Mám ráda kouzlo prchavého momentu

Odjakživa miluji ty krátké, kraťoučké „miniokamžiky“, které ve mně vyvolávají pocit jakéhosi zvláštního potěšení, výjimečnosti, náhlé, nečekané radosti a souznění s kýmsi, či s čímsi. Pocity krátkého polechtání někde uvnitř mě, které mi říkají, že tohle je štěstí. Vánoční čas je takovými momentky doslova nabitý, ale prchavé momenty štěstí můžeme prožívat vlastně kdykoliv.

Ten moment, kdy na moji ruku usedne motýl …

Ten moment, kdy se letadlo odlepí od země, ano, přesně TEN okamžik … a je fuč.
Ten moment, kdy se na pobřeží zvedne vlna, vytvoří oblouk a rozlije se po pláži, aby mi smočila nohy … a je fuč.

Ten moment, kdy právě „přišel Ježíšek“…

Ten moment, kdy Štěpa vyhrkne: „Mami, to moře voní jako ty. Tys ho celý vovoněla.“

Ten moment, kdy vím, že jsem TO dokázala (to je jedno co – cokoliv, co jsem chtěla).

Ten moment, kdy se moje oči setkají s pohledem neznámého muže …

Ten moment, kdy ranní sluníčko líně vystrčí své první paprsky …

Ten moment, kdy můj muž vysloví „Sluší ti to“ …

Ten moment, kdy ke mně na pláži vztáhne ruku malinká copatá holčička a podá mi kamínek, který pro mě sebrala …

Ten moment, kdy se obejmu s přítelkyní, kterou jsem dlouhá léta neviděla …

…kdy obdarovaný rozbalí dárek, který si opravdu moc přál
…kdy se nad Řípem objeví duha

…kdy zvednu telefon a slyším „Ahoj mami, jak se máš?“

…kdy na jaře vykoukne první sněženka

…kdy nasaji vůni čerstvě uvařené kávy

…kdy v šuplíku narazím na starou fotografii z dětství, tu s maminkou a malým bráškou

…kdy radostí rozhodím ruce a můj muž ten okamžik zrovna zachytí na svůj mobil

…kdy se má touha promění ve skutečnost

…kdy …

Zdánlivě prchavé momenty, které si, nevím proč, pamatuji po celý život. Momenty, které zachycují kouzlo obyčejného lidského bytí. Momenty, kterých denně zažívám několik, které mě dokážou rozesmát, rozněžnit, rozplakat, překvapit, které dokážou vnést zmatek do mých emocí. Momenty, které mě fascinují a vyvolávají touhu …

…chci, aby se opakovaly, aby byly nekonečné. Nejsou.

Vím, že Ježíšek přijde za rok zase,

vím, že v letadle budu sedět nejméně další dvě hodiny,

vím, že vzápětí přijde nespočet dalších vln,

vím, že mi Štěpa řekne několikrát za den „Mám tě rád, mami, víš?“

vím, že náš „motýlí“ keř je motýly obsypaný

a také moc dobře vím, že pohled mého muže pro mě znamená mnohem víc, než pohled neznámého cizince…

… jenže tyhle každodenní prchavé momenty jsou tak křehké. Mrknu a jsou fuč.

Prchavé momenty se neopakují, jsou tak krátké, kraťoučké - PRCHAVÉ.

Jsou jich desítky, stovky, tisíce. Stačím je sotva zachytit. Jejich „jepičí život“ se okamžitě stává součástí minulosti. Každý z nás je vnímá jinak a pro každého z nás mají jiný, osobní význam. Tyhle momenty mohou být malým zázrakem, a velkým dotykem štěstí.

Ten moment, kdy jsem naposledy objala svoji maminku … prchavý, krátký, neopakovatelný, nejvzácnější  - dotek štěstí i smutku zároveň.

----------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji vám, ať je váš letošní adventní čas plný šťastných, krásných, křehkých a vzácných prchavých momentů, které kouzelný čas Vánoc nabízí.