Ráda, nerada ...

    

Před pár dny jsme si s mým žáčkem povídali o tom, co máme rádi a hlavně, co děláme rádi. A tak nějak nám z toho vyplynulo povídání o tom, co rádi neděláme.

   

    „Rád hraju na klavír a chodím na balet,“ svěřil se mi Láďa. Byla jsem trošku překvapená. Čekala jsem koníčky jako fotbal, počítač, tablet … „A taky rád neplavu,“ ještě honem vyhrkl. Teď už jsem byla překvapená hodně. Pro vysvětlení, Láďa trpí poruchou vývoje řeči - vývojovou dysfázií a aby toho na něj nebylo málo, doma nemluví česky. Dorozumět se s Láďou bývá občas oříšek, ale nakonec se vždycky domluvíme a jeden druhého pochopíme. A tak mě Láďa nevědomky donutil, zamyslet se nad tím, co ráda nedělám já.

    Když už jsme u toho sportu, já ráda nelyžuji. Jsem asi jediná v téhle zemi, ale je to tak. Dodnes jsem nepochopila lidi, kteří se dobrovolně pachtí kamsi do hor, kde je sníh a mráz (fuj), na nohy si připevní jakési fošny a řítí se závratnou a životu nebezpečnou rychlostí z kopce dolů, aby se v zápětí postavili do hodinové fronty na dopravní prostředek, který je zase vyveze nahoru na horu. A ještě za to platí. (Hmmm, mám dojem, že se opakuji, tohle už jsem na 100% někde psala a určitě to není tak dlouho).

    Živě vidím davy protestujících demonstrantů před naším domem, pro které jsou zimní sporty smyslem života. Omlouvám se, nevytahujte transparenty, je to zbytečné. Právě teď jsem v našem druhém bytě.

    Také ráda nežehlím. Tady se určitě setkám s kladnějším ohlasem. Nežehlit je prostě fajn. V pražském bytě zatím nemám ani žehlicí prkno a žehlit na stole je ještě větší otrava, než žehlit na prkně. „Mami, tenhle byt je fakt divnej“, houkne na mě Štěpa ze svého pokojíku. „Proč myslíš?“ „Já tady nikdy nemám ve skříni žádné tričko, všecky jsou pořád v koši na žehlení. Ve Štětí je to lepší.“ Pochopitelně, tam mám přeci žehlicí prkno. Ráda – nerada, písmenkování musí na chvilku stranou. Na našem multifunkčním stole se na nějakou dobu vystřídá noťas se žehličkou. Nyní je na programu činnost, kterou ráda nedělám a pro pořádek jí vzápětí vystřídá další, ještě o poznání méně oblíbené domácí „hobby“.

    Ráda nevařím. Vaření mě nebaví. Stát celé dopoledne u plotny a patlat se s něčím, co rodinka během několika minut zlikviduje …. Koho by to bavilo?

Ovšem trendem dnešní doby je věta: „Rád/a vařím.“ Případně: „Miluji vaření.“

Všecka média jsou plná vaření, pečení, smažení … Každá celebrita nadšeně vaří, na každém televizním kanále se vaří. Vaří pan Pohlreich (to chápu), pan Babica (to chápu o něco méně), vaří kluci v akci, vaří Jamie, vaří Ital, vaří Vendy, vaří Dita, vaří Halina, Venca, Blažena, Miluna, Pepa, Tonda, Maruška … (to nechápu vůbec). Vaří ve Snídani s Novou, vaří v Sama doma, každý časopis pro ženy je z poloviny naplněn recepty a v každém knihkupectví se regály prohýbají pod tíhou desítek, ne stovek, kuchařek …

Já ráda nevařím a nestydím se za to. Vařím jen proto, že prostě musím.

    Ráda nečekám. Čekání zdržuje. (Vida, už vím, po kom to Štěpa má). Někdy mám pocit, že my lidé, tak nějak pořád na něco čekáme. Když chceme zhubnout, čekáme na 1. ledna, v pondělí čekáme na pátek, také často čekáme, až bude svítit sluníčko, až bude pršet, až nebude pršet, až nebude takové horko, až nebude taková zima, až přijde ta opravdová velká láska, až přijde den, kdy konečně v našem životě využijeme  xy + (48 – x) > x – 7y (24y + 6 – x2), až se objeví pan dokonalý, až bude vhodná chvíle na …

Na co vlastně? A která chvíle je TA vhodná?

    Ale ano, i čekat občas musím. V sámošce u pokladny, ve frontě na poště, na tramvaj, nebo v čekárně u lékaře.  Přiznávám, že čekat na Godota, bych ale nevydržela. 

    Ráda se nehádám. Hádky jsou nedůstojné a ponižující pro obě zúčastněné strany. Hádky mě vyčerpávají a unavují, kazí mi den a způsobují FAKT blbou náladu. Na dlouho! V hádce člověk často řekne něco, co ho později mrzí, ale už to nemůže vzít zpět. „Štěkající“ člověk je směšný. Funí, prská, ječí, rozhazuje rukama, nohama a vůbec vyluzuje zvláštní zvuky a dělá divná gesta. Nebaví mě ani hledat argumenty a obhajovat se. Proč? K čemu? Vím o smysluplnějším využití svého času. (Co třeba vaření?) 

Nooo, možná, kdybych měla v pořádku hlasivky, tak bych občas někomu pořádně „vyprala triko“. Jenže s mým přeskakujícím chraplákem …. 

    Ráda nedělám věci jen napůl. Nikdy!  Když už se do něčeho pustím, jsem jako zakousnutý buldok. Prostě to chci a nejlépe teď hned, protože ráda nečekám.

A ze všeho nejvíc ráda nedělám to, co dělat nechci, což ovšem není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Musím občas žehlit, vařit, čekat … a někdy se prostě MUSÍM i pohádat.

Jen lyžovat nemusím.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem velmi ráda, že toho co dělám ráda, je mnohem víc. 

Příprava na pracovní pohovor

aneb Plním bod č. 4

   Tak a dost válení! Tři týdny bydlení v novém bytě, dá-li se tedy pobývání v poloprázdném bytě nazvat bydlením, se mi zdají dostatečně dlouhá doba na to, abych se trošku rozkoukala, zajistila vše, co je ohledně nového bydlení i Štěpovy školní docházky potřeba a tak mě přepadl strach, že bych se mohla začít nudit. Ne snad, že by byl život s hyperaktivním dítětem nuda, ale přeci jen, nějakou tvůrčí činnost na dopoledne by to chtělo. Nastal tedy ten správný čas vrhnout se na plnění bodu č. 4. Polehoučku jsem se začala porozhlížet po škole, kde bych mohla upíchnout ještě sama sebe.                   S vševědoucím internetem se hledání práce stává mnohem snazší, příjemnější i zábavnější činností, než tomu bylo kdysi, stačí otevřít příslušný portál. (Všímáte si, jak odpovědně plním své Novoroční předsevzetí, týkající se mého přístupu k moderním technologiím?)

   Rozhodla jsem se, že hledání práce pojmu opravdu odpovědně, konec konců, to není žádná legrace, jde o vážnou věc. Uvařila jsem si kafe, dvě, tři .... a zasedla k PC. Šmejdila jsem netem, pročítala, studovala, posuzovala, zvažovala různé možnosti, zjišťovala, jak daleko je která škola od našeho bydliště, jak dlouho by trvala přeprava mého já k danému objektu a pak jsem na něj narazila. Na inzerát, který jsem četla několikrát, než mi došlo, že jako fakt. ZŠ v centru Prahy, ano TA škola, jejíž název je pro mě tak trošku pojem, TA škola, jejíž paní ředitelka přednáší na konferencích, na které tak ráda jezdím, publikuje odbornou literaturu, kterou tak ráda čtu, TA škola, která se specializuje na integraci hendikepovaných dětí, TA škola, do které se můj syn nedostal, protože v jeho ročníku nemají volné místo, (ne, že by snad v jiných ročnících měli), tak TATO škola přijme asistenta pedagoga.

Pamatuji si, jak jsem si před pár měsíci, když jsem na konferenci poslouchala paní ředitelku, která vyprávěla o své škole, říkala, že pracovat v takové škole musí být sen.

   Na to nemám, tady budou na asistenty hodně nároční. Hledám dál. 
Jenže, je to výzva, červíček hlodá… kouše… už mě přímo žere! Výzvám se má jít naproti. Takže si obuji své troufalé „sedmimílové boty“ a vyběhnu. Nejsem přeci žádná bábovka, musím to alespoň zkusit.

   „Dobrý den, ráda bych Vás pozvala na osobní pohovor, napište mi prosím vhodný termín…“ cinkne mi druhý den dopoledne v meilu odpověď na můj odeslaný životopis. Vlastně ne životopis, je nutné jít s dobou a tak sbohem má milovaná češtino, odeslala jsem „sívíčko“. Pánové Dobrovský, Jungmann a ostatní obrozenci by jistě ukápli nejednu slzičku. Zajímalo by mě, který prznitel nás Čechy přesvědčil, že výraz curriculum vitae, tedy CV, je vhodnější, než krásné a jasné české slovo životopis?

   Napadá mě, že bych se asi měla nějak připravit. Předně, nemám co na sebe, to je jasné. Taky by nebylo od věci, oživit své vědomosti. Určitě s tím něco udělám, koupím si novou halenku, taky kalhoty a boty a pročtu znovu alespoň jednu publikaci z metrového stohu knih, který se tyčí vedle mého psacího stolu. Pohovor je až příští týden, času dost.

V den „D“ vytáhnu ze skříně 4 roky staré šaty a nasoukám se do zcela nových kozaček, které jsem si koupila vlastně jen proto, že ty staré mi před dvěma dny praskly. Oživit vědomosti už dnes nestihnu, takže tím celá má příprava končí. (Jestli já to nepodcenila …).

   A tak teď sedím v kavárně vedle školy a čekám, až nastane hodina „H“. S plastovou příšerou už jsme celkem kámošky, přestala mě prohánět po místech, kam živá noha dosud nevstoupila, vzala jsem jí tedy na milost a naučila jsem se jí poslouchat (někdy už trefím i bez ní). Kupodivu nejsem ani trošku nervózní, nemám trému, jsem naprosto klidná, vlastně, docela se těším. Vůbec se nepoznávám.Usrkávám své cappuccino, chroupu čokoládovou makronku a ….. no dobrá, přiznávám, chovám se trošku neslušně. Jenže, v tak malém prostoru, nejde neslyšet. Poslouchám tedy cizí rozhovor (pardon) a tak trošku si písmenkuji.

   U protějšího stolku sedí dva muži a dostatečně hlasitě hodnotí naše školství. Tuší snad na co se právě chystám?  Chtějí mě odradit, nebo naopak povzbudit?  Maminka jednoho z mužů byla Paní učitelka. Nene, nejde tu o překlep ani o chybu, ona byla opravdu učitelka s velkým „P“. Alespoň dle toho, co pán vypráví. Maminka před rokem, již v pokročilém věku, zemřela, ale její žáci jí stále píší dopisy. Vyslechnu několik vtipných příběhů, které syn s maminkou učitelkou zažil, a cukají mi koutky. 

   Ouha, na paškál se náhle dostávají asistenti, takže zpozorním ještě o poznání víc.  "Jakou
asi můžou odvést práci s těma dětma, když ten jejich plat je kolem … (pán vyřkne sumu, o které se leckterým asistentům ani nesní). Za ty směšný peníze jim je jedno, co s dětma bude.“                                 Není, pane, věřte mi. 

   Přiblížila se hodina „H“, proškolená jsem již dostatečně (přeci jen jsem nějakou přípravu stihla), zaplatím a jdu na to.

O hodinku později už vycházím ze školních vrat …. sen se stává skutečností.

PS: Bod. č. 5?  Tak, prostě žít. 

To není tvoje věc, to je moje dítě !

Další z příběhů, pro nás už známé, naprosto neznámé a anonymní školy. Další z vyprávění  „Mohlo by se stát.“  Skutečnost, nebo fikce? Tak co si o tom myslíte tentokrát? 

    Dolů do družiny slyším z prvního patra křik. „Co se děje?“ „To vypadá na Štěpánka,“ odpovídá mi kolegyně. Schody nahoru beru po dvou a přímo přede mnou se odehrává scéna jako ze špatného filmu. „Okamžitě se mnou pojď do ředitelny!“ ječí učitelka na mého Štěpánka a násilím ho za ruce táhne za sebou po školní chodbě. Vyděšený Štěpa pláče, křičí, že se bojí, v očích má krom slziček, strach a zmatek.

    Je půl dvanácté, prvnímu stupni končí vyučování, učitelky vedou děti do družiny a do šaten, ale najednou, jako by se zastavil čas. Všichni stojí a koukají. I já. Stojím na schodišti a mlčky sleduji tu scénu. Nejsem schopná se pohnout, jakkoliv zasáhnout, mé tělo zkamenělo. Mozek zpracovává informace, které není schopen pochopit. Nemůžu pochopit, jak je možné, že se učitelka, speciální pedagožka, takto chová k sedmiletému dítěti.

A tak stojím doslova jako opařená a se mnou ‚půlka školy‘, děti, učitelky …. Všichni stojíme a sledujeme ‚představení‘.

    Štěpánkovy oči zoufale hledají pomoc. Ve chvíli, kdy se setkají s mými, mi náhle dojde, že tohle není špatný film a není to nějaké dítě, tohle je MOJE dítě. „Co to děláš, jak se to k němu chováš?“ proberu se náhle z letargie a začnu konečně jednat. Snažím se Štěpánka vyrvat ze spárů rozdivočelé saně. „Nesahej na něj, tohle je moje věc, to si vyřídím já! “řve na mě učitelka. „To není tvoje věc, to je moje dítě, okamžitě ho pusť!“ ječím pro změnu já a 'škola kouká'. Je mi jasné, že měl Štěpa zase záchvat a že to učitelka neustála. Je mi jasné, že opět lítal vzduchem penál, tužky, sešity ... a také je mi jasné, že se zcela určitě nedozvím PROČ. Pátráním po příčině se opět nikdo zabývat nebude, o tom už něco vím, takže iluze si nedělám. Kde je ale asistentka? Má u něho přeci být po celou dobu vyučování. Kdo ví? 

    Po chvíli, nekonečně dlouhé chvíli, učitelka sevření povolí a Štěpu pustí. Ten se mi vrhá s pláčem do náruče. To jsme už téměř před ředitelnou, ale pan ředitel je právě na obědě. „Musím jít učit, tak si to tu vyřiď sama a díky za podporu autority!“ opět na mě vystartuje rozzuřená třídní mého syna.

„Autority?!“ Žasnu nad pojmenováním přístupu k dítěti, kterého jsem právě byla svědkem. „Tohle nemá s autoritou nic společného, to je týrání, šikana!“

     Paní zástupkyně se snaží Štěpu nalákat do své pracovny, ale ten se mě drží jako klíště a stále velmi vyděšeně pláče. „To jsem tedy zvědavá, co budeš dělat příští rok, až tady máma nebude pracovat,“ reaguje podrážděně na jeho odmítnutí.

    Přichází pan ředitel, usadí nás v ředitelně a rychle od zástupkyně zjišťuje, co se stalo. V ředitelně se pak snaží Štěpu i mně uklidnit, mluví o tom, jak je Štěpánek na logopedii šikovný, ale já se uklidnit nenechám, jsem hodně rozčilená.

    Náhle si všimnu Štěpových rukou. „Co je to? Má na rukách nějaké šrámy,“ ukazuji ruce svého syna panu řediteli. Ten mi ale tvrdí, že nic nevidí. Vím, že lže, protože šrámy jsou viditelné opravdu hodně. „Dejte mi propustku, jdu se synem k doktorce. Chci, aby provedla záznam o tom, co má Štěpa na rukách,“ informuji svého nadřízeného. „Já tam nic nevidím,“ znovu mi opakuje pan ředitel.

    Paní doktorka ale viděla. „Změňte školu, okamžitě,“ radí nám společně se sestřičkou, obě téměř jednohlasně.

   Už už jsem to chtěla udělat, ale podlehla jsem mámení nového asistenta na nový školní rok a upnula jsem se na naději, že s ním by mohlo být všecko lepší. Vždyť přeci tahle škola se prezentuje tím, že umí pečovat o žáky se specifickými poruchami učení a chování a především "jede" dle vzdělávacího programu PRIMA ŠKOLA - škola s pěti P - proevropská, profesionální, pracovitá, přátelská, progresivní.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Máme 21. století.  Není tedy možné, aby se pedagog takto choval k hendikepovanému dítěti a zrovna tak není možné, aby mu mohl způsobit pohmožděniny, a to naprosto beztrestně. Tomu prostě nikdo nevěří. Z toho tedy jasně vyplývá, že příběh je smyšlený.
A nebo .... ?

Kafíčkování

Toto mělo původně být pouze pětiřádkové povzdechnutí do Blonďatého občasníčku nad tím, že při písmenkování mám opravdu velkou spotřebu kávy. Jenže, nějak se mi to vymklo z rukou .... 

(Neměla jsem si vařit to kafe.)

Zjistila jsem, že největší spotřebu kávy mám při písmenkování. PROČ ASI?

V kávě je prý obsaženo mnoho látek: sacharidy, bílkoviny, oleje, fosfor, železo, draslík, hořčík a pochopitelně kofein, který pozitivně stimuluje CNS a zlepšuje koncentraci. TAK PROTO!

Mé srdce zaplesalo, už tedy žádné výčitky, káva je zdravá. Dokonce ani rozšířený mýtus o dehydrataci a jejích močopudných účincích nebyl vědecky prokázán.

Zato mám 100% prokázáno (zcela nevědecky), že nejvíc se dozvím, když si sednu do kavárny. Ať už s manželem, kamarádkou, bráškou, nebo sama.

V říjnu jsem se dozvěděla, že jakýsi pán koupil dceři k Vánocům jeden z nejdražších mobilních telefonů a ona je ještě drzá, nevděčnice. Začátkem ledna jsem se dozvěděla, že když si našlápnete psí h…., malé holčičky (a nejen ony) mají pocit, že si v jejich blízkosti někdo prdnul. FUJ! No a minulý týden, chviličku před absolvováním pracovního pohovoru v jedné pražské škole, jsem se v kavárně dozvěděla, že s naším školstvím to jde od desíti k pěti. Jo, to za našich mladých let …..

Kávu si s rádi vychutnáme doma, v práci, nebo cestou do práce, v kavárně, při nákupech (třeba v jedné drogerii), na pracovním jednání, na čerpací stanici, v autě, v letadle ...
Kávu pijeme černou, s mlékem, se šlehačkou (bacha na linii), nebo třeba s vaječným koňakem a znám i pár labužníků, kteří si pochutnávají pouze a jedině na tradičním "českém turkovi". Kávu si můžeme dát bez kofeinu, s nízkotučným případně bezlaktózovým či sojovým mlékem, pochutnáváme si na cappuccinu , latte, frappé, au lait, cortadu a spooooustě dalších. Vybrat si můžeme i různé příchutě. 

U kávy lze domluvit mnoho dozajista výhodných obchodů a kontraktů, s kávou je spojeno nejedno první rande a možná zrod velké lásky. Většina mejdanů a hlavně následných ranních kocovin se bez kávy zkrátka také neobejde (o tom něco vím).

 Vůně kávy je prostě synonymum pro pohodičku. (Tedy, pokud s ní zrovna při hodině matematiky v 5.A  nepolijete premiantce třídy pracovní sešit, nebo vám jí v tramvaji nekape spolucestující na vaše nové kozačky.)

Také mám prokázáno, že u kafíčka se tak nějak prohlubuje a upevňuje holčičí přátelství a vyplouvá na povrch nejedno nejtajnější tajemství. Mnohé z nás si dokážeme opravdu vychutnat ten SVŮJ čas na kafíčko. Ať už u písmenkování (psaní i čtení 😉), při holčičím tlachání, u pěkného filmu, u čtení zajímavé knížky, nebo třeba u nějakého prima kafíčkového časopisu. Konec konců, tohle mi určitě potvrdí i šéfredaktorka právě jednoho takového oblíbeného časáku. Že jo, Hani?

Pití kávy je zkrátka rituál.

A tak písmenkuji a kafíčkuji a … no jo… a pořád běhám na wécko.

Tak co, už jste si dnes vychutnali tu svojí kávičku? 

PS: Pokud, jako já, milujete i čokoládu (ČOKOLÁDU !!!!), tak si kliďánko vyšetřete ‚SVŮJ čas na čokoládu‘. Ta je totiž taky ZDRAVÁ. ♥

Tohle u nás nemáme

(aneb Je nutné splnit body 1-3)

Když se blondýna z malého polabského městečka rozhodne přemístit do velkoměsta, a proč troškařit, zamíří si to rovnou do stověžaté matičky, přináší to řadu, řekněme, zajímavých situací. Tím spíš, když díky manželově pracovní vytíženosti (někdo ten nápad financovat musí), si s tím vším musí poradit skoro sama.

Co naplat, situace si žádá radikální řez a tak nelze otálet.

Bod č. 1 – sehnat školu pro mládě. Vlastně, sehnat vhodnou  školu pro mládě. Slovo vhodnou  je klíčové. Kvůli tomuto slovíčku to všecko podstupujeme, od něj se odvíjí další následné kroky a tak pochopitelně zabere nejvíc času. Vhodná škola pro dítě s ADHD a opozičním vzdorem se hledá … prostě blbě. Buď nemají místo, nebo nemají zájem, nebo se vám ta škola jednoduše nelíbí.  Občas mívám chuť ten mobil vzteky rozkousat. Ve chvíli, kdy se dovolám asi do 30. školy a slyším milý hlas, který mi řekne „Přijeďte se na nás podívat, rádi vás uvidíme,“ jsem zmatená.  Ano? Opravdu? Mají místo, chtějí nás a jsou milí?

Hurá, školu máme. Nyní přichází čas na bod č. 2 – sehnat bydlení. I tento bod je časově náročný a než se k nějakému bytu, který odpovídá představě všech členů rodiny, a hlavně stavu na bankovním účtu jeden dopracuje, nezbývá, než pár dní fungovat jako školní taxikář a denně zmáknout 140 km.

Jistou výhodou je, mít v Praze nějakého příbuzného, který s podobným nápadem, zakotvit v city, přišel o pár let dříve než vy. Třeba bratra. Člověk pak má možnost úlevy a nemusí se denně hnát po dálnici a následně celou zasněženou Prahou v dopravní špičce, když mu navíc za zády kibicuje hyperaktivní chytrolín.

Díky třeskuté sibiřské zimě, která k nám letos zavítala, využívám bratrovy pohostinnosti hned po prvním školním dni. U školy nastavím navigaci a neohroženě vyrazím k našemu přechodnému útočišti. „Po 100 metrech odbočte vpravo…..Odbočte vpravo!“ Poslechnu a odbočím. „ Kudy mě to vedeš ty k…o plastová!?! Vždyť mě táhneš do centra!“ Zmocní se mě panika. „Tak tady to neznám, vůbec nevím, kde jsme a kam jedeme, sakra!“ „Mami, klid, za chvíli odbočíš a vjedeš do Strahovského tunelu,“ ozve se ze zadní sedačky Štěpa.

„Jak to víš? Kde odbočím? Žádný tunel nevidím? Kruci, proč je tady tolik aut? V jakém pruhu mám jet? Proč ten blbec za mnou troubí? Tohle teda u nás nemáme!“ Po padesáti metrech odbočte vlevo…..Odbočte vlevo, Strahovský tunel,“ poradí mi zase ta plastová nádhera na předním skle. Co naplat, musím poslechnout, když už jsou na mě dva. Uvědomuji si ten paradox.  Dítě, které je rozený tragéd a pro které se stává hororem i to, když doma dojde toaletní papír, uklidňuje v pražském provozu relativně klidnou a trpělivou matku.

Také pražské křižovatky jsou ‚zábavné‘. Tam u nás se řídíme značkami. Dáváme přednost na hlavní silnici, případně přednost zprava, ale tady, tady mají semafory. A tak stojím na vedlejší a čekám a nechápu troubící kolonu za mnou. „Mamííí, máme zelenou!“ „No jo, vždyť vím. Tohle u nás nemáme.“

Abych se vzpamatovala z pražské dopravy a prvního nervového kolapsu, uvařím si kafe a zhroutím se na pohovku. Štěpa naštěstí, zcela výjimečně, nevyžaduje moji pozornost, vystačí si s tabletem a tak mám dost času na relax a rovnání svých myšlenek. Začíná mi být chladno, zabalím se tedy do deky, která je ležérně přehozená přes křeslo. Hmmm, moc pěkná a ten materiál, a jak krásně hřeje. Musím se bráchy zeptat, kde jí koupil.

Klíče v zámku. „Čau ségra,“ zahlaholí bráška od dveří a hned se zarazí. „Hele, já ti půjčím raději nějakou deku, jo? Ta šála, do které ses zakuklila, je docela luxusní a stála asi dva tisíce.“ OMG, sice ležím, ale i tak se o mě pokouší mdloby. Očividně mám vytříbený vkus, o tom není pochyb, ovšem, nevím proč, ale o informaci kde se dá tento kousek pořídit, náhle ztrácím zájem. Nadále si vystačím s dekou z IKEA.

Po té, co ráno odvezu Štěpu do školy, spěchám na prohlídku našeho potenciálního nového domova. Kašlu na rady té zlomyslné plastové potvory, která mě úmyslně naviguje do nejfrekventovanějších oblastí světa, jen aby se dobře pobavila na můj účet. Mám snad svojí hlavu.

„Jak dlouho tu mrznete?“ Ptám se pana makléře, když konečně dorazím na tu správnou adresu. „Asi 20 minut,“ zadrkotá něco jako odpověď promrzlý sněhulák.

Trošku provinile se omluvím a přemýšlím, jak si ho udobřit, ještě ho určitě budu potřebovat. Nakonec mi to nedá ani moc práce, stačí prozradit, jaká jsem ‚Pražanda‘ a ten seriózní pán se válí smíchy. (Mně to tedy zase tak vtipné nepřipadá, ale jak říkám, ještě ho budu potřebovat.)

Prima, domluveno, byt je náš. Zítra se sejdeme v kanceláři k podpisu smlouvy.

Po předešlých zkušenostech beru na milost plastovou potvoru a nechám si od ní poradit. S pokyny od brášky by neměl být problém najít jednu realitku. A tak si opět povídáme. „Zahněte vlevo,“ zní první rada, jen co vystrčím nos z metra. Jo? Brácha říkal, že mám jít doprava. Jenže brácha tady není, plastová zmije jo. Jdu vlevo. Pak vpravo … vlevo … vpravo …nahoru …vlevo … dolů … vpravo …přes přechod … vlevo …pod viadukt … rovně … „Ááá!“ Něco kluzkého! No fuj! Tak tohle u nás nemáme.

Pokud lejno opravdu znamená štěstí, pak ho mám pojištěné nejméně na 10 let dopředu. Tudy šel snad slon.

Po absolvování ‚karlínského maratonu,‘ kdy jsem sesbírala několik talismanů podobné konzistence a ‚vůně‘, vděčně padám do křesla v nejbližší kafárně. Lavor pořádného cappuccina si rozhodně zasloužím. „Mami, něco tu cítím, někdo si tu asi prdnul,“ komentuje můj odér copatá pětiletá dáma, usrkávající čokoládu u vedlejšího stolku. Jsem úúúplně neviditelná.

Za hodinku už podepisuji smlouvu, zrujnuji rodinné úspory a jsou z nás náplavky.  Hlavně nezapomenout Štěpánka v družině. Naskakuji do tramvaje a ještě v radostné euforii si jedu pro svého malého Pražáka. Jízda se mi zdá nekonečná, tolik stanic a škola pořád nikde. Aha, škola je opačným směrem. Nevadí, tohle u nás, na malém městě nemáme, tak se aspoň povozím. Před školou se chystám vystoupit, jenže …zrada! Dveře se neotvírají. Asi jsou rozbité, běžím tedy k druhým, ale ani teď mě tramvaj nechce pustit ven, a aby měla jistotu, že jí vážně neopustím, rozjede se. Elektrická obluda mě odváží do neznáma a Pražáci, zahalení závojem anonymity, se náramně baví. Na další zastávce se zvedne jakýsi člověk (na 100%mužského pohlaví), v červených botách a zelené hlavě, zmáčkne čudlík na tyči u dveří a … zázrak, dveře se otevřou. Tak tohle u nás nemáme. Teď, když jsem absolvovala okružní jízdu Prahou, si konečně můžu, s hodinovým zpožděním, vyzvednout své dítě.

Poslední cestu do našeho dočasného bydliště k bratrovi si Štěpa řádně užil. „Mami, koukej, budova   T-Mobile, tady pracuje Péťa, že jo? Proč k Péťovi nejede tramvaj, proč musíme autobusem? Týýý jo mami, to je óbr kruhák, takový u nás nemáme!“ „Štěpáne, sedni si a chvíli mlč.“ „ Ne, fuj, nebudu si sedat vedle cizích lidí! Mami, proč ten pán tak smrdí? Mami, co jsou linky S a další vlakové spoje? Kam všichni lidi pořád jezdí?“ Nakonec ještě cvičně vyjmenuje všecky stanice, které jsme projeli i které ještě projedeme a hurá, vystupujeme.

Tak, a od příštího týdne už bydlíme ‚ve svém‘, přichází tedy na řadu bod č. 3 – zabydlet se                        a zorientovat.

Druhý den zabydlování v našem druhém domově zvoní mobil – neznámé číslo. „Dobrý den, já jsem redaktorka časopisu Respekt, píši o dětech s ADHD a měla bych zájem o příběh vašeho syna,“ ozve se ze sluchátka. Bydlíme tady sotva 24 hodin, ještě jsme si nestihli pořídit ani židli, neznáme tu živou duši a bez navigace netrefím ani na tramvajovou zastávku, ale už o nás mají zájem média.                 Tak TOHLE u nás opravdu nemáme.

PS: Je čas na bod č. 4 – najít si práci, protože takové školy, jaké jsou v Praze, u nás nemáme. 

PPS: Jo a jdu se zeptat Štěpánka, jak vlastně věděl, že odbočím do Strahovského tunelu. 
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
 😀 Než jsem stihla tento článek publikovat, bod č. 4 je vyřešen.  Tak o tom MOŽNÁ zase příště. 

Kam s ním ?

Nerudovská otázka.  Je to problém, když nevíte, kam se starým slamníkem, že? 

V dnešním smutném 'vánočním' příběhu , který by se mohl odehrávat v nějaké anonymní škole, kterou nikdo z nás neznáme, se ale nejedná o slamník.
Jenže, čistě hypoteticky, mohlo by se stát...

„Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou základní školu! Bejt tebou chodím kanálama.“

Sedím v ředitelně ZŠ a z úst zástupkyně ředitele poslouchám slova, která mi ženou slzy do očí. Slova, která jsou adresována mně a mému dítěti. V místnosti je tolik lidí, vedení školy, třídní učitelka, výchovná poradkyně, preventistka, školní psycholog, vlastně moji kolegové …… Marně čekám na slova zastání, marně čekám na alespoň náznak pochopení.

Oni mají jasno. Jsem špatná máma, nemám normální dítě. Porodila jsem dítě s diagnózou ADHD, jsem vinna.

Přestávám vnímat, propadám se kamsi …….

Kdo jsou, že můžou soudit, jaká já jsem máma? Šli se mnou alespoň kousek cesty? Vědí, co všecko máme za sebou? Kolik vyšetření, rozhovorů, terapií, cestování, beznaděje … slz…?  Nemají nejmenší tušení, ale domáhají se trestu.

Trestu za to, že mé dítě je jiné. Empatii a lidskosti na vysokých školách bohužel neučí.

„PROČ?“ ptám se nahlas. „Proč můj syn pokopal svojí paní asistentku? Co je příčinou, co tomu předcházelo?“

Romské spolužačce shodil penál. Asistentka mu chtěla pomoci penál sebrat a on jí napadl. Sedmiletý kluk? Vždyť proto má asistentku, aby právě podobným situacím předcházela, případně zabránila, letí mi hlavou, možná jsem to řekla i nahlas, už nevím.  „Dobře, to určitě neměl dělat, ale proč shodil ten penál? Co bylo impulsem, příčinou?“

„Nemám čas tady pátrat po nějakém impulsu a příčině, tohle si on prostě nesmí dovolit! Je agresivní a nepatří na běžnou základní školu!“ Dostane se mi odpovědi od zástupkyně, když svůj dotaz na příčinu afektu mého syna zopakuji již po několikáté.

„Pak s tím ale nemůžu nic udělat a zamezit případnému dalšímu ataku, když neznám příčinu. Víte-li alespoň něco málo o ADHD a přidružených poruchách, jako je např. opoziční vzdor, pak vám musí být jasné, že příčina je to první, co musíme zjistit. Mohl být unavený, mohlo ho něco rozčílit, někdo se mu třeba posmíval, nebo mu také někdo něco shodil, nevím. Někdy je velmi těžké vypozorovat spouštěč, ale teď musíme zjistit, kde je problém,“ snažím se z posledních sil vysvětlit důležitost pátrání po příčině ataku speciálním pedagogům, psycholožce a odborným pedagogickým pracovníkům.

„Nepřemýšlela jste o SVP?“ Pronese svůj dotaz školní psycholožka. Když se z toho nesmyslného dotazu vzpamatuji, odpovídám, že nepřemýšlela, protože můj syn do SVP nepatří. Je mu 7 let, je v 1. třídě, má ADHD a podezření na Aspergerův syndrom. „Mohl by jít do Speciální školy,“ vysloví další ze svých ‚odborných‘ návrhů a já nevěřím vlastním uším, neboť můj syn nemá snížený intelekt, spíše právě naopak.  

„Za takové chování ho můžeme vyloučit ze školy“ konečně promluví pan ředitel.

Opravdu? Tak to si budu muset ověřit, pochybuji v duchu o této informaci. Ale teď už nemám sílu, nemám sílu reagovat, odpovídat, vnímat. Mé vysvětlování, mé prosby o pochopení, mé snahy o to, podívat se na věc i očima dítěte s ADHD, …..  vše je zbytečné, cítím se vyčerpaná. Kdyby byl povolen trest smrti, už bychom stáli na hranici, napadá mě. Vzdávám to, alespoň pro tento okamžik. Nechám se ‚kamenovat‘ a čekám, až mě ‚propustí‘.

„Kde je vlastně Štěpova asistentka, proč není tomuto jednání přítomna?“ ptám se ještě. „Ta si musela vzít dovolenou, byla u lékaře a má na nohách velké modřiny“ dostává se mi, pro mě trošku zvláštní, odpovědi.

V hlavě se mi točí kolečka na plné obrátky, mám tisíce otázek ….  Co teď? Co je nejlepší řešení? Co se dělá v takové situaci? Kam se mám obrátit? Kdo mi poradí, pomůže? Co bude s mým dítětem? Co bude s námi ….. ?

Psychický nátlak v ředitelně byl tak silný, že místnost opouštím s vědomím, že jsem matkou přinejmenším lidské zrůdy, vyvrhele lidstva a že asi brzy omdlím. To ale nemůžu, do konce pracovní doby je ještě několik hodin a pak ….

„Jsi na něj moc měkká, měla bys ho občas seřezat“, přichází další nášup, tentokrát už v mém kabinetě, od třídní učitelky, speciální pedagožky. Nevím proč, ale v hlavě mi náhle naskočil citát pana Wericha: „Pánové a dámy, s blbejma nikdy nediskutujte. Jednak je to ztráta času, a jednak jim tím prokazujete laskavost, že je berete na vědomí.“

Paní učitelka o poruchách chování neví vůbec nic, to je mi jasné. „Seřezat takové dítě, je kontraproduktivní. Ukazovat mu, že problémy se řeší násilím a agresí, je nevýchovné, obzvlášť u dítěte s jeho diagnózou“, snažím se ještě naposledy o vysvětlení, i když vím, že zbytečně. Ano, pane Werichu, JE to ztráta času.

Krizová situace, psychiatrička nás přijímá ihned. Po dlouhém jednání jsme se shodly, že nejlepším řešením bude hospitalizace v nemocnici. Žádné SVP, ani jiný výchovný ústav prý nepřipadá v úvahu. Láme mi to srdce, ale nezbývá, než souhlasit, v dané situaci je to nejlepší řešení. Alespoň se vyloučí, nebo potvrdí dlouhodobé podezření na AS. Paní doktorka nedoporučuje, aby se Štěpán v této situaci do školy vracel, nechává nás tedy doma.

Čas využívám k hledání vhodného psychiatrického oddělení. Jako první mě napadají Bohnice. Nedávno jsem byla na konferenci o ADHD, kde přednášel i primář Dětského oddělení v Bohnicích. Jeho přednáška se mi velmi líbila, Štěpa by byl tedy v dobrých rukách. „Bohužel, my se tady specializujeme na teenagery, takže umístit tak malé dítě k nám nedoporučuji“, odmítá mě záhy pan primář. Dobře, nevzdávám se, hledám dál. Další pražská nemocnice: „Bere léky?“ „Ano, bere,“ vyjmenuji seznam léků, které užívá. „ A proč bere tohle, proč nebere tamto?“ „No, to já nevím, nejsem psychiatr, jsem matka.“ „Tak my mu je tady vysadíme, bude mít vojnu, oni se ti kluci tady srovnaj.“ Aha, tak si tam rovnejte jiné kluky, mého ne.

Hledám dál. „My jsme plní, nemáme volná místa.“

Cítím se jako v pekle a poprvé ve svém životě jsem schopná pochopit lidi, kteří si sednou na koleje. Přesně vím, jak se asi cítí. Naštěstí nepatřím k těm, kdo se jen tak vzdává a to i přesto, že situace, ve které se nacházíme se mi zdá být momentálně neřešitelná. Škola Štěpu nechce, jejich jednání bylo ponižující a urážlivé, pomoc tedy čekat nemohu, spíše naopak. Vhodnou nemocnici najít zatím nemůžu, radu mi nikdo neposkytne, v PPP poradit také neumí. Jak se žije v takové situaci? Kam s ním? 

Už týden jsem nejedla, nespala, celé noci brečím manželovi na rameno. Ani on si neví rady.

„Ano, my bychom ho přijmout mohli, ale až po Vánocích, pokud chcete čekat,“ dostává se mi konečně kladné a milé odpovědi, když se dovolám do FN v Motole.

Pocity, které se ve mně mísí, jsou koktejlem radosti z toho, že jsem konečně uspěla a smutkem z toho, že můj malý syn bude muset na několik týdnů do nemocnice, kde bude sám, bez nás. Z mého pohledu naprosto zbytečně, ale škola na tom trvá.

Prožíváme nejsmutnější Vánoce, kdy naše radost a pocity štěstí jsou pouhou přetvářkou. Maskou, kterou jsme si nasadili, abychom nepokazili svátky rodině a hlavně Štěpánkovi.

Začíná příprava na Štěpův pobyt někde …. Někde, kde nebude máma, táta, bráškové, babička …… Někde, kde jsou jen cizí lidé v lékařských stejnokrojích, cizí děti, cizí postel, žádná láska, žádné mazlení.  Štěpánek to nechápe, vůbec nerozumí tomu, PROČ musí odjet z domova, proč nemůže bydlet pořád s námi.

 V autě je napětí, které by se opravdu dalo krájet. Štěpánek se ke mně tiskne, sedím s ním vzadu, abychom si užili poslední společné chvilky, na dlouhou dobu. „Maminko, vrátíme se, já chci jet domů, nechci tam,“ prolomí hrobové ticho Štěpa.

Proč je nemocnice pro děti tak ponurá? Proč mám při pohledu na šedivou budovu ještě stísněnější pocit, než dosud? Čas se tady zastavil v padesátých letech minulého století. Tady mám nechat své malé dítě?

Štěpa odevzdaně sedí na posteli, která mu byla přidělena a mlčí. Když opustíme pokoj, vyběhne za námi. „Tati,“ řekne potichu, další slovíčka mu očividně zůstala viset v krku, nemůže mluvit. Ještě chvilku, ještě chvilku, než mu zmizím z dohledu, pak se mi podlomí kolena a uvolní se mé dosud zadržované emoce. Propukám v hysterický pláč, manžel chytá moje padající tělo. Tohle škole nikdy neodpustím. Určitě se všecko dalo řešit jinak, stačilo chtít. To, co se ve skutečnosti ve třídě stalo, se už nikdy nedozvíme. Štěpánek ví, že udělal něco špatně, ale neví si s tím dost dobře rady. Na dotazy odpovídá „já nevím,“ nebo „já si nepamatuji“. A škola, ta nám pravdu neřekne.

Štěpánek nakonec strávil v Motole čtyři týdny. Při jeho propouštění nám ošetřující lékařka řekla, že vlastně neví, proč jsme jim ho tam dali, že jeho problémy se při dobrém pedagogickém vedení dají velmi snadno řešit. 

Paní učitelce se čtyři týdny zdály málo, má prý zjištěno, že tam měl být déle. Velmi si vážíme její přejícnosti, ale my jsme skromnější, čtyři týdny nám opravdu stačily. 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Je až děsivé, jak jednoduché by mohlo být, zasáhnout do osudu jednoho dítěte, jedné rodiny, a ze dne na den jim převrátit jejich životy vzhůru nohama, nemyslíte? 

Písmenkování

 

Konec roku je takové zvláštní období. Těšíme se na to, co nás čeká v novém roce a přejeme si, aby začal co možná nejlépe.  A tak si dáváme různá předsevzetí a hodnotíme a bilancujeme rok, který právě uplynul.  Já si předsevzetí nedávám, nebyla jsem totiž obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Ráda se ale ohlížím za sebe. Něco se mi povedlo, něco méně a něco vůbec. Tak už to bývá. Co se mi povedlo určitě a z čeho mám velkou radost je Písmenkování. Takže, pokud chcete, pojďte se se mnou ohlédnout ...

Na začátku byla jen tak mimochodem pronesená věta mého muže „Měla by sis založit blog.“ Znáte to, jedním uchem tam …. Nevím proč, vůbec mě nenapadlo, že to myslí vážně.

„Líbí se mi tvé písmenkování,“ reagoval na Fb kamarád.

„Proč nepíšeš do novin?“ Ptala se mě kámoška po přečtení několika článků ….. 
Pořád nic, fakt.

A pak jsem odletěla na dovolenou a potkala tam Hanku. Hanka je šéfredaktorka jednoho populárního týdeníku.

Žádný ‚pisálek‘ mé výplody nikdy nečetl, a tak jsem jí naprosto neomaleně a drze podstrčila své čmáranice přímo pod nos. Ještě před pár lety bych si něco takového nedovolila, ale teď už jsem ve věku, kdy si nemůžu dovolit otálet, takže uznejte, že bych musela být blázen, kdybych toho setkání nevyužila. Dnes, po několika měsících, když si tu plážovou vzpomínku vybavím, si říkám, že jsem byla vážně drzá. Myslím ale, že se z nás staly přítelkyně a tak mi mojí troufalost už jistě odpustila. 

„Měla bys rozjet projekt ‚BB‘ – Blančin Blog,“ řekla Hanka, když se s nohama zabořenýma v písku, prokousala několika počmáranými papíry Štěpova sešitu A5. Svůj červený noťásek jsem s sebou totiž neměla, takže jsem si v pět ráno, čmárala na balkoně tak trošku jako v pravěku. Prostě propiskou na papír (pokud jsem se zrovna necourala po pláži).

Teď už to stálo za úvahu. Kolečka v mé hlavě se samovolně spustila.

No jo, blog, to se řekne. Nemám žádnou představu, jak by měl vypadat, jak by se měl jmenovat a hlavně, já nemám nejmenší tušení, jak se takový blog vlastně zakládá. Jsem počítačový analfabet.

‚PÍSMENKOVÁNÍ,‘ proletěl mi hlavou elektrický impuls. To je ono! Tohle slovo CHCI!

A protože já jsem já, když něco chci, chci to hned. Vlastně ne, teď hned, už je pozdě. Nažhavila jsem tedy mobil a ještě z plážového lehátka jsem poprosila ‚autora‘ toho krásného slovíčka, zda bych ho mohla používat (to slovíčko). Souhlasil, s jedinou podmínkou – chce být prvním čtenářem. Jupí, název tedy mám! A tak dřív, než své článečky zveřejním pro vás, projde zátěžovou zkouškou ‚zkušební čtenář‘. Když to přežije, vím, že je mohu poslat do světa. Občas podrobím zkoušce také Hanku a výjimečně i právníka. (To proto, že některé mé texty jsou prý pro někoho špatně stravitelné.)

Teď už zbývala opravdu jen maličkost – založit TEN blog.

„Nemám čas“, odpovídala jsem několik týdnů svému muži na dotaz, kdy už to spustím?
Přeci nepřiznám, že to neumím.

Když ale odjel Štěpánek na týden na prázdniny, padlo rozhodnutí – teď, nebo nikdy!

Kamarádka ze západu (Čech) mi přislíbila pomoc. Netušila chudinka co slibuje a do čeho se dobrovolně pouští, ale já jsem se díky ní, cítila pevná v kramflících. Vlastně v klávesnici.

„Vytvoř si účet,“ zní první pokyn.

„Já už účet mám. V Komerčce.“ 
„Aha, tak jinak. Jedeme krok po kroku,“ smích ve sluchátku (zatím smích).

Po dvouhodinovém telefonátu, jsme obě už naprosto vyčerpané, bez síly a bez smíchu, já navíc s double absťákem (došlo mi kafe i čokoška). Padáme na ústa (čti na hubu), ale nevzdáváme se. Jsme bojovnice, a tak věříme, že nakonec se dílo podaří.

„ Vlevo nahoře klikni na …..,“ slyším ze sluchátka další krok k úspěchu.

„Kde? Vlevo nahoře nic nemám,“ kvílím do telefonu. „Máš! Musíš to tam mít, když já to tam mám.“ „No jo, ty v Plzni to tam máš, ale já ve Štětí, to tu nemám.“ Ve sluchátku slyším zvláštní zvuk, ale nejsem schopná rozpoznat, zda se jedná o smích, nebo o pláč. Každopádně jde o projev zoufalství, o tom nepochybuji.

PROČ není na klávesnici ‚čudlík‘ s nápisem Blog? Zmáčkneš a je to!  Jak to, že na tohle Steve Jobs nebo Bill Gates dosud nepřišli?

Jen díky Kristinině psychické odolnosti, díky tomu, že to vypětí ustála, neomdlela a dokonce mi ani netřískla s telefonem (mohl by se někdo divit?), jen díky její trpělivosti, nakonec opravdu spatřilo světlo světa mé, a vlastně tak trochu i Vaše, PÍSMENKOVÁNÍ. 

Ano, s technikou jsem trošku na štíru. Tak mě napadá, že bych si přeci jen měla dát do Nového roku jedno předsevzetí - BUDU  SE  TECHNICKY  ZDOKONALOVAT! 

Přeji Vám úspěšný rok 2017 

Přání

Moji milí čtenáři,

zase tu po roce, máme Vánoce, a proto spěchám, napsat Vám jen pár řádků a popřát příjemné prožití vánočních svátků. Ať kolem Vašeho stromečku, najdete spoustu milých dárečků, v podobě Vašich miláčků.

Nedávno na mě někde vyskočila vánoční básnička, která mi připomněla dobu mého dětství, a tak mi dovolte trošku nostalgie.

Vánoční stromeček zavoněl v pokoji,

maminka jablíčko u stolu rozkrojí.

A když ho rozkrojí, uvidím hvězdičku,

co byla schovaná v červeném jablíčku.

Přeji Vám, abyste i ve Vašem jablíčku nalezli hvězdičku, která Vám v roce 2017 přinese jen to dobré.

Děkuji za Vaši přízeň a podporu, bez které by mé písmenkování nemělo smysl. 

Krásné Vánoce a šťastný Nový rok

Blanka