neděle 1. prosince 2019

Ten (ne)vychovaný kluk


   



   Nastupovali jsme do výtahu. My tři a slečna v růžové čepici, o které vím jen to, že bydlí někde nad námi a má dva psy.
„Tak ten je váš, tenhle kluk,“ pronesla slečna v růžové čepici a podívala se směrem k našemu synovi, který okamžitě zrudl. Nic by mě nemohlo vyděsit víc, než právě tahle věta, jen tak, zdánlivě ledabyle, hozená „do placu.“ Vyměnili jsme si s manželem pohledy a v očekávání hrůzy, která, dle našich předpokladů, musela následovat, jsme se neochotně přiznali k vlastnictví tohoto předpubertálního exempláře.
   Scénář, který se během těch několika málo vteřin odehrál v mé hlavě, by se dal přirovnat k hororu. Co provedl? Nepozdravil, podrazil jí nohy na schodech před barákem, šlápl na krk a ukradl tašku se žrádlem pro psy. Nebo ho možná viděla machrovat mezi spolužáky před školou, nebo jí nepustil v tramvaji sednout a na nové kozačky jí hodil svůj ošuntělý stokilový batoh, nebo já nevím – kouřil u popelnic? To jsou nervy. Hlavou se mi proháněly šílené myšlenky a tak jsem si v duchu připravovala reakci na zatím nevyslovený seznam stížností.
   „On je opravdový gentleman, víte to?“ řekla ta slečna v růžové čepici.
Zděšení vystřídalo nepochopení. Opět jsme si s manželem vyměnili pohledy. V takové informaci jsme se nedokázali dostatečně rychle orientovat.
„Myslíte TOHOHLE kluka?“ ukázala jsem prstem na syna. Uvědomovala jsem si, jak nesmyslně ta otázka zní, žádný jiný kluk s námi ve výtahu přeci nebyl.
„Ano, toho myslím,“ odpověděla nevzrušeně slečna v růžové čepici. „On vždycky tak hezky pozdraví, podrží mi dveře, pustí mě do výtahu, pomáhá mi s pejsky. On je prostě skvělý.“
   Nepochopení vystřídal údiv. Překvapení. Příjemné, milé, báječné, úžasné překvapení. Vždyť tenhle kluk je náš kluk. Kluk s ADHD, kluk s poruchou chování. Lidé ho většinou řadí do škatulky s nápisem spratek, nikoli gentleman.
   A tak se na povrch rychlostí blesku vyhoupla pýcha. To je pocit!
„Děkujeme vám,“ loučili jsme se se slečnou, když anonymní hlas z výtahového reproduktoru ohlásil třetí podlaží.
„Nemáte vůbec za co. To vy jste si ho takhle vychovali.“

Áááách, jen těžko můžu dostat lepší vánoční dárek.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Stydím se. Stydím se za to, že jsem automaticky očekávala kritiku. Vždyť přeci vím, že mám doma báječného kluka a taky moc dobře vím, jak ho vychováváme.

Žádné komentáře:

Okomentovat