Učit jsem nikdy nechtěla

-říká učitelka ZŠ pro děti se Specifickými Poruchami Chování, Mgr. Marie Gebauerová.

Učit děti na běžné ZŠ je psychicky náročné a vyčerpávající. Není ani důležité, zda jde o školu základní, mateřskou, nebo střední, stres provází pedagogy téměř denně a bohužel, čím dál častěji se potýkají se syndromem vyhoření. Jak je to ale s pedagogy, kteří učí žáky se specifickými poruchami chování (SPCH)? Jak bojují proti vyhoření? A proč vůbec pracují s takovými dětmi?

Sešly jsme se v jedné pražské kavárně. Paní učitelka, Mgr. Marie Gebauerová, přišla ve výborné náladě a s úsměvem na tváři a to i přes to, že za sebou měla další pracovní den ve společnosti „svých" divokých dětí. Konečně, jinak než usměvavou, jí ani neznám.

Hned na úvod se tedy musím zeptat, jak to děláte, že máte stále úsměv na tváři? Máte nějaký recept na dobrou náladu? Jak bojujete proti syndromu vyhoření?

Já si myslím, že je to tím, že jsem taky tak trochu ádéháďák, takže to mám vlastně v povaze. Většina mých známých a kamarádů můj optimismus také nechápe. Mám stále hlavu v oblacích a růžové brýle na nose, ale na druhou stranu jsem i realista. Vždycky ale tu realitu vidím z té lepší stránky.

Jste tedy optimistický realista?

Ano, přesně tak. Myslím, že tak mě to naučil život. Spousta lidí si možná řekne, že jsem ještě mladá, co mohu mít ve svém věku za sebou? Věřte mi ale, že až dosud mám za sebou velmi zajímavý život. Charles Bukowski řekl, že „Život patří těm, co se nepo…..“ a to je mé životní heslo. (smích) Ale hlavní důvod mé stále dobré nálady je, že mě život strašně baví. Přes všecky nesnáze, které život přináší, mě baví žít. Baví mě bavit se s lidmi, bavit se s dětmi, vymýšlet s nimi spoustu hloupostí … Jsem adéháďák, který si užívá života.

Dalo by se říct, jim rozumíte proto, že jste jedna z nich?

Ano, to si myslím, že jsem.

Je možné, že je to jedna z ingrediencí v receptu proti syndromu vyhoření?

To určitě je. Ale pro mě je velmi důležité, že práce, kterou dělám, mě opravdu baví.  Myslím, že je důležité, aby to, co člověk dělá, dělal dobrovolně, ne jen proto, že za to dostane plat. A já na této škole jsem opravdu dobrovolně, protože tahle práce je pro mě z ekonomického hlediska naprosto nevýhodná. Musím si v Praze platit byt, i když na druhém konci republiky mám dům, apod. Tady jsem vážně proto, že mě ta práce baví a že chci, aby mě něco naučila.

Všecko je jinak

Krásně jste mi nahrála na další otázku. Vím, že pocházíte ze severní Moravy. Jak tedy doputovala dívka z Ostravy do pražské školy pro žáky s SPCH?

No, věc se má tak, že já jsem nikdy nechtěla být učitelka a už vůbec jsem se nechtěla věnovat etopedii, tedy poruchám chování. Ale nějakým omylem jsem se dostala v Olomouci na obor učitelství pro 1. stupeň a speciální pedagogiku. Ve třetím ročníku se vybírají tři specializace. Vybrala jsem si somatopedii, etopedii a psychopedii. Dodnes vůbec netuším, jak mě ta etopedie tenkrát napadla, protože jsem byla přesvědčená, že nikdy nechci pracovat s dětmi s poruchami chování. Pak jsem opět nějakým omylem, nebo spíš náhodou, přes kamarádku, sehnala brigádu v romských lokalitách, kde jsem pracovala s romskými dětmi. A tam mě to začalo strašně bavit. Najednou jsem se ocitla mezi lidmi, kteří jsou na okraji společnosti. Ocitla jsem se mezi lidmi, které naše společnost odmítá, a zjistila jsem, že oni jsou vlastně strašně fajn. Ale to je na dlouhé povídání. Pracovala jsem krátkodobě i s drogově závislými. Dokonce jsem se nechala zapsat v jedné terapeutické komunitě jako jedna z nich. Prostě jsem se tam na dobu praxe nechala zavřít. To byla neuvěřitelná zkušenost. Jít s nimi např. nakupovat do obchodu a vnímat, jak se na ně ostatní lidé dívají a dívali se tak logicky i na mě, jako na feťáka. Měla jsem chuť zařvat „Já jsem tady ta zdravá!" Ale byla jsem tam s nimi, takže jedna z nich. Je to pro mě opravdu velká zkušenost, na kterou jsem vlastně hrdá.

Když jsem pak psala diplomovou práci na téma „Romské děti v pěstounské péči a v adopci," začala jsem víc spolupracovat s mojí vedoucí diplomové práce v Olomouci, která je etoped a úzce spolupracuje se ZŠ na Zlíchově. Zlíchovská škola je jediná škola svého druhu v republice a studenti z Olomouce jsou sem posíláni na praxi. Za nějakou dobu po zkouškách mi zavolala právě tahle moje vedoucí, že prý na Zlíchově hledají učitele. Věděla jsem, že to odmítnu, že tohle opravdu dělat nechci. Jenže - tehdejší zástupkyně zlíchovské školy učila i u nás na fakultě a tak mi bylo hloupé to odmítnout po telefonu. Rozjela jsem se tedy do Prahy s přesvědčením, že všecko rychle vyřídím a vrátím se k tomu, co mě baví a co chci dělat, což byla práce v terénu s romskými dětmi. Rozhovor s paní zástupkyní krásně plynul, najednou jsem si už povídala i s paní ředitelkou a ta se mně na férovku zeptala: “Vy si tady troufáte učit?" A já vykřikla „Ne, to nikdy!" A pak jsem najednou stála před tou školou a v ruce jsem držela pracovní smlouvu. Neznala jsem tu živou duši, neměla jsem kde bydlet a za měsíc jsem měla nastoupit do práce. Tak jsem tu.

Vy jste si tedy tuhle školu nevybrala, ona si vybrala vás?

Tak, byl to vlastně jeden velký „omyl", ale já jsem za něj strašně ráda. S třídou, kterou nyní mám, jsme se do sebe doslova zamilovali a myslím, že je to vzájemné. Ty děti jsou úžasné.

Když už se stal sled všech těch „omylů", které vás přivedly k práci, kterou jste nikdy dělat nechtěla, máte ve škole nějaký pedagogický vzor?

V první řadě musím říct, že jsme perfektní kolektiv a máme možnost se učit jedna od druhé. Pokud mám možnost být v hodině s jinou kolegyní a sledovat jak učí, snažím se vzít si z jejího výkladu to, co se mi líbí a co bych chtěla využít v praxi i já. Ale já začínala s paní zástupkyní a od ní jsem opravdu hodně okoukala. Měla jsem možnost sledovat, jak se k dětem chová, jak s nimi jedná a brala jsem to jako inspiraci, protože jsem to chtěla umět tak dobře jako ona. Ona mě opravdu hodně naučila, je pro mě asi tím největším vzorem.

Sama mám přímo ve vaší třídě syna. Mohu tedy zodpovědně říct, že svojí práci děláte dobře a že nese své „ovoce". Vidím to den co den, můj syn se do školy těší, dokonce tak moc, že prázdniny jsou pro něj pruda. Tohle z předešlé školy neznám. Tam naopak chodit nechtěl, každý den byl pro něj doslova utrpení, ráno ho bolelo břicho, míval časté záchvaty, které u vás naopak vymizely. Co jste udělali s mým synem? Jak jste dosáhli té obrovské změny?

Co jsme s ním udělali? (krátká pauza)

Já si myslím, že se prostě jen máme rádi. A nejen se Štěpánkem. My máme rádi všecky „naše" děcka a oni mají rádi nás. Jasně, že dělají průšvihy, dokážou hodně zlobit a někdy mě to vážně naštve. Je to vyčerpávající, to nepopírám. Vždycky, když pak přijdu domů, odnesou to nakonec moji spolubydlící. (smích) Ale my se prostě máme rádi a děti vědí, že u nás mají vždy druhou šanci. Vědí, že když se něco nepovede, mají malér, přijde sice odpovídající 'trest', ale oni mají možnost přijít, omluvit se, a jedeme dál s čistým štítem. Smažeme to.

Takže se k tomu už vůbec nevracíte?

Ne, nevracíme. To nemá smysl. Maximálně zvedneme výhrůžný prst a řekneme „Pozor, pouč se, víš, jak to dopadlo minule."

Smajlíci pomáhají

Líbí se mi váš motivační systém. Je perfektně nastavený a vím, že velmi dobře funguje. Přibližte mi ho trošku víc.

My hodnotíme každou hodinu (5 vyučovacích hodin) a hodnotíme jak práci, tak i chování. Na tabuli máme napsaná jména všech dětí. Když se práce i chování v hodině daří, dítě získá dvě magnetky. Pokud se něco HODNĚ nepovede, dostane čárku a každá čárka odebírá jednu magnetku. Na konci vyučování se to sečte. Za 5 nasbíraných magnetek je smajlík- tzv. zeleňák do komunikačního sešítku. Pokud počet čárek vynuluje počet nasbíraných magnetek, je to žluťák  a když čárky převažují, dítě bohužel dostane červeňáka, to už je „průšvih". Děti na to velmi dobře reagují. A to hlavně v případě, když mají nějakou zpětnou vazbu doma. Když rodič uvidí v komunikačním sešítku červeňáka, ví, že nebylo ve škole vše, jak mělo být. Takže mají možnost s dítětem ihned probrat co se ve škole dělo, proč má špatné hodnocení, a většinou doma dostane dítě i patřičný postih (např. zákaz tabletu). Naopak za zeleňáky jsou určité výhody. Dítě tak vidí, že rodina a škola spolu úzce spolupracují a dobře ví, že nemá moc prostoru pro nějaké manévry, lži a uhýbání. 
Další motivací pro naše děti jsou tzv. BONUSOVKY. To je možnost nasbírat magnetky za nezištnou pomoc druhým. Dám příklad. Šli jsme do kina a většina dětí přišla s aktovkou. Jeden kluk měl batoh. Vzal tedy svačiny a pití ostatních dětí k sobě do batohu, aniž by od toho cokoliv očekával. Za takovou pomoc dostal bonusový magnetek. Takže vlastně pochvalu a na pochvalu děcka velmi dobře reagují. Děti s ADHD jsou totiž stále v pohybu, pořád do něčeho nebo někoho vráží, něco rozbíjí, jsou hlučné, nemotorné a jsou tedy zvyklé, že je okolí kárá a kritizuje. Jenže oni potřebují zaznamenat i pocit úspěchu, pocit, že něco dělají dobře a že se jim něco povedlo. I když je to maličkost. Pochvala prostě dělá hodně, ale nesmí se to s ní pochopitelně přehnat.

Když jsme hledali školu vhodnou pro naše dítě se syndromem ADHD, navštívili jsme několik škol, které mají na svých internetových stránkách uvedeno, že jsou škola pro děti s SPCH, ale nikde nás o tom nepřesvědčili. Až u vás se nám líbilo na první dobrou. Není škoda, že se o vaší škole tak málo ví?

Ano, toho jsem si také všimla. Důvod nevím, ale škoda to určitě je. Navíc lidé na zlíchovskou školu nemají úplně dobrý názor, ale ta děcka jsou vážně super.

Možná je to tím, že lidé si myslí, že vaše škola, tedy škola pro děti se Specifickými Poruchami Chování, je speciální škola. Ale tak to není. Vy přeci učíte podle RVP pro běžné ZŠ. Vysvětlete tedy ten rozdíl mezi školou speciální a školou pro děti s SPCH.

My jsme vlastně takový unikát v celé ČR. Máme klasické osnovy pro běžné ZŠ, takže učivo, které musí zvládnout děti na běžných ZŠ, ale máme péči, přizpůsobenou dětem s poruchami chování. Např. máme při naší ZŠ i Pedagogicko psychologickou poradnu, k dispozici je etoped, se kterým úzce spolupracujeme a děti mají možnost docházet k němu na sezení, nebo mohou chodit na skupinové terapie. Velkým plusem je nízký počet dětí ve třídách a zvýšený počet pedagogů. Vyučovací hodina je zkrácena na 40 min. a mezi běžné vyučující předměty patří i nácvik sociálních dovedností. Přístup k dětem je opravdu individuální a každému se věnujeme tak, jak to potřebuje.

Odchází žáci z vaší školy během školní docházky do tzv. běžných základních škol? A jak se jim tam daří? Máte nějakou zpětnou vazbu?

Ano odchází. Někdy se stane, že dítě odejede a pak se vrátí, protože tu běžnou školu nezvládne, nezvládne třeba větší počet žáků ve třídě. Ale většinou odchází na přelomu prvního a druhého stupně. To je takový mezník. Na druhý stupeň už nastupují zase většinou noví žáci, kteří k nám na první st. nechodili.

Jak funguje komunikace mezi školou a rodinou? Jak často se vídáte s rodiči žáků?

Každý měsíc máme pravidelné třídní schůzky. Krom toho mají děti notýsek – komunikační sešítek, kam zaznamenáváme denně, v podobě už zmíněných smajlíků, jak den probíhal. Pokud se děje něco závažnějšího, napíšeme tam informaci, případně voláme. Rodiče tak vidí to nejzákladnější, co se ve škole dělo. Jestliže se jim něco nezdá, nelíbí, mají pochopitelně možnost mi kdykoliv zavolat. Nejsem-li zrovna někde mimo dosah, jsem vždy k dispozici. Spolupráce s rodiči, kteří o to zájem mají, je tedy výborná. Pak je tady ovšem několik rodičů, které bohužel musíme nahánět a k nějaké komunikaci je nutit a to je špatně.

Dítě s poruchou, nebo spratek?

Mezi laickou veřejností a často i mezi pedagogy, stále převládá názor, že diagnóza ADHD neexistuje, že takové děti jsou pouze nevychované a potřebují především seřezat. Co si o tom myslí učitelka, která je s těmito dětmi v každodenním kontaktu?

To je nesmysl. Ta diagnóza pochopitelně existuje. Musím ale říct, že je zvládnutelná. Velmi zde záleží na přístupu především rodičů a pak pochopitelně pedagogů, kteří právě to dítě učí. Musím přiznat, že právě těch „živějších" dětí, na běžných školách je mi líto, protože vím, že jsou tam dost peskovány. A to se opravdu děje. Na živější děti je často pohlíženo jako na spratky.

Na druhou stranu jsem si vědoma, že je v dnešní době velmi málo pedopsychiatrů a může se stát, že se v diagnóze seknou. To ale nebývá moc časté, většinou diagnostikují opravdu správně. Každopádně musím říct, že děti s ADHD potřebují spíš vlídnější přístup,                                                      pochopení a trpělivost.

Vím, že porucha chování jde většinou ruku v ruce s nějakou další diagnózou. Jaké děti, s jakými diagnózami, máte ve třídě nejčastěji?  A jaké vlastně jsou, děti s poruchou chování?

Nejčastěji mám ve třídě děti s ADHD, s Aspergerovým syndromem, vývojovou dysfázií a dalšími logopedickými obtížemi. Velmi často se u těchto dětí vyskytují také DYS poruchy. A jaké jsou? Jsou moc fajn. Jsou to děti se srdcem na dlani. Ano, dokážou být i „hajzlíci", ale to dokážou i zdravé děti. Velmi často mívám na třídní nástěnce vzkazy typu: „Maruško, mám vás rád," apod. Oni jsou neuvěřitelně srdeční. Naše škola asi není taková ta klasická škola, jak jí všichni známe. U nás jde spíš o jakési soužití malých a velkých. My o přestávkách ze třídy neodcházíme, zůstáváme ve třídě a povídáme si s dětmi, hlavně s těmi, na které rodiče moc času nemají. Tyhle děti prahnou po tom, aby je nějaký dospělý vyslechl, chtějí se svěřit se svým trápením, nebo naopak pochlubit se svým úspěchem. Takže se opravdu hodně dozvíme (smích). Od jednoho žáčka znám třeba všecky stanice metra, všecky typy lokomotiv - staré i nové, jízdní řády, atd. Ale pochopitelně dokážou pořádně zlobit, odmlouvat, prosazovat své názory, mívají problém se soustředěním, jsou hodně motoricky neklidné, některé děti mají problém s autoritou. Jsou to prostě děti s poruchou chování.

Měla jste někdy ve třídě dítě, o kterém jste si myslela, že ho nezvládnete? Někoho o kom jste byla přesvědčená, že tohle je případ, který opravdu nedáte?

Měla. Je to dva roky zpět, ale dnes už mu pomalu „přicházím na chuť". Takovéhle případy jsou pro mě opravdová výzva. U spousty dětí člověk má nějaké antipatie, to je přirozené. Ale vždycky se snažím si to nějak racionálně odůvodnit. Říkám si, že to dítě za to opravdu nemůže, že většinou jeho chování vychází z nějaké diagnózy, výjimečně z toho, co se naučil v rodině a ani za to vlastně nemůže. Je to můj problém, je to na mě a na mém sebeovládání.

Ale, co mě teď zrovna došlo, jestli se mohu vrátit k tématu vyhoření? Nedávno jsem si uvědomila, že právě, abych nevyhořela, si tu práci musím postavit tak, aby byla prospěšná také pro mě. Např. tělocvik. To je předmět, kdy jsou děti většinou hodně „rozjeté" a mají tendenci k nedodržování pravidel. Tak jsem to pojala i ve svůj prospěch, trošku sobecky. Řekla jsem si, že potřebuji malinko zhubnout. Jdu do tepláků a společně s dětmi valím ty angličáky. A když děcka vidí, že to baví mně, baví to i je. Všichni jedou angličáky, všecky to baví a ještě si užijeme legraci.

S tím souhlasím a mohu to potvrdit. Teď bych ale ráda nakousla téma, které je v posledních týdnech velmi diskutované jak mezi rodiči, tak mezi pedagogy a to jsou domácí úkoly. Někteří rodiče mají pocit, že je domácí úkoly okrádají a o „posvátný" společný čas a nelíbí se jim, že jejich děti mají nějaké povinnosti spojené se školní docházkou. Jaký na to máte vy názor?

Já si myslím, že každé dítě by mělo dostávat a vypracovávat domácí úkoly. Za prvé ho to připravuje na budoucí život, protože v životě prostě povinnosti máme všichni, za druhé si myslím, že jsou věci, které si děti doma zkrátka procvičit a zafixovat musí. Např. vyjmenovaná slova, násobilka apod. A nejen odříkat jako básničku, ale musí je umět používat i v praxi. To zkrátka během vyučovací hodiny nelze stihnout tak, aby si to každé dítě řádně procvičilo. Proto to dostávají na procvičení za DÚ. Pokud domácí úkol není vyloženě nějaký elaborát, pak je pro dítě jednoznačně prospěšný. Někam ho posouvá, učí ho, že je zodpovědný sám za sebe a za svojí přípravu, za to, co se naučí. Během 45 min. si probrané učivo opravdu nezafixuje, to musí doma. Navíc, pokud není DÚ písemný, lze zrovna v tomto případě využívat tzv. zbytkový čas. Např. v autě,          v tramvaji cestou domů, nebo na procházkách. Mohou tak natrénovat co potřebují a procvičit si paměť.

V loňském školním roce jste pořádali velmi úspěšnou výstavu

výtvarných prací vašich žáků. Bývají děti s ADHD, AS a s poruchami chování nadané a talentované?

No jasně. Zrovna nedávno jsem hledala nějaké materiály pro svoji přednášku a narazila jsem na seznam známých osobností, které měly ADHD. Např. Albert Einstein, Beethoven a mnoho dalších. Tihle lidé vidí náš svět tak trošku jinýma očima a z jiné stránky, než ho vidí běžný člověk. Takže dokážou dát světu spoustu vynálezů, objevů a nápadů. A tak je to ve všech směrech i v těch uměleckých. Máme např. žáčka, který v učení tak úplně nevyniká, ale on nádherně maluje. Je opravdu hodně talentovaný. Myslím si, že právě tyhle děti mají opravdu spoustu talentu, ale my je přes ty jejich nesnáze bohužel nevidíme.

(O výstavě si můžete přečíst zde: V Lékořici vystavují děti s ADHD a PAS)

A není to spíš tím, že je nevidíme díky našim předsudkům a naší „zabedněnosti“?

Ano, i tím to asi je. Na vejšce jsme se zabývali pojmem normalita. Naše společnost má upevněnou jakousi „normalitu", a kdo vybočuje, už ho soudíme a není pro nás normální. To je špatně.

Rodiče by zajímalo …

Již několik let jsem díky Fb. skupinám, především díky skupině „ADHD děti.cz – děti z hadích ocásků" (skupina je v současné době v utajení) v kontaktu s velkým počtem rodičů, kteří mají děti s diagnózou ADHD, AS, autismem a různými poruchami chování. Mohu vám teď položit několik otázek, které trápí konkrétní maminky?

Zkuste to.

Jak reagovat u dítěte s negativismem na snůšku špatných známek? Jak ho motivovat a přimět, aby se do školy připravovalo?

Mě se osvědčilo učit děti zábavným způsobem. Najděte něco, co by se mu mohlo líbit, vymyslete k tomu pomůcky. Vřele doporučuji Pinterest, tam najdete velké množství nápadů. Pokud ho baví práce na PC, je spousta vzdělávacích programů a portálů na procvičování, pro ty mladší např. Školákov. Udělejte mu to vzdělávání zábavné. A hlavně, dítě musí vědět, PROČ se učí. K čemu mu to jednou bude. Měly by vidět přesah do dalšího života. I my dospělí musíme vědět, proč něco děláme a co z toho budeme mít. U dětí je to stejné. Dělat něco bez smyslu, to člověka nebaví. 
Důležité také je, aby dítě na školu dobře nahlíželo. Pokud mají rodiče na školu či učitelku negativní názor, nemůžou ho říkat před dítětem. Mají právo si myslet cokoliv, to ano, ale ať to řeší s učitelkou, školou, nebo mezi sebou, ale bez dítěte. Pokud dítě doma slyší, že např. „ta učitelka je blbá," tak už z principu se nebude chtít učit a nebude chtít ve škole pracovat. Protože přeci rodiče doma říkali …. Škola a rodina by měly spolupracovat. Měly by se navzájem doplňovat a komunikovat spolu. To se ale v této době bohužel neděje a to je velký průšvih. Navíc rodiče jsou tak moc zaměstnaní, že mají na školu stále větší požadavky a nároky. Očekávají, že škola naučí dítě zavazovat si tkaničky, škola by měla naučit dítě morálním hodnotám, etickým kodexům apod. Zkrátka to, co má dělat rodina, se najednou očekává od školy. Jenže pouze škola, tohle všecko zvládnout nemůže. To jsem ale úplně odbočila od původní otázky.

Máte nějakou radu, jak dítěti přiblížit téma, které ho vůbec nezajímá, nebaví? A jak následně ty pracně nabyté vědomosti zafixovat?

Opakovat, opakovat, opakovat.

A jak přiblížit? Látka musí být podaná tak, aby byla zajímavá. Pak se stane zajímavá i pro to dítě. Navíc děti rády napodobují. Když uvidí, že nás něco baví, pravděpodobně se pro to nadchnou taky. Když je učím např. násobilku, podám to tak, že tohle je právě to WOOOW! Přitom, učit se násobilku je ve skutečnosti spíš nuda. Ale všechny děti se jí s nadšením naučily, protože jim to bylo naservírováno jako „úžasná bomba," která je někam posune. Kdybych jim ale řekla, že je to sice nuda, ale umět to prostě musí, to se nedá nic dělat, na 100% by je to nebavilo.

Jak ve škole řešíte výbuchy vzteku a agresi vašich žáků? Doporučila byste v takovém případě, kdy je dítě hodně agresivní, medikaci? Vidíte pak ve škole rozdíl? Poznáte to, že je dítě medikované?

Je dost důležité rozlišit, kdy dítě vybuchuje úmyslně a snaží se o nějakou manipulaci, a kdy jde opravdu o projev diagnózy. Je těžké se naučit toto rozlišovat, ale jde to. Pokud dítě hraje pouze „komedii" a vydírá, je nejlepší ho ignorovat, vůbec si toho nevšímat. Ale pak je tu ten druhý případ, kdy dítě svůj výbuch opravdu kontrolovat a zadržet nedokáže. To jsou ty těžší případy, kdy je nejlépe dítě odvést pryč ze třídy a tady je medikace více než na místě. Troufám si říct, že v krajním případě může medikace dítěti i zachránit život. Protože dítě, které trpí takovými záchvaty, si až posléze uvědomí, že provedlo něco, co dělat nemělo. Následně mu to je velmi líto, propuká v nezadržitelný pláč, stydí se, stále dokola se omlouvá a toto vše vede k nízkému sebevědomí. Nemám to vědecky podložené, jde pouze o můj postřeh a mojí zkušenost, ale právě tyto děti se velmi často sebepoškozují, vyhrožují, že skočí z okna a v tu chvíli to myslí i vážně. Tady je medikace namístě, protože pomůže regulovat agresivní výbuchy dítěte a jejich následné dopady. 

Můžete doporučit nějaké vhodné kroužky a mimoškolní aktivitu budoucím prvňáčkům s poruchou chování?

Myslím, že nejvhodnější jsou pohybové nekolektivní hry. Třeba plavání, tenis, atletika atd. Něco, kde to dítě může být samo za sebe, protože tyto děti většinou neumí moc dobře spolupracovat a přizpůsobovat se ostatním. Super by mohla být i výtvarka, ale tam je nutné se domluvit s vyučujícím, protože hyperaktivní dítě nedokáže moc dlouho sedět na jednom místě. Nebála bych se ani hudebních nástrojů typu bicí, klavír apod. Ale určitě je nabídka mnohem větší a to i pro děti s ADHD.

Děti s ADHD bývají extrémně citlivé. Velmi špatně nesou křivdu, nespravedlnost. Máte nějaký recept, fígl, tip, jak řešit konflikty mezi dětmi, aby se žádné z nich necítilo ukřivděné a zrazené?

Popovídat si s nimi o tom a vyslechnout všecky strany. Dát prostor vyjádřit se opravdu všem. Řešíme pak, proč se TO stalo a jak by se to příště mohlo udělat, aby k tomu už nedošlo… Je prostě důležité s dětmi mluvit.

Inkluze je skvělá idea, ale ...

To by bylo asi vše, co maminky zajímalo. Mám ještě jednu, opravdu už poslední otázku. Jaký je váš názor na inkluzi?

Názor na inkluzi? Myslím si, že inkluze je skvělá idea, ale těžko praktikovatelná v naší společnosti. Celá společnost se staví spíše negativně k jakékoliv odlišnosti, ať už se to týká cizinců nebo lidí s handicapem. Ve chvíli kdy se my sami, dospělí, nebudeme dívat skrz prsty na osoby s postižením, na osoby s jinou barvou pleti a jinými zvyklostmi, na osoby s jiným způsobem života, než je ten náš, nebo jenom na osoby s jinými názory a půjdeme našim dětem příkladem v empatickém a vnímavém přístupu, pak se může něco v našem školství změnit. Podle mě nastávají situace, kdy se integrované dítě v běžné třídě stává „tím posledním", „looserem", „tím jiným", se kterým nemají ostatní děti zájem komunikovat, přátelit se. Z toho potom vyplývá jakési malé sebevědomí dítěte, pocity méněcennosti, apod. To je na delší vyprávění. Jednou jsem si představila, že mě samotnou zařadí do třídy matematických a fyzikálních géniů. Pro mě osobně ne úplně příjemná představa.
Každopádně jsem inkluzi nakloněná v případě, že se začnou školy, třídy, učitelé, rodiče a především třídní kolektivy na inkluzi opravdu připravovat. Ono totiž takové dítě se specifickými potřebami, je často „oříšek" a musím říct, že pedagogům na běžných školách, bez speciálně-pedagogického vzdělání, upřímně nezávidím. A mít ve třídě 25 dětí a do toho pár dětí se specifickými potřebami... hmmm ...
Ještě jedna poznámka z mých vysokoškolských praxí - děti v těch praktických školách byly často šťastné. Měly kamarády, se kterými si měly co říct, navzájem si rozuměly, učivo zvládaly a díky tomu zažívaly úspěch. Však co každý z nás potřebuje pro to, aby si věřil a měl zdravé sebevědomí? Dokázat si, že úkoly, které jsou nám dané, dokážeme zvládnout a budeme za to pochváleni. Samozřejmě jsem realista a vím, že není všechno černobílé. Jen si myslím, že speciální a praktické školy jsou u nás vnímány často zbytečně černě. Ostatně i ty „naše děti", které přicházejí z jiných škol, u nás často poprvé zažijí úspěch. A myslím si, že to dělá zázraky.

A ještě poslední poznámka. Samozřejmě, že jsou děti, kterým inkluze velmi prospěla a jsou školy a učitelé, kteří myšlenku inkluze uvádí do praxe skvělým způsobem a těch je třeba si taky velmi vážit. Prostě si myslím, že každý z nás je jiný a každému prospívá něco jiného. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

PS:  Děkuji Vám, paní učitelko.

PPS: Uvítací plakátek u vstupu na výstavu výtvarných prací dětí, ze ZŠ na Zlíchově: