sobota 15. září 2018

Rozhodla jsem se (ne)sportovat


Jsem ranní ptáče. No, ptáče už asi úplně ne, zkrátka vstávám brzy. Den co den v půl šesté, ať už je pracovní týden, víkend, školní rok, nebo prázdniny. Než se den rozeběhne ve svém rychlém tempu, potřebuji alespoň chvilku pro sebe.  Nastartovat – chápete? Snídaně v naprosté tichosti, bez „Mamí, já nechci ten čaj, chci kakao,“ nebo „Zlatooo, nevíš, kde je ta nabíječka? Jo a jaký si mám vzít triko?“ má rozhodně něco do sebe.



Během roku se má rána, včetně snídaní, téměř neliší, ale o prázdninách, to je jiný kafe. Tak třeba na chatě. Po té, co se tiše vyhrabu ze spacáku, násilím držím své čelisti, aby o sebe necvakaly (nechci přeci nikoho vzbudit), vklouznu do chlupaté mikiny, uvařím si ranní kafe, nachystám jogurt s banánem, čokoládové rolky z Lidlu, mísu letňáčků od babičky Marečkový z první chatky, usadím se s tím vším na terase a kochám se pohledem na Říp, dokud to všecko nesním.

Když zaženu svůj první dnešní hlad, začínám držet dietu. Za týden odlétáme k moři a to je jasný, že potřebuji zhubnout. Během bezmála půl století, jsem díky dlouhým letům, možná desetiletí, tvrdého tréninku a odříkání dospěla k závěru, že s plným břichem se dieta drží dobře.

I u moře vstávám v půl šesté. Tady zubama nedrkotám, místo do chlupatky, vklouznu do žabek, popadnu foťák a pádím k moři. Těším se z prvních paprsků sluníčka, fotím každou vlnku, která mi šplouchne o kotníky a se smíšenými pocity pokukuji po té krásné štíhlé ‚modelíně‘, která v keckách a ve stylovém sportovním outfitu běhá po pláži.

Musím ty snídaně trošku omezit. A taky bych mohla začít běhat.

BĚHAT ?!?! 

Má vlastní myšlenka mě vyděsí. Okamžitě jí zapudím, nehodlám si přeci kazit tak krásný den. Přesto přemýšlím nad nějakým vhodnějším pohybem. In line – to je sport pro mě. Budu sportovat a přitom se vlastně povezu. Jak jednoduché a zároveň geniální. Až se vrátím domů, vyhrabu z kumbálu brusle. Vím, že tam někde, pod vánočními ozdobami a zavařovacími sklenicemi, určitě jsou.

 Když si srovnám myšlenky a vypracuji svůj sportovní plán na zbytek prázdnin, vrátím se do hotelu, vzbudím své hochy a vyrazíme na snídani. V jídelně se srazím s ‚modelínou‘. Po tváři se jí koulí slzy jako hrachy a v závěsu za ní funí nasupený nabušenec. Něco je špatně.  

„Miláčku, tady máš snídani,“ podává mi manžel šálek kávy a nadýchanou voňavou wafli s Nutelou.

Myslím, že si to s tím sportem ještě nechám projít hlavou. Zítra ráno na pláži, si utříbím myšlenky.
 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Vím, že bych se neměla tolik cpát, ale prý klidně můžu, prý to doma ve vaně vybrečím. 😉

PPS: Nedávno jsem u Mělníka "potkala" billboard, který hlásal, že "Nejlepší sport, je kafe a dort." 

Žádné komentáře:

Okomentovat