Nastupovali jsme do výtahu. My tři a slečna
v růžové čepici, o které vím jen to, že bydlí někde nad námi a má dva psy.
„Tak
ten je váš, tenhle kluk,“ pronesla slečna v růžové čepici a podívala se
směrem k našemu synovi, který okamžitě zrudl. Nic by mě nemohlo vyděsit
víc, než právě tahle věta, jen tak, zdánlivě ledabyle, hozená „do placu.“ Vyměnili
jsme si s manželem pohledy a v očekávání hrůzy, která, dle našich
předpokladů, musela následovat, jsme se neochotně přiznali k vlastnictví
tohoto předpubertálního exempláře.
Scénář, který se během těch několika málo
vteřin odehrál v mé hlavě, by se dal přirovnat k hororu. Co provedl?
Nepozdravil, podrazil jí nohy na schodech před barákem, šlápl na krk a ukradl
tašku se žrádlem pro psy. Nebo ho možná viděla machrovat mezi spolužáky
před školou, nebo jí nepustil v tramvaji sednout a na nové kozačky jí hodil svůj ošuntělý stokilový batoh, nebo já nevím – kouřil u popelnic? To jsou nervy. Hlavou se mi proháněly šílené myšlenky a tak jsem si
v duchu připravovala reakci na zatím nevyslovený seznam stížností.
„On je opravdový gentleman, víte to?“ řekla
ta slečna v růžové čepici.
Zděšení
vystřídalo nepochopení. Opět jsme si s manželem vyměnili pohledy.
V takové informaci jsme se nedokázali dostatečně rychle orientovat.
„Myslíte
TOHOHLE kluka?“ ukázala jsem prstem na syna. Uvědomovala jsem si, jak nesmyslně
ta otázka zní, žádný jiný kluk s námi ve výtahu přeci nebyl.
„Ano,
toho myslím,“ odpověděla nevzrušeně slečna v růžové čepici. „On vždycky tak
hezky pozdraví, podrží mi dveře, pustí mě do výtahu, pomáhá mi s pejsky. On
je prostě skvělý.“
Nepochopení vystřídal údiv. Překvapení.
Příjemné, milé, báječné, úžasné překvapení. Vždyť tenhle kluk je náš kluk. Kluk
s ADHD, kluk s poruchou chování. Lidé ho většinou řadí do škatulky s nápisem
spratek, nikoli gentleman.
A tak se na povrch rychlostí blesku vyhoupla
pýcha. To je pocit!
„Děkujeme
vám,“ loučili jsme se se slečnou, když anonymní hlas z výtahového
reproduktoru ohlásil třetí podlaží.
„Nemáte
vůbec za co. To vy jste si ho takhle vychovali.“
Áááách, jen těžko
můžu dostat lepší vánoční dárek.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS:
Stydím se. Stydím se za to, že jsem automaticky očekávala kritiku. Vždyť přeci
vím, že mám doma báječného kluka a taky moc dobře vím, jak ho vychováváme.
Žádné komentáře:
Okomentovat