Ach ty přitažlivé rozdíly

   

    Hanka mi poslala návod. Jen tak, pro zajímavost, jako co já prý na to. Mám li být konkrétnější, šlo o jakousi nabídku knihy, která obsahuje návod. Návod na nás – na ženy.

    Taky vás to vyděsilo? Mně tedy pořádně. Jsem snad nějaký vysavač, aby na mě můj chlap potřeboval návod?  A co víc, návod tak dlouhý, že vydá na celou knihu? Knih přečtu myslím poměrně dost, ale ještě nikdy jsem nepřečetla žádný návod.            A protože „podle sebe soudím tebe“ (já vím, že se to nemá), předpokládám, že většina lidí návody nečte. Už jen ten „název" NÁVOD je odrazující.

    Pamatuji si, že před několika lety jsem zoufale toužila objevit přeci jen jeden jediný návod, který bych si výjimečně určitě přečetla. Návod na své dítě. Návod na dítě s ADHD, poruchou opozičního vzdoru, negativismem a emoční labilitou. Tenhle "koktejl", který si můj syn "nakoupil" se mi léta zdál nezvladatelný, jedovatý, vražedný. Přečetla jsem stohy knih na dané téma, ale žádný konkrétní návod jak přistupovat zrovna k tomu mému dítěti, jsem stejně neobjevila. A to je dobře. Načerpala jsem určitě spousty praktických rad, které jsem se snažila uvést do praxe. Některé fungují, jiné fungovaly chvilku a většina z nich nefunguje vůbec. Cestu jsem nakonec musela najít sama. 

    V nabídce, která přistála v mé elektronické schránce, jsem se dozvěděla, že pokud si muži právě tuto knihu přečtou, zjistí, proč se ženy chovají v každé fázi menstruačního cyklu jinak a jak se tedy mají chovat oni k nám a jak toho všeho mohou využít. (To jako fakt?!?!)

Tak např. jak se chovat k ženě v ovulační fázi:

-       mluvit s ní

-       být s ní

-       spát s ní

-       být romantický

-       chválit jí

-       užívat si její krásu a sex appeal

    Jsem ženou už bezmála půl století (ano, nestydím se za to) a jedno vím naprosto přesně: Je mi úplně jedno, v které fázi svého cyklu se právě nacházím, protože to, aby se ke mně můj muž choval ohleduplně, citlivě, láskyplně, něžně, romanticky, aby se mnou byl, mluvil, spal a užíval si mojí krásu a sex appeal, chci v KAŽDÉ fázi svého cyklu.

    Ano, my ženy jsme možná složitá stvoření a muži možná mívají někdy problém nám porozumět a pochopit nás, ale přiznejme si upřímně, že to platí i opačně. Sama mívám občas problém svého muže i své syny pochopit a to jsem si jistá, že žádným menstruačním cyklem žádný z nich neprochází.

    Nechápu např., že při návštěvě cizího města (země, lesa …) můj pan božský nepotřebuje navigaci, zatím-co já s ní běhám po Praze občas ještě dnes. Nechápu, že při převodu jednotek, např. při uvedení jakéhokoliv množství tekutiny v dm³, si dané číslo okamžitě převede do odpovídajícího množství v litrech, zatím co mě musí polopatě vysvětlit, kolik konvic čaje to je. Nechápu, že když otevře kapotu mého právě zdechlého auta, ví hned, kde je problém. Nechápu, že nerozezná tmavě červenou od vínové. Nechápu, že čte knihy, které se mně nelíbí. Nechápu, že se zaujetím sleduje krváky, ve kterých stříká krev přes obrazovku až do našeho obýváku, ale u dojáku, ze kterého stříkají emoce přes obrazovku, až do našeho obýváku, neukápne ani slzu. Nechápu, jak to, že vaří líp než já, ale taky nechápu, že když uvaří, musím já pak v kuchyni půl dne gruntovat. Nechápu, že si opravdu nevšiml toho mastného fleku velikosti traktorového kola, který se nějak objevil na jeho nové bundě a nechápu, že vůbec, ale vůbec netuší, kde se tam ten flek vzal. Nechápu milion věcí, které dělá, a nechápu, proč je tak dělá, protože já bych je určitě udělala jinak. Ale nechci návod. Chci ho nechápat, protože ta nepochopitelnost, ta jinakost, mně na mužích velmi přitahuje.

   

    A není právě tohle na vztahu muž – žena to vzrušující? Neláká nás na opačném pohlaví (krom vymodelovaných tricepsů, bicepsů, břišáků, zadku, chemie a sexuální přitažlivosti) právě TO neznáno? To co je pro nás nepochopitelné, to, co je nám neznámé, to, čemu chceme přijít na „zoubek“ a nahlédnout alespoň lehce pod pokličku opačného pohlaví? Nelákají a nevzrušují nás právě ty rozdíly?  

    Líbí se mi být nepochopitelná. Baví mně to, co je na mně pro mého muže tajemné, ať už je to má osobnost jako taková, nebo můj cyklus, zkrátka cokoliv, co patří k mému ženství. Kam se vytratí naše ženské kouzlo, když na nás naši muži obdrží  v obřadní síni, společně s oddacím listem návod?

    Chvíli jsme s Hankou na toto téma diskutovaly a došly jsme k jasnému závěru. Stačí držet se několika základních pravidel:

1.    Tolerovat

2.    Chválit

3.    Mluvit

4.    A to nejdůležitější – MILOVAT

Oboustranně!!!

Jo a taky

       5.  Psát SMS.

    Jo, jo, jo, jasně, že někdy chceme ještě trošku víc, ale to přeci správný chlap, ten, který nás opravdu miluje, zvládne i bez návodu. Ostatně, na toto téma se i tady, na mém blogu, pár článků najde.

---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Takže Hani, co já na to? No, myslím, že je dobře, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

PPS: Pánové, i ten nejdelší návod na ženy je vám na nic. Stejně nás NIKDY NEPOCHOPÍTE.

Jak jsem se úspěšně integrovala

    Starý strom se prý nemá přesazovat. Jenže – někdy nás vítr zavane někam, kam jsme vůbec neplánovali a je mu jedno, zda jde o proutek, který lze ještě ohýbat, nebo jestli už nám opadává listí. Mě vichřice odvála z malého města do trošku většího (tak, o dost většího), ve kterém už asi úplně nezakořením, ale pokouším se alespoň neuvadnout a nějak zapadnout mezi ostatní stromy. Zkrátka, potřebuji se nějak „sociálně integrovat“. Jelikož jsem žena, je jasné, že na moji integraci, je nejméně připravený můj šatník. Potřebuju nové listí!

    Moje první sonda po módních hitech probíhá v MHD. Jednak proto, že zde trávím poměrně dost času a taky proto, že předpokládám, že MHD se pohybují většinou lidé s podobnými příjmy, jako jsou ty mé, milionáři sockou nejezdí. Aspoň myslím. - Tédy, tamten kluk má fakt šílený ponožky. Takovou divočinu jsem snad nikdy neviděla. Jak v tomhle může jít mezi lidi? - Taky je to dobrá příležitost naučit se „dívat se kolem sebe“. Tohle mi dřív moc nešlo, občas mi někdo vyčetl, že jsem ho na ulici přehlédla, nepozdravila či přímo ignorovala, a tak se snažím prostě koukat. A pořídím si na to nové brýle. Sluneční!

    Potřebuju džíny. Ty drblý a s kytičkama. Chvíli zvažuji, jestli je to pro můj věk vhodný model, ale ta holka na protějším eskalátoru, ta, co vypadá starší než já, je má taky a očividně jí to nevhodné nepřijde. – A ta puberťačka, co si s ní tak hlasitě vypráví, má každou ponožku jinou. Ti Pražáci jsou vážně švihlí.- Boty. Boty potřebuju. Nutně!

    V oblíbené kavárně se to lidmi jen hemží. Výborná příležitost pro pozorování. Schovám knížku i mobil a koukám, kde se co šustne. Mladík v obleku mi trošku připomíná mého syna. Je to fešák (pochopitelně, jinak by mi syna nepřipomínal). Má sice košili s růžovým proužkem, ale ten oblek mu vážně sluší a má – růžové ponožky. No, tak nakonec to nevypadá úplně blbě. – Taky kabelku potřebuju.

    Zaspali jsme. „Snídat dnes nestíháme, cestou sníš sušenku,“ pokřikuji na Štěpu. „Hlavně se oblíkej, dělej, přijdu pozdě do práce!“ Časový skluz vyrovnáváme jen tak-tak, v tramvaji zběžně kontroluji Štěpovo oblečení. Triko sice včerejší a se vzorkem oběda z předešlého dne, ale pro jednou se to nezblázní, hlavně, že si vyčistil zuby, vzal si čisté prádlo a ponožky - ??? Ne, to ne, to nemůže být pravda. „Ty tele, ty máš každou ponožku jinou?!?“ vykřiknu, ale na mrákoty není čas, tramvaj právě zastavila před jeho školou. Vystrčím tedy syna směrem ke vzdělávacímu ústavu a jeho ponožky i ucintané triko okamžitě pouštím z hlavy. Nějaké nové šatičky by taky nebyly úplně od věci. Za ten stres si je snad i zasloužím, no ne?

Do školy přibíhám téměř se zvoněním. Kafe nestíhám, to zas bude den. Kolegyně už je ve třídě a moc jí to sluší. Dnes má tričko s červeným proužkem (miluje proužky), drblé džíny s kytičkama (fakt jsou boží) a - červeno- bílé pruhované ponožky. Hmmm, je to celkem vtipný, docela se mi to líbí. Vlastně - vypadá to úžasně. 

                                   Potřebuju barevné ponožky!!!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Mám je! „Teď už jsme skoro Pražanda“, píšu své kolegyni večer zprávu a pro potvrzení jí posílám foto mých nohou v nových ponožkách. Odpoví obratem: „Úplná.“

PPS: Taky Ježíšek nezklamal a vybavil mě dalším módním kouskem.

Myslím, že má integrace probíhá zatím úspěšně. 

Rok poté

Je tomu přibližně rok nazpět, co jsem zde publikovala články o nepodařené integraci našeho nejmladšího syna. O tom, co jsme zažili v nejmenované škole v malém městě, jak jsme celou záležitost cítili, vnímali a prožívali. Pod jedním z článků se rozjela diskuse, která mi nebyla zrovna příjemná, ale jelikož jsme toho tou dobou měli za sebou opravdu hodně a tudíž jsme byli na ledacos zvyklí, tak mě nijak zvlášť nerozhodila. Někteří čtenáři mi "starostlivě" doporučovali, ať si těch několik klidných dnů, které zrovna prožívám užiju, že prý nebudou dlouho trvat. Mýlili se. Přiznávám, že jsem za jejich mýlku ráda. 

První pozitivní výsledky se dostavily již po prvním půl roce od změny školy (viz. článek Maruška je prYma učitelka). Máme za sebou další pololetí a já mohu konstatovat jediné. Jsem šťastná, že jsme se k tak vážnému kroku rozhodli. Tenkrát - před rokem, jsem ze dne na den přestala dávat syna do školy. Ano, bylo to na doporučení dětské lékařky a psychiatričky, které obě usoudily, že Štěpův psychický stav je natolik vážný, že se do školy vrátit nemůže. Bál se. Byl zahnán do kouta a jeho záchvaty agrese byly voláním o pomoc. Neuměl to jinak. Bohužel. Okamžitě jsem podala v práci výpověď a zůstala se synem doma. Než jsme našli školu, která se nám na první pohled líbila (a nejen nám, hlavně Štěpovi), trvalo to dva měsíce. Dva dlouhé předvánoční měsíce, kdy jsme nevěděli, co s námi nakonec bude. Štěpu jsem učila doma já sama a zvládli jsme to na výbornou. Hned po té, co jsme našli školu, jsme hledali nové bydlení, které by nebylo daleko od školy. I to se nám podařilo. 

Budu upřímná, toto rozhodnutí nebylo jednoduché a stálo nás hodně. Odvedlo nás z domova, naše manželství se stalo víkendovým a padly veškeré naše úspory. DOMŮ jezdíme pouze na víkendy a prázdniny. Nechceme se nadobro přestěhovat, máme to doma rádi a pro Štěpánka by nebylo dobré úplně přijít o své DOMA. Se zbytkem rodiny a přáteli se vídáme mnohem méně, než dřív, týden co týden přejíždíme s kufrem sem a tam, udržujeme dvě domácnosti a náš život se změnil v dostih. V době, kdy naši vrstevníci šlapou na brzdu a zpomalují, my šlapeme na plyn. Obrazně i doslova.

Nestěžuji si. Naopak, jsem za to vše šťastná. Nejen, že nám naše rozhodnutí něco vzalo, ale ono nám i hodně dalo. Dalo nám nové přátele a rozšířilo nám obzory. Především nám ale toto rozhodnutí dalo klid a vyrovnanost. Štěpa je již tři měsíce bez jakéhokoliv záchvatu, a to i přes to, že není medikovaný na agresi. Když má náhodou "startovací", dokáže si to uvědomit a snaží se ovládnout a následně se ihned omluví. Tohle dřív nedokázal. Vybuchl a létalo vše, co bylo po ruce. Jeho sebeovládání je důkaz toho, co víme od samého začátku. Jdeme správnou cestou a VŠE je o lidech. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Jako důkaz si dovolím předložit vám Štěpovo vysvědčení i slovní hodnocení jeho školního chování. 

Naučit dítě s ADHD a vývojovou dysfázií, které má navíc přidružené poruchy (opoziční vzdor, negativismus a emoční labilitu) se ovládat, je velmi těžké, to mi věřte. A ne vždy se to daří. Ještě pořád máme kus cesty před sebou.  

PS: Integrace je dobrá myšlenka, ale ne za každou cenu. Určitě NE za cenu zdraví mého dítěte. 

PPS: Stále stojíme nohama na zemi. 

PPPS: Tímto článkem bych chtěla oslovit především rodiče dětí s podobnou diagnózou a podobným osudem. Nevzdávejte se a za své děti bojujte. Milujte je!!! Udělejte pro ně všecko, co je ve vašich silách a možnostech. Věřte, že toho je mnohem víc, než si sami myslíte. I my jsme si mysleli, že přestěhovat se nemůžeme - máme tady přeci byt, práci, rodinu, zahradu, chatu, přátele, život =DOMOV.

Všecko jde.