se tam vzala, je vážně záhada).