6 tipů jak si užít nezapomenutelnou dovolenou

Každý z nás má jistě své představy, jak by měla vypadat právě ta jeho nezapomenutelná dovolená. A co člověk, to názor. V jednom časopise jsem se dočetla, že dovolená by prý měla být hlavně:
1. rozmanitá
2. plná zážitků
3. odpočinková 
4. dobrodružná
5. s kopou legrace
6. ne příliš nákladná

Hm, rozmanitá. Přemýšlím, z jaké strany mám tu rozmanitost uchopit? Pokud bych se měla válet jeden den na pláži a vystavovat celé mé já slunečním paprskům a druhý den zdolat třeba K2, tak to pardon, tuhle rozmanitost si ráda nechám ujít. Na druhou stranu, když už se jednou za čas vypravím na cestu, která vybočuje z mé obvyklé trasy Štětí – Praha – Štětí, pak se dozajista nehodlám upíchnout pouze na pláži. Občas také smočím své rozpálené tělo ve vlnách. No a někdy i ve vlastním potu, při toulkách mezi památkami, kavárnami a jinými krásami dané lokality. Rozhodně ale neodsuzuji ty, kteří během své dovolené K2 klidně pokoří, ani ty, kteří místo válení se na pláži a šmejdění po kavárnách šlápnou do pedálů. Ba právě naopak, fandím jim.

Pro někoho je ideální dovolená na širém moři, pro jiného vysoko v horách, pro dalšího na chalupě a jiný se chystá na cestu kolem světa. Moje kamarádka Kristina např. touží upéct vlastní chleba v každé zemi kterou navštíví. Takže, zatím co my, obyčejní smrtelníci, si vezeme k moři plavky, Kristina pašuje v kufru kvásek. Kamarádka Jana je už 20 let učitelka. Vím o ní, že děti miluje a učitelka je vážně skvělá. Nicméně na dovolenou jezdí nejraději s klienty domova důchodců. Diana je regulérní cvok, který se táhne až na Slovensko jen proto, aby tam mohla na kole jezdit po kopcích. (Pravděpodobně tam na tom kole i dojede.) Hanka už léta touží plavat na širém moři s delfíny. Ne s turisty, JEN s delfíny. Prozatím tedy trénuje na Smíchově ve vaně a delfíny si pouští na netu. S touto touhou je mému srdci Hanka asi nejblíž. 

A pak je tu Evka. Již několik let jsme naladěné na stejnou notu. Totálně! Takže naprosto chápu, když se Evka v únoru rozbrečí, že je tlustá, do července pracně zhubne půl kila a pak sebou v Chorvatsku vítězně plácne na 14 dní na pláž, kde se poctivě griluje. Mám to totiž stejně. Co ovšem nechápu, je Evy trénink. V březnu už se jí po sluníčku stýská tak moc, že si musí doma rozžehnout "horské slunce". No, a potom až do léta loupe kůži a chladí obličej jogurtem, aby nevypadala jako indiánka. 

Během posledních dvou let se má představa o tom, jak si užít nezapomenutelnou dovolenou nepatrně změnila. Toužím odletět na měsíc na Měsíc. Pochopitelně předpokládám, že je tam moře a pětihvězdičkový hotel bez turistů, s programem All in, fešným číšníkem, dobře vybavenou knihovnou, velkou zásobou kávy, továrnou na čokoládu a rostou tam melouny, pomelo, levandule a hortenzie. 

Ať je to tak, nebo tak, jedno je jisté -  dovolená je tak rozmanitá, jak si jí sami rozmaníme, nebo, jako např. u nás, jak nám jí rozmaní naše děti.

„Mami, to moře je úžasný, viď? Fakt skvělý, já ho ták miluju! Plavat v moři je fakt hustý, lepší než v bazénu!“ radostně vykřikuje náš syn, když se po roce zase ponoří do mořských vln. „Poplaveme až k tomu molu?“ plánuje ještě nadšeně, když v tom náhle obrátí: „Debilní moře! Nenávidím ho, pálí mě oči, já chci do bazénu, to moře je hnusně slaný. V Bulharsku takhle slaný nebylo. Fuj!“ Štěpovo nadšení se jako mávnutím kouzelného proutku promění ve zklamání a zlost. Stačila vlna, která mu cákla trošku vody do očí. Jasně, že má s sebou plavecké brýle, ale ty jsou přeci blbý, protože do nich teče a on potřebuje nutně nový.

„Mňááám, tady mají italskou restauraci, ta pizza je výborná, mami ochutnej,“ cpe mi na talíř, mezi moji králičí stravu, jeden z deseti kousků pizzy, které si právě nabral. Když odsouhlasím, že je dobrá, nastává nám na dovolené „pizzové období“. Štěpa se den co den láduje pizzou a nešetří chválou, až jednou se zamračí a … „No fuj, to je hnus! Blééé, fuj, blééé!“ prská kolem sebe a já mám silné nutkání mu jednu plesknout. „Ta pizza pálí, je fakt hnusná! Tady vůbec neuměj vařit! Co já tady budu jíst?“ hroutí se celý nešťastný a celé následující odpoledne řeší, že pizza byla hnusná a on je odsouzen k trestu smrti vyhladověním. To už mě chuť jednu mu plesknout dávno přešla, teď mám pro změnu chuť ho utopit ve vlnách. Večer objeví v nabídce řízky a jedeme nanovo: „Mňááám ….“

„Já se ták moc těším na ten výlet,“ jásá další den, když naplánujeme trošku rozmanit náš dosavadní program a vyměnit plážové povalování a tobogány za pěší turistiku. Ráno nadšeně nahází do batohu láhev s pitím a sváču, na pyžamové trencle si natáhne plavky, protože cestou určitě nějaké koupání bude a jelikož v plavkách přeci nepůjde, natáhne ještě kraťasy. A můžeme vyrazit. „Teda to je ale hnusný vedro, bolí mě nohy, to sluníčko strašně pálí a mám žízeň. Ta voda v batohu už se nedá pít, je děsně teplá, nekoupíš mi Colu? Já už chci do hotelu, kdy už tam budemééé!"

No řekněte, není to rozmanité? A to nepočítám drobnosti jako např: "Proč nesmím tu Colu? Jiný děti jí můžou! Víš co, já teda balim, letim domu. Stejně je to moře moc slaný, je tu děsný vedro, pizza je hnusná a Colu nesmim! Skočím z okna, zničila jsi mi celý život..." Už nemám chuť mu jednu plesknout, nemám ani chuť ho utopit ve vlnách, zabiju ho hned teď a tady a místo na měsíc na Měsíc, poletím na doživotí na Mírov. Ovšem za 20 vteřin Štěpa neví, že se něco takového odehrálo, neví už nic o žádné Cole a spokojeně popíjí pomerančový džus. "Ten džus je dobrej že jo, jdu pro zmrzlinu, maminko, chceš taky?" Dobře, miluju ho a zabiju ho až příště. 

První bod s názvem ROZMANITOST, si tedy můžeme s čistým svědomím odškrtnout, naší dovolenou nám bez problémů rozmaní naše dítě.

Vlastně, vezmu-li to kolem a kolem, máme tím splněné i další body, jako např:

-       dobrodružství - nikdy totiž nevíme, co se našemu synovi právě rozmaní.  Bára Šťastná v jedné ze svých knížek píše, že dobrodružství je zážitek s nejistým výsledkem. V tom případě jsem nedobrovolný dobrodruh od chvíle, kdy se nám narodil třetí syn. Ono tedy vychovávat jakékoliv dítě, je svým způsobem dobrodružství, ale troufám si říct, že Štěpán je v tomto směru unikát. O zážitky s nejistým výsledkem se nám postará téměř denně, dovolenou nevyjímaje. Nepotřebuji zdolávat K2, stavět školu v Ugandě, skákat banji jumping, nebo hledat kešky. Stačí opatřit si mazlíka s ADHD, který závdavkem dostal do vínku ještě kapku negativismu, šmrcnutého emoční labilitou a opozicí. Namíchání takového životního koktejlu vám zajistí doživotní dobrodružství po 24 hodin denně. 

-       zážitky - při každém Štěpově rozmanění, toho opravdu zažijeme víc, než bychom si přáli. O jedné takové dovolené plné zážitků jsem už psala v článku Hlavně klidnou dovolenou. Ano, je to ta, kde jsem přišla o kus ... 

-       legrace - když naší dovolenou ve zdraví přežijeme, oběhneme po návratu několik psychiatrických ordinací a nafasujeme v lékárně několik krabiček antidepresiv, můžeme se tomu všemu zasmát. Co nám při té dávce Neurolu taky zbývá.

Jen tedy nad body „odpočinková a ne příliš nákladná“ se budu muset ještě zamyslet. 

Možná tu K2 přeci jen ještě zvážím. 

Hm, Říp by pro začátek asi mohl stačit.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji Vám, ať je Vaše dovolená pohodová, odpočinková, plná zážitků a legrace a pochopitelně, hlavně rozmanitá a nezapomenutelná! 

PPS: Když není Neurol, stačí i láhev Becherovky.

Užijte si 

krásné prázdniny!!!

Proč si nekupovat plavky v centru Prahy

 aneb jak jsem prošvihla hysterickou scénu

Co na tom, že mám o dvě kila víc než vloni? Co na tom, že mi na stehnech přibylo několik nových dolíčků? Co na tom, že jsem (zrovna od včerejška) zase o rok starší? Léto je tu coby dup, a to je ten správný čas, pořídit si nové plavky. Asi před dvěma lety, jsem tento nápad dostala až koncem srpna a byl to vážně docela problém. Shánět plavky na sklonku léta není úplně nejšťastnější řešení. Po těchto špatných zkušenostech, jsem se rozhodla, že letos se takovému stresu vyhnu. Červen je na plavky ten správný čas.

V jedné opravdu velké prodejně oděvů, v tom opravdu nejcentrálnějším centru Prahy, přesně tam, kde to turistickým ruchem doslova tepe, mi jedny padly do oka. Když, asi po hodince a půl, sladím správnou velikost vršku se správnou velikostí spodku (tohle je vážně problém, protože nemám zrovna velikost S, která se, nevím proč, dá sehnat vždycky), radostně se rozeběhnu směrem ke zkušebním kabinkám. Cestou přiberu ještě klobouk, protože ten se u moře vždycky hodí a co kdyby mi zrovna slušel? K dispozici je bohužel pouze jediná volná kabinka, ve které se na zemi kupí ohromná hromada triček, spodního prádla a pochopitelně plavek. Zřejmě dáma přede mnou měla stejný nápad, jen si po sobě nestihla uklidit.

Váhám jen nepatrný moment. Ve chvíli, kdy zbystřím davy, které se chystají o to jediné volné místo svést lítý boj, je rozhodnuto. No co, já to uklízet nebudu, říkám si a triumfálně zapluji mezi hromadu plavek, které mi tam nachystala má předchůdkyně. (Znáte to – Kdo dřív přijde …) V kabince se krátce pokochám svým výběrem a už se vidím na pláži.  Nedočkavě ze sebe shodím svršky, když v tom se prudce rozhrne závěs: „Asi  jsem si tady zapomněla nákup,“ informuje mě rozjařená paní a ponoří se do hory textilu, jenž tam asi zapomněla společně se svým nákupem.

T o t o   j s e m   v á ž n ě   n e č e k a l a !

„Já jsem tady nahá,“ nesměle špitnu směrem k ohromné plavkové hromadě, zcela neschopná jakéhokoli pohybu. „No a? Dyť ste hezká,“ odpoví mi hromada. 

A n i   t o t o   j s e m   n e č e k a l a !

S velkou lítostí si uvědomuji, že tenhle kompliment si, v této chvíli, nedokážu patřičně vychutnat. Naivně totiž čekám, že se závěs okamžitě zatáhne, paní vyděšeně vykulí oči a vykřikne: „Jééé, nezlobte se, promiňte, omlouvám se,“ nebo tak něco. Nic z toho se ovšem nestane. A tak tam stojím, jak mě pán Bůh stvořil, tři děti vymodelovaly a zub času ohlodal a zírám na ty davy, které se ještě před minutou praly o „mojí“ kabinku. Už se neperou. Taky zírají. Všichni. (Ne vždy platí: Kdo pozdě chodí ...) Tu vteřinu hrobového ticha, tu vteřinu, která trvá tisíc světelných let (jooo, já vím, že to není jednotka času, ale nic delšího neznám), náhle přeruší výkřik: „Mám ho!“ Z podprsenek vykoukne rozčepýřená kštice se šťastnýma očima a závěs se konečně zatáhne.

Chci být neviditelná. Chci se zahrabat do ohromné plavkové hromady pode mnou. Chci hystericky křičet! (Mám na to právo.) Chci se propadnout do Austrálie, nebo aspoň do stanice metra Můstek. A nechci žádné nové plavky, ty staré jsou vlastně ještě docela dobré.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho jsem tak stála, na odiv pražskému turistickému ruchu. Nemám ani tušení, proč jsem neječela, proč jsem nehysterčila, proč jsem paní neumlátila kabelkou, proč jsem neomdlela? Proč jsem vlastně nevyužila tak báječnou příležitost dát volný průtok svým negativním emocím a nezachovala se konečně jako pravá nefalšovaná hysterka? Vždyť já bych si to tak báječně užila.

Jedinečnou příležitost jsem prošvihla a vylézt mezi turisty? NIKDY! 
Sedím zhroucená, v té "své" vybojované kabince, mezi podprsenkami, které nikdo nechce a čekám na zavírací dobu.  

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Ani červen není na plavky ten správný čas. Příště zkusím leden.

PPS: Všecky mi byly malé. (Ty podprsenky).