9 věcí, na které jsem si musela ve velkoměstě zvyknout (případně se je naučit)

    Holka na prahu padesátky, náhle vhozená do prudkého víru velkoměsta, se musí popasovat se spoustou věcí a nástrah, na které, i přes svůj věk, vůbec není připravená. Tím spíš, je-li do toho víru vhozená proto, aby uchránila své mládě od zamrzlého víru maloměsta. Nemůže se tedy jen tak sbalit a zase se v poklidu vrátit domů, když zjistí, že jí je smutno, že se jí stýská, že velké město není nic pro ni. Prostě zatne zuby a kouká, jak nejrychleji se zabydlet, přizpůsobit, zapadnout - zkrátka, člověk si musí zvyknout. A tak si zvykám, učím se a zapadám a zároveň se snažím nezapadnout až po uši. 

    1. Zvykám si na anonymitu. Když na malém městě vytáhnete „paty z baráku“, zaručeně narazíte hned na několik tváří, které se na vás usmějí, pozdraví a některé se dokonce i zastaví a prohodí s vámi pár slov. Případně, když máte „chvilku“, sednete si na lavičku a hodinku, dvě, tři, si popovídáte. Na tohle v Praze zapomeňte. V Praze jsou miliony lidí, ale člověk je neviditelný. Málokdo se usmívá, lidé se většinou mračí, v lepším případě se tváří tak nějak neutrálně, koukají do mobilů, tabletů, čteček a knížek, a pokud vás v MHD přetáhnou batohem či kabelkou přes obličej, neřeší to, protože vy tam vlastně nejste, jsou tam jen oni a jejich batoh.

    2. Zvykám si na mlčení. Vesele podrbat si sice můžu v práci s kolegyněmi, to zase jo, ale odpolední kafe si už dávám většinou sama, doma není nikdo. Tedy je tam se mnou devítiletý rapl, kterého zajímají jen tramvaje a všecky jejich linky a pak veškeré státy světa včetně jejich vlajek a hlavních měst. Uznejte, že toto značně omezené téma člověka přestane rychle bavit. Snažím se to brát pozitivně, šetřím tak své hlasivky, trpící hlasovou dysfonií.

    3. Zvykám si na život bez přátel. Myslím, těch dlouholetých, na které se můžete spolehnout prostě kdykoliv. Když např. na malém městě onemocníte, každé dopoledne přiběhne kamarádka s čerstvým pečivem, uvaří vám čaj, změří teplotu, udělá vám octový zábal a povypráví nejžhavější novinky uplynulého dne. Ovšem, přestěhujete-li se do Prahy, žádná taková kamarádka tady není. A tak se s horečkou plazíte do nejbližší večerky a v skrytu duše doufáte, že tam bude alespoň nějaká ta „Niklová,“ se kterou by se dalo prohodit pár slov. Jenže - všecky pražské večerky a Mini-markety patří Vietnamcům a naše ulice není výjimkou. Na žádnou „Niklovou“ jsem zatím nenarazila.

    4. Zvykám si na jiný, odvážnější, styl.  Ponožky už mám dostatečně barevné a nosím je i u nás, na malém městě. Zatím jimi nikoho nijak nepohoršuji, je totiž zima, takže na nohou mám krom ponožek ještě kozačky až pod kolena. Ale když si na malém městě vezmete na hlavu klobouk, zaručeně jste za exota a během hodiny se baví půlka města (do večera celé). V Praze to nikdo neřeší. Kdybych si narazila hrnec po babičce, nikdo si mě ani nevšimne. A tak lítám po Praze v kulichu, který bych si dřív nenasadila ani za nic na světě, protože mi prostě nesluší. Má to pochopitelně i svůj, čistě praktický, důvod. Když na malém městě vyrazím kamkoliv (do obchodu, na poštu, na úřad, do práce), jsem tam max. do pěti minut. Když v Praze vyrazím kamkoliv, jsem tam cca do hodiny. To si pak jeden rozmyslí, jestli bude za frajerku, ale s omrzlinami na uších, nebo za exota, ale s hlavou v teple. Nijak mě tedy nerozhodí zeleno-růžová hlava, nalíčený muž, blonďatá Japonka, a barevné ponožky … ty už vůbec ne.

    5. Zvykám si na cizí jazyky. Nevím jak v jiných velkých městech, ale v Praze se mluví převážně rusky, nebo alespoň s ruským přízvukem. Ona to bude spíš ukrajinština, ale kdo by takovou drobnost řešil? „Dóbryj děň,“ osloví mě na Náměstí republiky dáma v kožichu. „Izvinítě pažááálsta, vy znájetě, kdě počta zděs?“ „I don´t know,“ odpovídám frází, kterou jsem se pracně a intenzivně učila celé 3 roky (no vida, pak že to neprodám) a pokračuji v cestě. Najednou si ale uvědomím, že jsem asi nezvolila ten správný jazyk. „Ja ně znáju,“ vytáhnu z té absolutně nejhlubší a nejtemnější zásuvky svého mozku, prachem zapadané, 35 let staré znalosti ze ZŠ a jakoby ledabyle je „hodím přes rameno“ směrem k růžovolící norkové dámě. Ta už ale mezi tím lapila jiného chudáka, který také očividně oprašuje své léta nepoužívané znalosti. Měla bych zvážit, jestli si nenajmu nějakou „taváryš učítělnicu“.

    6. Zvykám si na krásy našeho hlavního města.  Na něco takového se zvyká pochopitelně velmi dobře, obzvlášť když v našem malém průmyslovém městečku, je jedinou památkou kostel. Co si budeme povídat, Praha je možná anonymní, ale její krása je nepopsatelná. Jsem nadšená pokaždé, když můj pohled utkví na něčem, kolem čeho chodím sice denně, ale co jsem ještě neobjevila či přehlédla (teď výjimečně nemám na mysli boty, kabelky, šperky ani kosmetiku). Škoda, že nejsem básník, možná bych tu krásu uměla vyjádřit ve verších, ale neumím.

    7. Naučila jsem se trpělivosti. Dosud jsem si myslela, že trpělivosti mě naučil můj syn a jeho ADHD. Omyl! Až život v Praze mě naučil té opravdové trpělivosti. Žijete-li v Praze, značnou část svého života strávíte čekáním. Já čekám všude. Nejen ve frontě u pokladny, to je ostatně stejné v jakémkoliv městě, bez ohledu na počet obyvatel. Čekám na tramvaj (někdy dost dlouho), čekám na metro, čekám coby chodec, až na semaforu naskočí zelená (někdy dost dlouho), čekám coby řidič, až na semaforu naskočí zelená (někdy dost dlouho), čekám v koloně cestou do Prahy i cestou z Prahy (vždycky dost dlouho). Dřív jsem tenhle čekací čas „přepočítávala“ na čas u nás, na malém městě. Např: za pět minut čekání na tramvaj bych už u nás byla z práce dávno doma – pěšky. Za dalších pět minut na další tramvaj už bych byla dávno na zahradě a hrabala se v záhonu, zatímco tady, ještě nejsem ani na půli cesty domů. Život se mi najednou zrychlil, ale času paradoxně ubylo. A tak pořád čekám a krom trpělivosti jsem se také naučila, jak si to čekání zpříjemnit. Možná vám to někdy příště prozradím.

     

    8. Naučila jsem se chodit. Tedy, chodit tak, abych si nenašlápla. Nikde jinde jsem neviděla válet se na chodníku tolik psích „štěstíček“, jako v Praze. Obzvlášť v okolí naší školy jich jsou mraky.

    9. Naučila jsem se třídit literaturu podle zcela nových kritérií. Třídím ji na knihy do kabelky – to jsou ty s maximálním počtem stran 250, 
                                                         a na knihy na doma – to jsou všecky ostatní.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Naučila jsem se koukat kolem sebe. Já vím, dělám to přesně naopak než praví Pražané, ti kolem sebe nekoukají vůbec, nebo se tak alespoň tváří, ale já je vnímám – Pražany, turisty, lidi.

PPS: Snad mi prominete, ale dnes si dovolím být tak trošku za zlodějku. Tahle básnička mě tak moc pobavila, že nemůžu jinak:

Romanticko-naučná báseň o Praze

autor: Henriette
zdroj: http://basne.cz/Basne/15167-view.aspx

V Bubenči se bubnuje,

v Letňanech se lítá,

na Petříně muchluje,

na Vypichu … tancuje,

v Strašnicích a Malešicích

různý odpad spaluje.

V Podolí se krauluje,

na Hradčanech kraluje,

v Olšanech se leží ztuha,

samý věnec, samá stuha.

Malou stranu, velkou stranu

okupují celebrity,

památky jsou k ránu zblity,

jednou Dány, jindy Brity.

Kdo chce zažít romantiku

v naší máti stověžaté,

v létě ať si zajde v triku

do uličky hradní Zlaté.

A ten, komu v prázdném břiše

vlivem hladu zakručí,

ať se, v Kyjích na Prameni,

knedlo vepřo naučí.