Nic netrvá věčně

„Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou,

někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích.

My už pak nikdy nejsme stejní.“

(neznámý autor)

Tenhle citát mám ráda, je v něm mnoho pravdy. Mým životem prošlo lidí poměrně hodně. Většina z nich jím jen tak proplula, aniž bych je jakkoli zaznamenala, někteří se ho lehce dotkli, jiní chvilku pobyli a jen ti nejlepší zůstali, případně zanechali stopy v mém srdci.

Většinou si sami rozhodujeme o tom, koho v našem životě chceme mít. Jednáme tak na základně zkušenosti, jaké stopy nám dotyčný vyšlapal do našeho srdce a s přibývajícími roky se tak většinou naučíme obklopovat se lidmi, kteří jsou našemu srdci drazí. Alespoň v mém životě už tomu tak je, ale pochopitelně ne vždy tomu tak bylo.

Snad se mnou budete souhlasit, když řeknu, že mezi prvními lidmi, kteří vstupují do našeho života, tedy do života dítěte, aby ho nějakým způsobem ovlivnili, bývá, kromě rodiny, také učitel. V českém školství spíš učitelka. Především první roky školní docházky je učitelka pro dítě klíčovou osobností. To ona vytváří budoucí vztah dítěte ke škole a ke vzdělávání vůbec. To díky učitelce chodí v prvních letech děti do školy rády, či nerady. Její působení by se tedy nemělo soustředit pouze na předávání vědomostí, protože právě paní učitelka se společně s rodiči stává pro dítě nepostradatelným průvodcem, který mu ukazuje tu správnou cestu a dokáže jej vhodně motivovat. Její role je tedy v životě dítěte poměrně zásadní.

Ne všecky děti mají na svojí první paní učitelku štěstí. Několik „smolařů“ znám a patří mezi ně i můj syn. Nástup do první třídy neměl zrovna šťastný, ač jsem se snažila sebevíc. Vědoma si jeho hendikepu, snažila jsem se vybírat školu opravdu zodpovědně. Uvědomovala jsem si, jak moc je toto období v jeho životě důležité a jak moc ovlivní jeho vztah ke škole na další roky. Přesto se nám to zkrátka nějak nepovedlo. Naštěstí, „někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou“. Tihle „sprinteři“ se tak pro nás často stávají sice tvrdou a mnohdy drahou, ale přesto dobrou životní lekcí.

Štěstí se na nás nakonec usmálo. Pochopitelně jsme mu museli jít trošku naproti, ale tentokrát jsme už nabrali ten správný směr. Možná svou roli sehrál i osud, to já nevím, ale v ten správný čas nám do života vstoupila PANÍ UČITELKA. Zůstala nejdéle, jak jen to šlo, po celou dobu prvního stupně a zanechala výraznou stopu nejen v srdci mého syna, ale i v tom mém. Chápavá, laskavá, obětavá, s pochopením pro lidskou jinakost, se zdravým nadhledem, vytříbeným smyslem pro humor a stále usměvavá. I když musela mít často "nervy v kýblu", nikdy mi to nedala najevo, byla vždy profesionální. Já vím, zní to až neuvěřitelně. Taky by vás zajímalo, na čem jede? Tak prý zatím jen na čokoládě. 

Určitě to často neměla jednoduché, tím jsem si jistá, ale vše ustála s důstojností a elegancí sobě vlastní. Vlastně si uvědomuji, že za celé čtyři roky jsem nikdy nebyla v ředitelně. Je to zvláštní, protože si velmi dobře vzpomínám, jak jsem před čtyřmi lety v předešlé škole sedávala v ředitelně častěji, než ve vlastním obýváku. Po každém takovém sedánku jsem se hroutila, nejedla jsem, nespala a probrečela i několik hodin. Dnes, s odstupem času, mi průběh všech těch "schůzek" připadá spíš nedůstojný a komický. Zjistila jsem, že to jde i jinak a díky přístupu paní učitelky Marušky začal Štěpán zase rád chodit do školy.          I když, v páté třídě už je to s tou láskou ke škole zase trošku slabší, ale tady bude na vině spíš pučící hormonální bouře, než paní učitelka.

Nic netrvá věčně. Od září čeká Štěpána 2. stupeň a NAŠÍ paní učitelku povinnosti o mnoho krásnější a sladší. Miminko. (Prý si to přesně takhle načasovala kvůli mým úpěnlivým prosbám, aby vydržela do konce 5. třídy, za což jí budu navždy vděčná.)

Oběma ze srdce přeji, aby do těch jejich srdcí vstupovali pouze lidé, kteří v něm zanechají ty nejcennější a nejláskyplnější stopy.

Vlastně, přeji to vám všem.