Tajemství dámské kabelky - aneb moje kabelka má ADHD

Žena bez kabelky snad ani není žena. Kabelka je naším základním vybavením, bez kterého nemůžeme existovat. Přiznejme si to, milujeme je. Malé, střední, velké, do ruky, nebo přes rameno, hnědé, černé, červené, žluté či modré, jednobarevné i strakaté, zdobené, vyšívané, s korálky i zcela bez ozdůbek, elegantní i tak trošku praštěné …. Jsou naší součástí.

„Prosím tě, podrž mi kabelku,“ oslovila jsem kolegyni a vzápětí na ní hodila zavazadlo mých všedních dní. Jana zrudla, prohnula se v pase, podlomila se jí kolena, oči vylezly z důlků a z posledních sil tiše hlesla: „Šmarjá, co všecko tam nosíš?“

Vybavení garsonky

Všecko. Moje kabelka, by při trošce fantazie, mohla být klidně taková malá garsonka. „Mami, mám žízeň, nemáš něco?“ škemrá Štěpa ve frontě na poště. Vsunu ruku do kabelky, vytáhnu vodu. „Paní učitelko, já potřebuju smrkat,“ fňuká cestou do knihovny Fíla. Jistě – vsunu ruku do kabelky, vytáhnu balíček kapesníčků. "Blani, bolí mě hlava, nemáš prášek?" smutně na mě kouká kolegyně. Co bych pro ní neudělala, vyčaruji kouzelnou pilulku. „Mamííí, mám hlad, nemáš něco?“ „Jasně, že mám,“ sáhnu a vytáhnu müsli tyčinku. „Jééé, fuj, já jsem od tý tyčinky opatlanej, nemáš na to něco?“ Žádný problém, vždycky mám něco. Je libo vlhčené ubrousky? Deštník, parfém, svačinu, tužku, kalendář, pár kostiček lega... . (Opravdu lego???) Cokoli, na co si vzpomenete. Když vyvinu trochu snahy, jistě najdu i improvizované prostředky IPCHO (Improvizovaná Protichemická Obrana). Snad jen samopal mi chybí.

Protože výraz mé kolegyně mluvil sám za sebe a dost mě vyděsil, i mně začalo zajímat, co všecko ve skutečnosti ve své kabelce nosím. A tak jsem jí obrátila dnem vzhůru:

Peněženka, doklady, mobil, klíče – jsou základním vybavením, bez kterého nelze vyjít z domu. Bez mobilu tedy občas, zcela neplánovaně, vyjdu (to když ho zapomenu). Klíče - ty jsou u mě kapitola sama pro sebe, neb mám svazek klíčů od štětského bytu, svazek klíčů od barrandovského bytu, svazek klíčů z práce, klíče od auta a v létě přibývají ještě klíče od zahrady.

Co tu máme dál?

Balení Migralginu – nutné pro přežití v džungli ZŠ, láhev s vodou, brýle (bez nich nepřečtu ani číslo tramvaje), zápisník (když neslouží paměť…), krabička žvýkaček (hele, druhá), vlhčené ubrousky (vynález století), balení papírových kapesníků (dvě …no, tak tři), deštník, knížka (pouhých 200 stran), látková nákupní taška z Ikea, (zajímavé, když stojím v Albertu u pokladny, nikdy jí nemůžu najít), hřeben a zrcátko (tak to je snad jasný), parfém (no comment), rtěnka (aha – dvě, jééé – tak ne- tři), krém na ruce (opravdu jen jeden), šátek (co kdyby se ochladilo?), powerbanka (dnes bez ní nelze žít), věrnostní kartičky do obchodů (je jich asi tisíc, nevím sice na co přesně slouží, ale všude je po mně chtějí, tak je raději nosím), müsli tyčinka (jedna), náhradní silonkové ponožky (co kdyby, přeci nebudu chodit s dírou), notes (nutně potřebuji, kdyby mě náhodou někde něco napadlo), tužka (čím bych do toho notesu asi psala, že?), dva igelitové pytlíky (HA! vždyť to říkám, prostředky IPCHO), kostičky lega (já ale vážně nevím, kde se tam vzaly, moje teda nejsou), sluneční brýle (zcela nezbytné), rukavice (já vím, je skoro léto, ale nedávno ještě byla zima). A propos léto! V létě občas přibudou v mé kabelce, krom klíčů od zahrady, ještě boty. Ráno, když běžím do práce, jsou tam žabky, odpoledne, když běžím z práce, jsou v kabelce baleríny (podle momentální venkovní teploty).

Něco musí pryč

Dobře, uznávám, že ve své kabelce toho nosím asi moc. Můžu to trošku zredukovat. Částečně už se o to postaral Štěpa, který se po vysypání mých pokladů vrhl na její obsah s výkřikem: „No mami, ty kostičky šíleně dlouho hledám a ty si s nima hraješ?“ Lego je tedy vyřešeno, bylo zabaveno. Odkládám také rukavice, bez těch se v květnu obejdu. Obětovat můžu i jedno balení kapesníčků, jedno balení žvýkaček a jednu rtěnku. Nebo klidně dvě, ať nejsem za fiflenu. Taky ty igelitové pytlíky nepotřebuji, v případě chemického poplachu mě stejně nezachrání.

Říká se, že kabelka prý o ženě mnohé vypovídá. Ani snad nechci vědět, co všecko by navykládala o mně ta moje. Nejsem chaotik a vždycky jsem si myslela, že jsem ten typ člověka, kterého chaos neovládne. Jenže …

Dřív (před deseti lety) u nás měla každá maličkost své místo. Když někdo otočil třeba jen kytku na polici do jiné pozice, okamžitě jsem to poznala, nesnesla jsem ani kávovou lžičku jen tak bezdůvodně položenou na kuchyňské lince, nebo obrázek, který visel mírně nakřivo. Nemyslitelné!!! A pak přišel Štěpa a s ním ADHD a já dostala „lekci“. Ani jeho dva, dnes již dospělí bratři, mě za celé své dětství + pubertu nevyškolili tak, jako on a to vyrůstali společně. Štěpa na rozdíl od svých velkých bratrů vyrůstá na styl "jedináček", ovšem NIKDO nemá kolem sebe větší chaos, než právě on.

Nejsem bordelář, jsem jen tolerantní

Postupně jsem se tedy naučila tolerovat nejprve všecky ty kostky, autíčka, mašinky, koleje, plyšáky, lego a puzzle, které se sice válejí po celém bytě, ale nikdy si s nimi nikdo nehrál.  Později pak k tomu všemu přibyly mapy, jízdní řády, jízdenky, lžičky, skleničky, hrníčky, talířky, mističky a obaly od č e h o k o l i v, které se použité povalují nejen na lince, ale především někde (všude) v dětském pokoji, většinou přikryté mikinou, trikem, případně nazdobené ponožkou. TOP specialitou jsou u nás ale baterie, hlavně tužkové. Nevím jak je to možné a kde se vlastně berou, ale máme je opravdu po celém bytě. Vlastně po obou celých bytech. Ať šlápnu kamkoli, vždycky šlápnu na nějakou tužkovou baterku, a tak jsem se je už naučila nevnímat, jsem k nim tolerantní. Toleruji také omatlanou kliku, na kterou se přilepím pokaždé, když chci NÁHODOU vstoupit do dětského pokoje (z důvodu zachování svého duševního zdraví tam moc často nechodím). Toleruji i ponožky pod postelí. Někdy je tam schválně nechávám dost dlouho, aby uzrály a taky aby se stihly pomazlit se všemi plyšáky, pet lahvemi, drobky, kůrkami od pizzy, kelímky od jogurtu, pavouky, šváby a štěnicemi. Ano, pustila jsem chaos do svého života, ale tohle, to bych tedy nečekala. Moje kabelka podezřele připomíná dětský pokoj mého syna (jen obsah je jiný). 
Mám pro to pouze jediné rozumné vysvětlení - moje kabelka má ADHD!!!           (Všecky moje kabelky mají ADHD).

---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Moje kabelka je „mé výsostné území“. Asi o mně opravdu něco vypovídá, ale mám jí ráda a mám ráda svůj kabelkový chaos (nechci používat slovo bordel), protože je prostě MŮJ! Je to vlastně takový zmenšený holčičí pokojík.

PPS: Totéž, co je pro mě moje kabelka, je pro mého syna jeho pokoj. Ano, hodně o něm vypovídá (JE TO BORDELÁŘ!!!), ale je to jeho výsostné území a on tam bývá rád. Je to vlastně taková zvětšená klučičí kabelka.

PPPS: Tohle musím mít na paměti, až zase vstoupím do jeho pokoje!!!