ADHD na JATKÁCH

"Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nedokázal vytvořit naši company, nikdy bych nezaložil Jatka78.
Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nezačal sportovat ani malovat.
Mám ADHD a díky němu dokážu TVOŘIT.
UNAVIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu NIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu ZNIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Já sám hledám řád v chaosu.
Já sám hledám radost v chaosu.
Já sám hledám úsměv v chaosu.
Občas ale cítím, že mi exploduje mozek, a pak jsem sám.
Nechci být sám, chci být s Vámi."
- Rostislav Novák ml.

     foto: Jakub Jelen

Seděla jsem tam, v hledišti holešovických Jatek 78, se svým desetiletým „hadem“ po mé levici a bez dechu jsem zírala na osm šílenců běsnících na jevišti. Emoce ze mě stříkali do všech stran. Vlastně se divím, že si nikdo nestěžoval, že jsem na něj vylila kýbl slz, nebo ho poprskala při výbuchu smíchu.

V hledišti sedělo i mnoho dětí. Všecky sebou šily, vrtěly se, poposedávaly, protahovaly se, poskakovaly. Štěpán nebyl výjimkou. Nebo možná byl. Vrtěl sebou ze všech nejvíc. Vypadalo to, jako by seděl na židli polepené napínáčky. Chvilku na ní hopsal, pak se protahoval, válel se nejprve na mém rameni, pak na tátově rameni, aby se vzápětí svezl pod židli, protože ho přeci svědí něco na noze a nedá se to vydržet. Rozčiloval se, že ještě neumí dobře anglicky, hroutil se z toho, že slovům nerozumí a propukal v hurónský smích, když se během představení cítil šťastný. Slovům možná nerozuměl, ale tomu, co se před ním odehrávalo, porozuměl dokonale.

I mě představení pohltilo. Pohltilo mě tak moc, že jsem nebyla schopná vnímat cokoliv jiného (tedy, krom svého ADHaDa – majitelé stejných exemplářů jistě chápou). Nedokážu si vysvětlit, jak je možné pouhým pohybem, téměř beze slov, vyjádřit takové množství emocí. Je to pro mě nepochopitelné, ale já nejsem ADHD. Kdybych byla, pravděpodobně bych to pochopila.

                         Foto: Jakub Jelen

Po prvních několika minutách se mi po tvářích koulely slzy, aby je v zápětí vystřídal smích, později bezmoc, lítost, vztek, smutek, radost a nakonec úleva a naděje. Během několika desítek minut jsem znovu prožila posledních 10 let svého života. Deset let života s naším nejmladším synem. Života s ADHD.

Paralelně s dějem, který se odehrával před mýma očima, jsem sledovala mně tak důvěrně známý film.

Náhle jsem opět držela v náručí to věčně nespokojené miminko, které se nedalo upokojit, ani uspokojit žádnými běžně prováděnými praktikami. Nakrmený, přebalený, v zavinovačce, s dudlíkem či bez, v tichu, v postýlce, v kočárku, v náručí… Sílu jeho hlasivek by mu záviděl kdejaký operní pěvec. Řval.Tolik probdělých nocí, kdy jsem netušila, co je špatně. Proč?!?

Znovu jsem viděla mé stále se vztekající, nikdy se nesmějící, ale soustavně někde šplhající ba dokonce visící batole. Slyšela jsem obdivné pochvaly kamarádek, maminek stejně starých dětí, jak žasnou nad jeho obratností. Ano, v tomto věku byl ve vývoji napřed. Za jakou cenu? Za cenu mého totálního vyčerpání. Proč?!?

Cítila jsem na sobě ty soucitné pohledy rodičů ve školce, když můj syn každé ráno předvedl hysterickou scénu, že tam nepůjde a odpoledne pro změnu scénu, že nechce domů. Záviděla jsem ostatním maminkám, kterým jejich děti radostně skákaly do náručí s tím, jak moc se na ně těšily, a vzpomínala jsem, jak přesně toto dělávali moji starší synové. Ten nejmladší ale ne. Proč?!?

Slyšela jsem ty odsuzující poznámky rodičů na dětském hřišti, když se něco (cokoliv), nevyvíjelo tak, jak můj syn chtěl, jak si to představoval, jak byl zvyklý, nebo jak to podle něho mělo být. Tu scénu nikdo nechápal. Vlastně ani já ne. Cítila jsem ho, jak mě tahá za ruku, kope a příšerně ječí, kdykoliv jsem se na ulici zastavila s někým známým na kus řeči. Viděla jsem, jak se vracíme zpět, když jsme náhodou přešli silnici přes jiný přechod, než byl zvyklý. Jak se hroutí, když zjistil, že venku roztál sníh a on ho ještě chce. A aby mi dal svůj protest patřičně najevo, boty letěly do silnice. PROČ?

Znovu jsem prožívala ten zmatek a zároveň úlevu, když mi v dětské psychiatrické ambulanci oznámili diagnózu. „Váš syn má ADHD.“

TAK PROTO!

Znovu jsem se svým synem absolvovala nekonečný kolotoč různých vyšetření a terapií, hledala informace, rady, pomoc a zoufale toužila po porozumění.

V té změti těl, v tom uměleckém vyjádření, jsem náhle pochopila všecky ty nečekané exploze, výbuchy bez varování, záplavy nezvladatelných emocí, pocity vlastního selhání, zklamání, vnímání křivdy a nepochopení. Pochopila jsem i všechen ten chaos v tobě i kolem tebe. Pochopila jsem tvá slova. "To ne já, to ta moje hlava."

PROMIŇ

A pak jsem opět seděla v ředitelně základní školy a od těch nejpovolanějších s nadějí očekávala fundované informace, rady a návrhy řešení, jak mému synovi pomoci. Místo toho jsem ale stále dokola slyšela: „Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou ZŠ, zavři si ho do ústavu, měla bys chodit kanálama, málo ho biješ, měla bys ho pořádně seřezat…“ běželo mi v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska.

Možná jsem vzlykala nahlas, cítila jsem na sobě pohled svého muže, jenže představení se řítilo dál a stejně tak můj soukromý film.

Viděla jsem, jak spolu s manželem vedeme naše sedmileté dítě do pavilonu dětského psychiatrického oddělení FN v Motole. Na přání školy. Nesouhlasíme s tím, ale už vážně nevíme kudy kam. Zůstane tam sám. On poprvé ve svém životě zůstane bez rodičů, sourozenců ... sám. Já se poprvé ve svém životě hroutím. Psychicky i fyzicky. Cítím manželovy ruce, které mě chytají.

Prožívám nesmírnou radost, když nám po měsíci ošetřující lékařka oznamuje, že náš syn na jejich oddělení přeci vůbec nepatří, a hned poté vztek a bezmoc, když slyším třídní učitelku, která se pohoršuje, že měsíc je málo. Vidím, jak násilím vláčí mého plačícího syna po školní chodbě, vidím modřiny na jeho rukách.

Na jevišti byli všichni stejní. Proměnili se. Měli stejné kostýmy, ničím se nelišili.

„Mami, proč mají všichni stejné šaty?“ šeptal mi Štěpa.

Toto je řešení!!! Najít takové místo! Najít pomoc pro naše dítě.

Stála jsem před ZŠ na pražském Zlíchově a už zase brečela. Tentokrát jen tiše. Úlevou. Tady bude náš syn spokojený a šťastný. Tady nás neodsoudí.

Slzy vystřídal smích, radost, naděje …

Opustila jsem své zaměstnání, svoji rodinu, své dospělé děti, náš domov a zabalila kufry.

Každý z nás musel jinam.  My se Štěpou do Prahy, manžel do zahraničí. Ne snad proto, že by nás opouštěl, ale naopak proto, aby nás podpořil. Naše role se nyní striktně rozdělily. Jeden se postará o finanční stránku, druhý o všecko ostatní.

      foto: Jakub Jelen

Klape to, funguje to. Jsme tým.

Rovnováha, kterou v závěru, bez jakékoliv opory, drželi na svém pohyblivém a nestabilním jevišti umělci, byla obdivuhodná. Napětí v sále by se dalo krájet a byl by slyšet špendlík, kdyby ho někdo upustil na zem. Tahle závěrečná scéna je synonymem naší současné situace. Balancujeme, držíme rovnováhu, ale stále jsme v napětí, jak to všecko dopadne.

Prozatím jsme všecko špatné ustáli, našli jsme pomoc, máme kolem sebe skvělou rodinu a báječné přátele, a jako bonus výbornou paní učitelku. Máme podporu.

Prozatím jsme v rovnováze a máme naději.

Nejsi sám, jsi s námi.

==============================================================

PS: Rosťova rodina se s diagnózou smířila, sžila a „poprala“. Obdivuji jeho maminku, protože moc dobře vím, že prožívala dlouhé období, které bylo nejtěžší především pro ni. Nesmírný obdiv má ale pochopitelně sám Rosťa, který mi dává naději, že i můj syn bude přes všecky své problémy jednou šťastný.

PPS: Štěpa momentálně vyměnil Jirku Krále, Kovyho a všecky ostatní „jůtůbery“ za Rosťu. U nás teď frčí červená čepice.

PPPS: Až dosud jsem se domnívala, že všecky špatné zážitky jsem dávno nechala za sebou, že jsou dávno zapomenuté. Díky představení Cirku La Putyka vím, že zatím ne tak úplně. Některé jizvy se ještě občas rozšklebí.