Jen si tak trochu škatulkovat

Děláme to všichni. Posuzujeme, hodnotíme, odsuzujeme, zařazujeme, třídíme - škatulkujeme. Reagujeme tak zcela přirozeně na základě našich zkušeností, informací, charakteru i momentální nálady a psychického rozpoložení. Plníme své pomyslné „škatulky“, které si – čistě pro pořádek - polepíme těmi „správnými“ nálepkami.

Takové to první, více viditelné škatulkování, začíná často už ve školce. Dětičky se sice dělí na holčičky a chlapečky, ale také na andílky, smíšky, mračouny, vzteklouny …..  Ve škole už jsou pak o level výš - např. šprtky, žalobníčci, sígři, nevychovanci ba dokonce spratci. Sousedy třídíme na drbny, otravy, bručouny, prudiče.  V zaměstnání se pak naše škatulky mění většinou na „schopný, či neschopný“.

Během života naše škatulky občas promícháme, někdy je můžeme i vyprázdnit, abychom je mohli opět začít plnit. Je to taková dospělácká obdoba hry „Škatulata hejbejte se“. Přestěhujeme- li se do nového bytu, staré sousedy ze škatulek vysypeme, abychom si udělali prostor pro ty nové. Nastoupíme-li do nového zaměstnání, uděláme totéž. Své uvolněné škatulky vyčistíme, možná vyměníme nálepky a jedeme dál.

Čůzy a ty ostatní

Kamarádka Jana má např. škatulku s nápisem ČŮZY. Je plná ženského fotbalového klubu, který trénuje její přítel. Myslím, že taková škatulka se zcela určitě dá pochopit, obzvlášť když vím, že je to myšleno s lehkou nadsázkou a humorem.

I já mám pochopitelně své škatulky a mám je vzorně popsané. Mé škatulky jsou ozdobeny např. těmito nápisy:

MÁM RÁDA - ta je hodně veliká a hodně plná, jsem takový lidumil

NORMÁLNÍ - tam jsou všichni ti nudní, pro které my nenormální, nejsme dost dobří

OPTIMISTA - ta se hodí, když mám depku

HMM, DOST DOBRÝ - Cococo? Vy občas nejuknete na příslušníky opačného pohlaví? 

ADHD - jéje, ta je narvaná!!!
HYSTERKA - koment netřeba

LHÁŘ - ani zde koment netřeba
F-TIPÁLEK - má oblíbená škatulka

DEBIL - no co, vy ji snad nemáte?

HELMAŘ - jejich krédem je "Nepůjdu hlavou proti zdi" a pro kariéru jsou schopni obětovat i přátelství

SKVĚLÝ/Á, BÁJEČNÝ/Á, HODNÝ/Á ,  - také poměrně nacpané škatulky

BARBIE
FILOZOF

SYMPAŤÁK

VYHNU SE!

ŘEDITEL ZEMĚKOULE 
... atd.

VIP nemůže být každý

A pak mám také jednu VIP škatulku. Je na ní nápis MILKA. Správně tušíte, že tím nemyslím tak úplně čokoládu, vlastně, vůbec tím nemyslím čokoládu. Jde ovšem opravdu o VIP škatulku, jež skrývá pouze jediného "obyvatele". V říjnovém čísle časopisu Moje psychologie vyšla zajímavá anketa, ve které se ptaly našich známých osobností, která Češka je inspiruje. Pochopitelně jsem se také zamyslela. Nemusela jsem ale  dlouze přemýšlet a okamžitě jsem věděla, kdo inspiruje mě. Uznávám, že je zvláštní, že mě dokázala inspirovat osoba, na které jsem nenašla jedinou pozitivní vlastnost (já se vážně snažila). Paradoxně jí ale opravdu děkuji za to, že je, a že je taková, jaká je a to i přes to, že svým chováním dokázala ublížit mnoha lidem ve svém okolí. To právě ona mi ukázala, kým nechci být a na jakou úroveň nikdy neklesnu. Inspiruje mě k tomu, být stále lepší, stále na sobě pracovat. Do této „její“ škatulky se už nikdy nikdo nedostane. Je zkrátka VIP.

Jistěže mě inspirovaly i ženy, které upřímně obdivuji a které mají spousty pozitivních vlastností. Jenže, těch je poměrně víc, takže nemají svojí VIP škatulku. Musejí se mačkat v jedné z těch škatulek s nápisem: ÚŽASNÁ, BÁJEČNÁ, SKVĚLÁ, PRIMA KAMARÁDKA … apod. A to je dobře!

Jsem proklepnutá a zařazená

Nedávno mě mé zdravotní neduhy přivedly do ordinace neurologa. Neurolog neuroticky pobíhal po ordinaci, z jeho sandálů na mě vykukoval palec klubající se z ponožky, chrlil na mě jednu otázku za druhou (neurolog, ne palec), sotva jsem stihla odpovídat a proklepl mě od hlavy po paty. Doslova. Jeho ocelové kladívko létalo vzduchem a míhalo se mi před očima, které měly za úkol jej sledovat, a sem tam mě někde kleplo. Tu do kolena, tu do loktu. Moje končetiny, stejně jako kladívko, také nekontrolovatelně létaly vzduchem a pan neurolog byl nadšený. Takový případ tu asi dlouho neměl, prolétlo mi mou čerstvě proklepnutou hlavou.

 A pak to přišlo. Škatulka.

„No, vy jste ten typ ženy, který si myslí, že všecky ty škatulky (!!!) s léky, které se válí babičkám na nočním stolku, se vás netýkají. Myslíte si, že právě tohle vás určitě mine,“ ohodnotil mě pan doktor. „Jste přesvědčená, že zdravá strava a bylinky to všecko zvládnou a vyléčí. Zapomeňte na to! Uvědomte si, že už jste v nějakém věku.“ Diagnóza „stará“ mě opravdu nepotěšila. Co si budeme nalhávat, doktor mě naštval. „Jo a vy jste ze Štětí, jo? No, to já vím kde to je.Tam máte tu papírnu. Já tam kdysi znal nějaké XY, neznáte je? “ vesele pokračoval neurolog v komunikaci a při tom vypisoval zprávu, recept, žádanku na EEG, zvedal telefony, úkoloval sestřičku, a co já vím, co ještě všecko. Po chvíli mě přesunul do vedlejší místnosti, kde mě předal do péče sestřičky a odešel, aby se vzápětí vrátil: „ A jestli si myslíte, že až si přečtete příbalový leták těch léků, že je nebudete brát, tak to se mýlíte. Budete! Protože musíte!“ uzavřel naše první setkání a zavřel dveře. Ordinaci jsem opouštěla s vědomím, že neurolog si mě zařadil do škatulky s nápisem „STARÁ BIO ŽENA“, což není až tak úplně pravda (určitě nejsem BIO a už vůbec se necítím stará) a tak, abych se mu pomstila, zařadila jsem si ho do škatulky „ADHD V DOSPĚLOSTI“, což nemusí být vůbec pravda. A má to!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Léky jsem poctivě brala tak dlouho, až se projevil jejich vedlejší nežádoucí účinek – zánět šlach. Šest týdnů jsem chodila s ortézou na ruce. Tak se snad raději stanu tou BIO ženou. Klidně i starou, ale pohyblivou.

PPS: Nedávno jsem si „pořídila“ novou škatulku. Koncem školního roku jsem byla na návštěvě u své kolegyně. Nejen, že mě okouzlil její nádherný byt v domě z počátku minulého století, ale okouzlil mě i její manžel. Je to takový RENESANČNÍ ČLOVĚK.