Starý strom se prý nemá přesazovat. Jenže –
někdy nás vítr zavane někam, kam jsme vůbec neplánovali a je mu jedno, zda jde
o proutek, který lze ještě ohýbat, nebo jestli už nám opadává listí. Mě vichřice
odvála z malého města do trošku většího (tak, o dost většího), ve kterém
už asi úplně nezakořením, ale pokouším se alespoň neuvadnout a nějak zapadnout
mezi ostatní stromy. Zkrátka, potřebuji se nějak „sociálně integrovat“. Jelikož jsem žena, je jasné, že na moji
integraci, je nejméně připravený můj šatník. Potřebuju nové listí!
Moje první sonda po módních hitech probíhá
v MHD. Jednak proto, že zde trávím poměrně dost času a taky proto, že
předpokládám, že MHD se pohybují většinou lidé s podobnými příjmy, jako
jsou ty mé, milionáři sockou nejezdí. Aspoň myslím. - Tédy, tamten kluk má fakt
šílený ponožky. Takovou divočinu jsem snad nikdy neviděla. Jak v tomhle může jít mezi lidi? - Taky
je to dobrá příležitost naučit se „dívat se kolem sebe“. Tohle mi dřív moc
nešlo, občas mi někdo vyčetl, že jsem ho na ulici přehlédla, nepozdravila či
přímo ignorovala, a tak se snažím prostě koukat. A pořídím si na to nové brýle. Sluneční!
Potřebuju džíny. Ty drblý a
s kytičkama. Chvíli zvažuji, jestli je to pro můj věk vhodný model, ale ta
holka na protějším eskalátoru, ta, co vypadá starší než já, je má taky a
očividně jí to nevhodné nepřijde. – A ta
puberťačka, co si s ní tak hlasitě vypráví,
má každou ponožku jinou. Ti Pražáci jsou vážně švihlí.- Boty. Boty potřebuju. Nutně!
V oblíbené kavárně se to lidmi jen
hemží. Výborná příležitost pro pozorování. Schovám knížku i mobil a koukám, kde
se co šustne. Mladík v obleku mi trošku připomíná mého syna. Je to fešák
(pochopitelně, jinak by mi syna nepřipomínal). Má sice košili s růžovým proužkem,
ale ten oblek mu vážně sluší a má – růžové
ponožky. No, tak nakonec to nevypadá
úplně blbě. – Taky kabelku
potřebuju.
Zaspali jsme. „Snídat dnes nestíháme,
cestou sníš sušenku,“ pokřikuji na Štěpu. „Hlavně se oblíkej, dělej, přijdu
pozdě do práce!“ Časový skluz vyrovnáváme jen tak-tak, v tramvaji zběžně
kontroluji Štěpovo oblečení. Triko sice včerejší a se vzorkem oběda
z předešlého dne, ale pro jednou se to nezblázní, hlavně, že si vyčistil
zuby, vzal si čisté prádlo a ponožky -
??? Ne, to ne, to nemůže být pravda. „Ty tele, ty máš každou ponožku jinou?!?“ vykřiknu, ale na mrákoty není čas, tramvaj
právě zastavila před jeho školou. Vystrčím tedy syna směrem ke vzdělávacímu
ústavu a jeho ponožky i ucintané triko okamžitě pouštím z hlavy. Nějaké nové šatičky by taky nebyly úplně od
věci. Za ten stres si je snad i zasloužím, no ne?
Do školy přibíhám téměř se zvoněním. Kafe
nestíhám, to zas bude den. Kolegyně už je ve třídě a moc jí to sluší. Dnes má
tričko s červeným proužkem (miluje proužky), drblé džíny s kytičkama
(fakt jsou boží) a - červeno- bílé pruhované ponožky. Hmmm, je to celkem
vtipný, docela se mi to líbí. Vlastně - vypadá to úžasně.
Potřebuju barevné ponožky!!!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Mám
je! „Teď už jsme skoro Pražanda“, píšu své kolegyni večer zprávu a pro
potvrzení jí posílám foto mých nohou v nových ponožkách. Odpoví obratem:
„Úplná.“
PPS: Taky
Ježíšek nezklamal a vybavil mě dalším módním kouskem.
Myslím, že má integrace probíhá zatím úspěšně.
Žádné komentáře:
Okomentovat