Proč si nekupovat plavky v centru Prahy

 aneb jak jsem prošvihla hysterickou scénu

Co na tom, že mám o dvě kila víc než vloni? Co na tom, že mi na stehnech přibylo několik nových dolíčků? Co na tom, že jsem (zrovna od včerejška) zase o rok starší? Léto je tu coby dup, a to je ten správný čas, pořídit si nové plavky. Asi před dvěma lety, jsem tento nápad dostala až koncem srpna a byl to vážně docela problém. Shánět plavky na sklonku léta není úplně nejšťastnější řešení. Po těchto špatných zkušenostech, jsem se rozhodla, že letos se takovému stresu vyhnu. Červen je na plavky ten správný čas.

V jedné opravdu velké prodejně oděvů, v tom opravdu nejcentrálnějším centru Prahy, přesně tam, kde to turistickým ruchem doslova tepe, mi jedny padly do oka. Když, asi po hodince a půl, sladím správnou velikost vršku se správnou velikostí spodku (tohle je vážně problém, protože nemám zrovna velikost S, která se, nevím proč, dá sehnat vždycky), radostně se rozeběhnu směrem ke zkušebním kabinkám. Cestou přiberu ještě klobouk, protože ten se u moře vždycky hodí a co kdyby mi zrovna slušel? K dispozici je bohužel pouze jediná volná kabinka, ve které se na zemi kupí ohromná hromada triček, spodního prádla a pochopitelně plavek. Zřejmě dáma přede mnou měla stejný nápad, jen si po sobě nestihla uklidit.

Váhám jen nepatrný moment. Ve chvíli, kdy zbystřím davy, které se chystají o to jediné volné místo svést lítý boj, je rozhodnuto. No co, já to uklízet nebudu, říkám si a triumfálně zapluji mezi hromadu plavek, které mi tam nachystala má předchůdkyně. (Znáte to – Kdo dřív přijde …) V kabince se krátce pokochám svým výběrem a už se vidím na pláži.  Nedočkavě ze sebe shodím svršky, když v tom se prudce rozhrne závěs: „Asi  jsem si tady zapomněla nákup,“ informuje mě rozjařená paní a ponoří se do hory textilu, jenž tam asi zapomněla společně se svým nákupem.

T o t o   j s e m   v á ž n ě   n e č e k a l a !

„Já jsem tady nahá,“ nesměle špitnu směrem k ohromné plavkové hromadě, zcela neschopná jakéhokoli pohybu. „No a? Dyť ste hezká,“ odpoví mi hromada. 

A n i   t o t o   j s e m   n e č e k a l a !

S velkou lítostí si uvědomuji, že tenhle kompliment si, v této chvíli, nedokážu patřičně vychutnat. Naivně totiž čekám, že se závěs okamžitě zatáhne, paní vyděšeně vykulí oči a vykřikne: „Jééé, nezlobte se, promiňte, omlouvám se,“ nebo tak něco. Nic z toho se ovšem nestane. A tak tam stojím, jak mě pán Bůh stvořil, tři děti vymodelovaly a zub času ohlodal a zírám na ty davy, které se ještě před minutou praly o „mojí“ kabinku. Už se neperou. Taky zírají. Všichni. (Ne vždy platí: Kdo pozdě chodí ...) Tu vteřinu hrobového ticha, tu vteřinu, která trvá tisíc světelných let (jooo, já vím, že to není jednotka času, ale nic delšího neznám), náhle přeruší výkřik: „Mám ho!“ Z podprsenek vykoukne rozčepýřená kštice se šťastnýma očima a závěs se konečně zatáhne.

Chci být neviditelná. Chci se zahrabat do ohromné plavkové hromady pode mnou. Chci hystericky křičet! (Mám na to právo.) Chci se propadnout do Austrálie, nebo aspoň do stanice metra Můstek. A nechci žádné nové plavky, ty staré jsou vlastně ještě docela dobré.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho jsem tak stála, na odiv pražskému turistickému ruchu. Nemám ani tušení, proč jsem neječela, proč jsem nehysterčila, proč jsem paní neumlátila kabelkou, proč jsem neomdlela? Proč jsem vlastně nevyužila tak báječnou příležitost dát volný průtok svým negativním emocím a nezachovala se konečně jako pravá nefalšovaná hysterka? Vždyť já bych si to tak báječně užila.

Jedinečnou příležitost jsem prošvihla a vylézt mezi turisty? NIKDY! 
Sedím zhroucená, v té "své" vybojované kabince, mezi podprsenkami, které nikdo nechce a čekám na zavírací dobu.  

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Ani červen není na plavky ten správný čas. Příště zkusím leden.

PPS: Všecky mi byly malé. (Ty podprsenky).