Rok poté

Je tomu přibližně rok nazpět, co jsem zde publikovala články o nepodařené integraci našeho nejmladšího syna. O tom, co jsme zažili v nejmenované škole v malém městě, jak jsme celou záležitost cítili, vnímali a prožívali. Pod jedním z článků se rozjela diskuse, která mi nebyla zrovna příjemná, ale jelikož jsme toho tou dobou měli za sebou opravdu hodně a tudíž jsme byli na ledacos zvyklí, tak mě nijak zvlášť nerozhodila. Někteří čtenáři mi "starostlivě" doporučovali, ať si těch několik klidných dnů, které zrovna prožívám užiju, že prý nebudou dlouho trvat. Mýlili se. Přiznávám, že jsem za jejich mýlku ráda. 

První pozitivní výsledky se dostavily již po prvním půl roce od změny školy (viz. článek Maruška je prYma učitelka). Máme za sebou další pololetí a já mohu konstatovat jediné. Jsem šťastná, že jsme se k tak vážnému kroku rozhodli. Tenkrát - před rokem, jsem ze dne na den přestala dávat syna do školy. Ano, bylo to na doporučení dětské lékařky a psychiatričky, které obě usoudily, že Štěpův psychický stav je natolik vážný, že se do školy vrátit nemůže. Bál se. Byl zahnán do kouta a jeho záchvaty agrese byly voláním o pomoc. Neuměl to jinak. Bohužel. Okamžitě jsem podala v práci výpověď a zůstala se synem doma. Než jsme našli školu, která se nám na první pohled líbila (a nejen nám, hlavně Štěpovi), trvalo to dva měsíce. Dva dlouhé předvánoční měsíce, kdy jsme nevěděli, co s námi nakonec bude. Štěpu jsem učila doma já sama a zvládli jsme to na výbornou. Hned po té, co jsme našli školu, jsme hledali nové bydlení, které by nebylo daleko od školy. I to se nám podařilo. 

Budu upřímná, toto rozhodnutí nebylo jednoduché a stálo nás hodně. Odvedlo nás z domova, naše manželství se stalo víkendovým a padly veškeré naše úspory. DOMŮ jezdíme pouze na víkendy a prázdniny. Nechceme se nadobro přestěhovat, máme to doma rádi a pro Štěpánka by nebylo dobré úplně přijít o své DOMA. Se zbytkem rodiny a přáteli se vídáme mnohem méně, než dřív, týden co týden přejíždíme s kufrem sem a tam, udržujeme dvě domácnosti a náš život se změnil v dostih. V době, kdy naši vrstevníci šlapou na brzdu a zpomalují, my šlapeme na plyn. Obrazně i doslova.

Nestěžuji si. Naopak, jsem za to vše šťastná. Nejen, že nám naše rozhodnutí něco vzalo, ale ono nám i hodně dalo. Dalo nám nové přátele a rozšířilo nám obzory. Především nám ale toto rozhodnutí dalo klid a vyrovnanost. Štěpa je již tři měsíce bez jakéhokoliv záchvatu, a to i přes to, že není medikovaný na agresi. Když má náhodou "startovací", dokáže si to uvědomit a snaží se ovládnout a následně se ihned omluví. Tohle dřív nedokázal. Vybuchl a létalo vše, co bylo po ruce. Jeho sebeovládání je důkaz toho, co víme od samého začátku. Jdeme správnou cestou a VŠE je o lidech. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Jako důkaz si dovolím předložit vám Štěpovo vysvědčení i slovní hodnocení jeho školního chování. 

Naučit dítě s ADHD a vývojovou dysfázií, které má navíc přidružené poruchy (opoziční vzdor, negativismus a emoční labilitu) se ovládat, je velmi těžké, to mi věřte. A ne vždy se to daří. Ještě pořád máme kus cesty před sebou.  

PS: Integrace je dobrá myšlenka, ale ne za každou cenu. Určitě NE za cenu zdraví mého dítěte. 

PPS: Stále stojíme nohama na zemi. 

PPPS: Tímto článkem bych chtěla oslovit především rodiče dětí s podobnou diagnózou a podobným osudem. Nevzdávejte se a za své děti bojujte. Milujte je!!! Udělejte pro ně všecko, co je ve vašich silách a možnostech. Věřte, že toho je mnohem víc, než si sami myslíte. I my jsme si mysleli, že přestěhovat se nemůžeme - máme tady přeci byt, práci, rodinu, zahradu, chatu, přátele, život =DOMOV.

Všecko jde.