Zděnek Svěrák ve filmu Vratné láhve říká, že
je vítací typ. Tomu já rozumím. Já
jsem totiž těšící typ. Miluji těšení
se. A tak se pořád na něco těším. Třeba dovolenou si vůbec nedokážu představit
bez půlročního těšení se.
Těšení pochopitelně patří i k Vánocům a
k celému adventnímu času. Když jsem byla malá, těšila jsem se na dárky,
které dostanu. Teď, když už jsem velká holka, se také těším na dárky, ale pro
změnu nejvíc na ty, kterými obdaruji své blízké.
Na advent a Vánoce se těším už od října. Ne
snad, že bych patřila k těm bláznům, kteří mají v říjnu vánočně
vyzdobený byt i zahradu a poslouchají koledy, to zase ne. Právě tyto aktivity
jsou pro mě tradicí a patří až k době adventu, na který se těším.
Tradice mám také hodně ráda a také se na ně
těším. Kromě zdobení našeho obydlí, pečení cukroví, pořizování dárků a objednávání
letní dovolené, je to u nás od „pradávna“ hlavně vánoční NEúklid.
Jediné, co jsem ochotná v tomto krásném
adventním čase udělat je naprosto běžný úklid, tedy vysát a utřít prach. A
přesně to jsem šla dnes vykonat do pokoje svého syna. Vyzbrojená vysavačem a
prachovkou jsem rozrazila dveře dětského pokoje. Jenže abych mohla utřít prach,
musela jsem nejprve odstranit všecky ty pastelky, šroubováky, matičky, lego
kostky, obaly od bonbonů a tyčinek, izolepy, a podobné klukovské nezbytnosti,
pro které já nemám sebemenší pochopení, ze všech povrchů, které jsem měla
v úmyslu vánočně vydrhnout. A abych mohla vysát, musela jsem ze země
odstranit všecky ponožky (no vida, pak že je žere pračka), trička, boxerky, pet
láhve, obaly od nevím čeho… no zkrátka, na druhý konec pokoje jsem se musela
nejprve prosekat mačetou.
A pak, když jsem se na pokraji svých sil,
úspěšně prodrala až k psacímu stolu, do pokoje vstoupil manžel. „Tak když
už jsme v tom uklízení (MY?!?!), můžeme taky odtáhnout tu postel a
vyluxovat i pod ní,“ navrhl můj drahý zcela nevinně. Než jsem stihla
zaprotestovat, že rozhodně nemám v úmyslu nějaký šílený předvánoční úklid,
postel stála uprostřed pokoje. Pohled, který se mi naskytl, vám popisovat
nebudu, přišla bych pravděpodobně o většinu přátel, ale s jedním úkazem se
pochlubit musím. Na zdi za postelí nám rostla pravá tužková baterka. Pár minut
jsme stáli v údivu nad tím zázrakem, následně jsme dalších několik minut
horlivě diskutovali, co s TÍM provedeme.
Po další čtvrt hodince jsme se jednohlasně usnesli, že baterku necháme svému
osudu.
Jsem si jistá, že jsme se rozhodli určitě
správně. Mám totiž naprosto jedinečnou možnost ročního těšení se na příští
Vánoce. Možná za rok za postelí sklidíme autobaterii.
Jak já se těším!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Přeji Vám krásné vánoční svátky, kterým předchází šťastné adventní těšení se.
Žádné komentáře:
Okomentovat