6 tipů jak si užít nezapomenutelnou dovolenou

Každý z nás má jistě své představy, jak by měla vypadat právě ta jeho nezapomenutelná dovolená. A co člověk, to názor. V jednom časopise jsem se dočetla, že dovolená by prý měla být hlavně:
1. rozmanitá
2. plná zážitků
3. odpočinková 
4. dobrodružná
5. s kopou legrace
6. ne příliš nákladná

Hm, rozmanitá. Přemýšlím, z jaké strany mám tu rozmanitost uchopit? Pokud bych se měla válet jeden den na pláži a vystavovat celé mé já slunečním paprskům a druhý den zdolat třeba K2, tak to pardon, tuhle rozmanitost si ráda nechám ujít. Na druhou stranu, když už se jednou za čas vypravím na cestu, která vybočuje z mé obvyklé trasy Štětí – Praha – Štětí, pak se dozajista nehodlám upíchnout pouze na pláži. Občas také smočím své rozpálené tělo ve vlnách. No a někdy i ve vlastním potu, při toulkách mezi památkami, kavárnami a jinými krásami dané lokality. Rozhodně ale neodsuzuji ty, kteří během své dovolené K2 klidně pokoří, ani ty, kteří místo válení se na pláži a šmejdění po kavárnách šlápnou do pedálů. Ba právě naopak, fandím jim.

Pro někoho je ideální dovolená na širém moři, pro jiného vysoko v horách, pro dalšího na chalupě a jiný se chystá na cestu kolem světa. Moje kamarádka Kristina např. touží upéct vlastní chleba v každé zemi kterou navštíví. Takže, zatím co my, obyčejní smrtelníci, si vezeme k moři plavky, Kristina pašuje v kufru kvásek. Kamarádka Jana je už 20 let učitelka. Vím o ní, že děti miluje a učitelka je vážně skvělá. Nicméně na dovolenou jezdí nejraději s klienty domova důchodců. Diana je regulérní cvok, který se táhne až na Slovensko jen proto, aby tam mohla na kole jezdit po kopcích. (Pravděpodobně tam na tom kole i dojede.) Hanka už léta touží plavat na širém moři s delfíny. Ne s turisty, JEN s delfíny. Prozatím tedy trénuje na Smíchově ve vaně a delfíny si pouští na netu. S touto touhou je mému srdci Hanka asi nejblíž. 

A pak je tu Evka. Již několik let jsme naladěné na stejnou notu. Totálně! Takže naprosto chápu, když se Evka v únoru rozbrečí, že je tlustá, do července pracně zhubne půl kila a pak sebou v Chorvatsku vítězně plácne na 14 dní na pláž, kde se poctivě griluje. Mám to totiž stejně. Co ovšem nechápu, je Evy trénink. V březnu už se jí po sluníčku stýská tak moc, že si musí doma rozžehnout "horské slunce". No, a potom až do léta loupe kůži a chladí obličej jogurtem, aby nevypadala jako indiánka. 

Během posledních dvou let se má představa o tom, jak si užít nezapomenutelnou dovolenou nepatrně změnila. Toužím odletět na měsíc na Měsíc. Pochopitelně předpokládám, že je tam moře a pětihvězdičkový hotel bez turistů, s programem All in, fešným číšníkem, dobře vybavenou knihovnou, velkou zásobou kávy, továrnou na čokoládu a rostou tam melouny, pomelo, levandule a hortenzie. 

Ať je to tak, nebo tak, jedno je jisté -  dovolená je tak rozmanitá, jak si jí sami rozmaníme, nebo, jako např. u nás, jak nám jí rozmaní naše děti.

„Mami, to moře je úžasný, viď? Fakt skvělý, já ho ták miluju! Plavat v moři je fakt hustý, lepší než v bazénu!“ radostně vykřikuje náš syn, když se po roce zase ponoří do mořských vln. „Poplaveme až k tomu molu?“ plánuje ještě nadšeně, když v tom náhle obrátí: „Debilní moře! Nenávidím ho, pálí mě oči, já chci do bazénu, to moře je hnusně slaný. V Bulharsku takhle slaný nebylo. Fuj!“ Štěpovo nadšení se jako mávnutím kouzelného proutku promění ve zklamání a zlost. Stačila vlna, která mu cákla trošku vody do očí. Jasně, že má s sebou plavecké brýle, ale ty jsou přeci blbý, protože do nich teče a on potřebuje nutně nový.

„Mňááám, tady mají italskou restauraci, ta pizza je výborná, mami ochutnej,“ cpe mi na talíř, mezi moji králičí stravu, jeden z deseti kousků pizzy, které si právě nabral. Když odsouhlasím, že je dobrá, nastává nám na dovolené „pizzové období“. Štěpa se den co den láduje pizzou a nešetří chválou, až jednou se zamračí a … „No fuj, to je hnus! Blééé, fuj, blééé!“ prská kolem sebe a já mám silné nutkání mu jednu plesknout. „Ta pizza pálí, je fakt hnusná! Tady vůbec neuměj vařit! Co já tady budu jíst?“ hroutí se celý nešťastný a celé následující odpoledne řeší, že pizza byla hnusná a on je odsouzen k trestu smrti vyhladověním. To už mě chuť jednu mu plesknout dávno přešla, teď mám pro změnu chuť ho utopit ve vlnách. Večer objeví v nabídce řízky a jedeme nanovo: „Mňááám ….“

„Já se ták moc těším na ten výlet,“ jásá další den, když naplánujeme trošku rozmanit náš dosavadní program a vyměnit plážové povalování a tobogány za pěší turistiku. Ráno nadšeně nahází do batohu láhev s pitím a sváču, na pyžamové trencle si natáhne plavky, protože cestou určitě nějaké koupání bude a jelikož v plavkách přeci nepůjde, natáhne ještě kraťasy. A můžeme vyrazit. „Teda to je ale hnusný vedro, bolí mě nohy, to sluníčko strašně pálí a mám žízeň. Ta voda v batohu už se nedá pít, je děsně teplá, nekoupíš mi Colu? Já už chci do hotelu, kdy už tam budemééé!"

No řekněte, není to rozmanité? A to nepočítám drobnosti jako např: "Proč nesmím tu Colu? Jiný děti jí můžou! Víš co, já teda balim, letim domu. Stejně je to moře moc slaný, je tu děsný vedro, pizza je hnusná a Colu nesmim! Skočím z okna, zničila jsi mi celý život..." Už nemám chuť mu jednu plesknout, nemám ani chuť ho utopit ve vlnách, zabiju ho hned teď a tady a místo na měsíc na Měsíc, poletím na doživotí na Mírov. Ovšem za 20 vteřin Štěpa neví, že se něco takového odehrálo, neví už nic o žádné Cole a spokojeně popíjí pomerančový džus. "Ten džus je dobrej že jo, jdu pro zmrzlinu, maminko, chceš taky?" Dobře, miluju ho a zabiju ho až příště. 

První bod s názvem ROZMANITOST, si tedy můžeme s čistým svědomím odškrtnout, naší dovolenou nám bez problémů rozmaní naše dítě.

Vlastně, vezmu-li to kolem a kolem, máme tím splněné i další body, jako např:

-       dobrodružství - nikdy totiž nevíme, co se našemu synovi právě rozmaní.  Bára Šťastná v jedné ze svých knížek píše, že dobrodružství je zážitek s nejistým výsledkem. V tom případě jsem nedobrovolný dobrodruh od chvíle, kdy se nám narodil třetí syn. Ono tedy vychovávat jakékoliv dítě, je svým způsobem dobrodružství, ale troufám si říct, že Štěpán je v tomto směru unikát. O zážitky s nejistým výsledkem se nám postará téměř denně, dovolenou nevyjímaje. Nepotřebuji zdolávat K2, stavět školu v Ugandě, skákat banji jumping, nebo hledat kešky. Stačí opatřit si mazlíka s ADHD, který závdavkem dostal do vínku ještě kapku negativismu, šmrcnutého emoční labilitou a opozicí. Namíchání takového životního koktejlu vám zajistí doživotní dobrodružství po 24 hodin denně. 

-       zážitky - při každém Štěpově rozmanění, toho opravdu zažijeme víc, než bychom si přáli. O jedné takové dovolené plné zážitků jsem už psala v článku Hlavně klidnou dovolenou. Ano, je to ta, kde jsem přišla o kus ... 

-       legrace - když naší dovolenou ve zdraví přežijeme, oběhneme po návratu několik psychiatrických ordinací a nafasujeme v lékárně několik krabiček antidepresiv, můžeme se tomu všemu zasmát. Co nám při té dávce Neurolu taky zbývá.

Jen tedy nad body „odpočinková a ne příliš nákladná“ se budu muset ještě zamyslet. 

Možná tu K2 přeci jen ještě zvážím. 

Hm, Říp by pro začátek asi mohl stačit.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přeji Vám, ať je Vaše dovolená pohodová, odpočinková, plná zážitků a legrace a pochopitelně, hlavně rozmanitá a nezapomenutelná! 

PPS: Když není Neurol, stačí i láhev Becherovky.

Užijte si 

krásné prázdniny!!!

Hlavně klidnou dovolenou

Začal nám listopad a mně je zima. Stále častěji se ve vzpomínkách vracím o pár měsíců zpět, kdy jsem se vyhřívala pod zářivými slunečními paprsky. Že jste na tom podobně? Tak na co čekáme?
Letíme k moři. Jen tedy, společnost nám tentokrát bude dělat jeden osmiletý hyperaktivec. Pokud máte odvahu, přidejte se k nám, o zábavu je postaráno.

Hlavně klidnou dovolenou …

Milé přítelkyně, můžete mi závidět, z dovolené jsem si totiž přivezla něco, po čem touží téměř každá z nás. Tedy, vlastně nepřivezla … , ale  … pěkně popořádku.

Mít hyperaktivní dítěte je očistec, to je asi leckomu jasné. Když se k hyperaktivitě přidruží ještě pár poruch, je slovo očistec naprosto nedostačující, ale žádné jiné, které by ho předčilo, mě zrovna nenapadá.

Pro představu, zkuste smíchat hyperaktivitu s opozičním vzdorem, šmrncněte to emoční labilitou a místo šlehačky nazdobte negativismem. Že vám to nějak nejde? Nevadí, výsledek vám prozradím. Vyjde vám stále poskakující, věčně naštvané, nespokojené, vzteklé, bručící a reptající dítě.(Výstižnější popis by byl daleko stručnější, ale použít termín věčně nasrané dítě, mi mé slušné vychování nedovolí.)

Tak něco takového máme již pár let doma a ať děláme, co děláme, naše dítě není nikdy s ničím spokojené.

Trávit dovolenou s takovým prudičem, vás chtě-nechtě donutí, vyždímat ze sebe maximum, aby i ta vaše dovolená, byla alespoň trošku klidná, pěkná, a abyste byli spokojení všichni, včetně toho neustále nas…pruženého mláděte.

Jistě, máte pravdu, JE to vyčerpávající.

„Honem, vybalte ty kufry, musíme rychle k moři!“ „Už je devět hodin, pudém?“

Nová mánie mého syna je čas. Nikdy ho nikdo neučil znát hodiny, přesto je již nějakou dobu ovládá a od té doby nás nesmyslně honí ještě o poznání víc, než dřív. Dostihy, ve které se dovolená rázem promění, doprovází ještě oblíbeným slovem „pudém?“  Kam !?! To je jedno, hlavně, že „pudém“ zase někam jinam, než se právě nacházíme. Jsme-li na pláži, chce k tobogánům, jsme-li u tobogánů, chce k hotelovému bazénu, jsme-li u bazénu, chce do jídelny, když jsme v jídelně, chce na pokoj ….. atd.

Donekonečna trpělivě vysvětlujeme, že času máme dost, jsme přeci na dovolené a určitě, opravdu určitě, stihneme vše, po čem jeho srdce prahne. To, po čem prahnou naše srdce, není v tuto chvíli vůbec podstatné, chceme přeci klidnou dovolenou.

Poskakující dítko nám sice vše odkývne (pochopitelně s bručícím doprovodem), na znamení, že on to přeci dobře chápe a v zápětí pronese: „Už je 17.40, co budeme dělat po večeři?“

Po jídelně kmitá rychlostí blesku a nakonec si ke stolu donese poloprázdný talíř, na kterém se smutně choulí několik kousků suchých těstovin. Nic jiného ho nezaujalo, ale hlavně, u jiných jídel se vytváří fronty a on přeci nemůže čekat, čekání zdržuje.

Zhltne svojí „porci“, doběhne celé rodině pro něco k pití, mamince donese čokoládovou zmrzlinu … hlavně šup, šup, nezdržovat, pudém.

Vydáme se tedy na prohlídku okolí.

„Jééé, molo!“ vykřikne nadšeně Štěpa a řítí se na prkna nad mořem. Už jen slovo molo ve mně evokuje romantické představy a vlastně vyvolává i krásné vzpomínky. Nic z toho se ale nepodobá uragánu, který se děsivě prohnal kolem mně, rybářům vyplašil makrely a racci se vyděšením zapomněli chechtat.

Další, z mánií našeho „hada“ je nakupování. Je naprosto lhostejné CO, hlavně něco.

Tak tady má opravdu příležitost. Mé srdce krvácí, chtěla jsem šatičky a kabelku a …

no, nevadí, hlavně klidnou dovolenou.

Wow, mamí, tady mají „majnkrafťáky“ … a želvy Ninja, …a taxíka … a tohle letadlo, to bych fakt potřeboval …“

Uzavíráme mezinárodní dohodu: „Dostaneš kapesné, kup si co ty chceš, ale víc ti nedáme.“ Klaplo to, alespoň na chvíli nemá našpulenou pusu a nebručí. Pochopitelně mu to vydrží pouze do chvíle, než zjistí, že toho nutně potřebuje mnohem víc a jeho finanční obnos je pro jeho potřeby naprosto nedostačující. Opět se zakaboní, našpulí pusu a reptá …

„Jůůů, aqvapark! Zítra půjdeme na tobogány, jo?“ rozptýlí jeho zklamání nový objev.

Po snídani tedy vyrážíme do ráje vodních kaskadérů. Štěpa odkopne pantofle a je v trapu. 
Za minutku už na nás mává z toho nejdelšího tobogánu, absolvuje několik jízd, ale protože nesnese pohled na rodiče, kteří jen tak nečinně a v klidu leží na lehátku, přiběhne škemrat: „Mamí, pojď taky, prosím“, vrhne na mě psí oči. Nedá se říct, že bych byla příznivcem adrenalinové zábavy, té mám mimochodem během roku se Štěpou víc než dost, ale když tak pěkně prosí … . Chceme přeci klidnou dovolenou.

Vybírám tu nejkratší, nejširší a dle mého úsudku nejbezpečnější klouzačku a za bujarého nadšení svého výjimečně se usmívajícího synka svištím dolů.

„Dobrý“, pronesu spokojeně po přistání do ledové vody, ale tam již není nikdo, kdo by ocenil můj odvážný výkon, jelikož Štěpán právě objevil další atrakce. Vyběhne do věže, která končí kdesi mezi mraky, skočí na klouzačku a do pidi bazénku ho vyplivne jakási žlutá nádrž, připomínající chladící věže mělnické elektrárny.  „Tak na tohle mě nedostaneš, jsem hrůzou polomrtvá, už jen, když to vidím.“

„A co tohle?“, ukáže na maxi – obr vanu, ve které se plácají lidi v obr nafukovacích kruzích. „Ne!“ Jeho pohled posmutní, pusa se našpulí … Koukám na borce, kteří právě absolvovali jízdu smrti, vypadají spokojení, ba dokonce nadšení. „Tak jo, ale jen jednou,“ vypadne ze mě slib, kterého lituji dřív, než ho dořeknu (hlavně klidnou dovolenou).

Pepíno vytřeští oči, „Zbláznila ses? Ty na to jdeš?“

Není cesty zpět, když něco řeknu, tak to platí. „Jasně“, odpovídám s hranou statečností. Štěpa se rozzáří. Popadnu tedy nafukovací dvojkruh a už šplháme do věže. Chvíli trvá, než se do kruhu správně a pohodlně usadíme, znuděná obsluha do nás kopne a …  AU! … jsme dole.

Své pocity jsem ani nestačila vnímat. Vydrápu se z maxi kruhu a nechápu nadšení svých předjezdců. Cítím bolest a tak po svém „AU“ začínám pátrat. Hlavu, ruce, nohy, dítě … všecko mám a zdá se, že i v celku. Pátrám dál. Plavky! Mé krásné plavky, jsou děravé, a to přesně … TAM.

Mému drahému začínají cukat koutky. Jsem naštvaná, ale jeho smích je nakažlivý, za chvilku se řehtáme oba. Jenže, plavky mě přeci nebolí, začínám se tedy opět pídit po příčině svého bolestného výkřiku. To už se ale Pepíno mlátí smíchy.

Drahé kamarádky, zde je prostor ke slibované závisti. Odvážím si sice z dovolené domů svá obvyklá    3 kg navíc, ale nechala jsem zde značný kus své prodloužené části zad. Myslím přesně tu, která se většinou sluníčku nevystavuje. No holky, není to báječné?

Hlavně klidnou dovolenou.

PS: Zcela vážně si pohrávám s myšlenkou, že tuto „kůru“ doporučím Ewě Farné, aby neměla boky jako skříň.

PPS: Bolestné je štědré, kabelky si nakonec odvážím dvě. 

Už je vám tepleji? Příště můžeme letět zase.