Jak ošálit špatné svědomí, aneb 13 x chtěla bych

„Už nikdy nebudu pít!“ První věta roku 2018.

Těmito slovy mě uvítal status jedné kamarádky, když jsem1.ledna, hned poté,        co jsem přestala zvracet a zahnala migrénu asi třemi Migralginy, nakoukla na Fb.

Mohlo by to být dobré předsevzetí. Ostatně, těmi se leden jen hemží. Ruku na srdce, každý z nás si nějaké to předsevzetí někdy dal. I já jsem si je kdysi dávala, než jsem pochopila, že jsem nebyla obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Během let jsem tedy dospěla do bodu, kdy si žádná předsevzetí nedávám, už se znám.

Možná je to škoda, protože novoroční předsevzetí má totiž opravdu historický původ. Podle serveru Ordinace.cz ( zde ), 31. 12. roku 335 zemřel v Římě papež Silvestr I. Den jeho úmrtí se tak začal oslavovat jako den uctívání jeho památky. V 16. stol. se díky gregoriánskému kalendáři, zavedenému v křesťanských zemích, ustavilo datum příchodu nového roku na 1. ledna. Den úmrtí papeže Silvestra I. se tedy stal i dnem bilancování nad uplynulým rokem a touhy po úspěšném roce nadcházejícím.

Pryč se špatným svědomím

A po úspěšném nadcházejícím roce toužíme všichni. Není až tak důležité, jak si své touhy a přání pojmenujeme. Já je možná nenazývám předsevzetím, ale nahlížím na ně jako na „měla bych“, nebo ještě lépe „chtěla bych“. Vyhnu se tak špatnému svědomí. Předsevzetí se totiž má dodržet, když se to nepovede (což bývá často), mívá člověk špatné svědomí, výčitky apod. Tomu lze lehce předejít. „Chtěla bych“ se dodržovat nemusí, takže žádné výčitky. Když se zadaří, přijde jen radost a dobrý pocit.

Přeskočím tedy obligátní: měla bych zhubnout, měla bych začít zase cvičit, měla bych bojovat s celulitidou, měla bych se zdokonalovat v angličtině … atd. atd. atd. a raději se soustředím na:

-měla bych si najít víc času na děti (myslím mé vlastní, ty dospělé)

-měla bych si najít víc času na manžela (myslím mého vlastního)

-měla bych si najít víc času na kamarádky (nechápu, proč se taky neodstěhují do Prahy)

-měla bych začít víc pečovat o své chátrající tělo (to zní líp, než - musím začít cvičit)

-měla bych jíst zdravě (to zní líp, než - musím zhubnout)

-měla bych začít posílat pohledy místo emailů, SMS a chatu (to zní líp, než - musím trávit méně času u PC)

-měla bych začít víc šetřit (nenakupovat výhodně v akcích a výprodejích, stejně to většinou nepotřebuju - to se týká i kafe, čokolády, Ferneta a milionů triček, blůziček a svetříků, nakoupit už konečně do obou bytů úsporné žárovky a zhasínat a taky, koupit si tramvajenku na celý rok, protože tím ušetřím minimálně nějakou tu tisícovku. Jo a hlavně – nepodléhat reklamám!!! Dá se to?)

„Chtěla bych“ je pro radost

Tak, to by stačilo. Mnohem raději mám seznam „chtěla bych“. Nepleťme si ale se slovíčkem „CHCI“.  „CHCI“ se zadaří vždy, protože to chci, kdežto „chtěla bych“ je pro radost.

1. chtěla bych si najít víc času na děti, manžela a kamarádky

2. chtěla bych se konečně přihlásit na ten kurz, o kterém sním už druhý rok

3. chtěla bych do svého života vnést víc kultury (divadla, koncerty, výstavy, kavárny, bary…)

4. chtěla bych odletět na dovolenou k moři (mé průdušky touží dýchat záporné ionty)

5. chtěla bych se zamilovat (to myslím čistě teoreticky – jen si připomenout tu záplavu chemie v mozku)

6. chtěla bych přečíst všecky ty knížky, které se mi hromadí na mém nočním stolku

7. chtěla bych dopadnout zloděje, který nám před Vánoci vykradl byt i s vánočními dárky (Možná bych měla nechat Štěpu koukat na detektivní seriály. Díky Modrému kódu už dokáže stanovit diagnózu, takže když koukne na pár dílů Kriminálky Anděl …)

8. chtěla bych s chutí sníst celý špekáček a následně se nepozvracet

9. chtěla bych zase protančit noc a neprobudit se pak ráno s vykloubenými kyčelními klouby

10. chtěla bych víc porozumět svému synovi, který je prý „na hranici spektra“ (už jen tomu výrazu moc nerozumím)

11. chtěla bych, abychom se celá rodina, vrátili natrvalo domů

12. chtěla bych být babička (ale na to zas tak nechvátám, to počká)

13. chtěla bych …hlavně být zdravá

Mých „chtěla bych“ je mnohem, mnohem víc. Chtěla bych, aby se alespoň některé z nich, splnily.

Je dobré mít nějaký cíl a je jedno, jak mu říkáme. Důležité je, to hned v úvodu nepřepálit. Takže  - hubněte pozvolna - stačí přeci až od příštího pondělí (ovšem nejlepší je to od 1. 1.), sportujte zlehka - svalová horečka ani zlomená noha není nejlepší začátek pro váš start a tu načatou láhev vína proboha nevylévejte, klidně jí večer s kámoškou dopijte (a dopijte i tu, co přinesla kamarádka) – žijeme přeci jen jednou.

------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ještě jsem chtěla říct, že už nikdy nebudu pít. A zhubnu!

PPS: A taky pozvu děti na oběd a zapíšu se na ten kurz – HNED! (protože to CHCI).

PPPS: Než jsem stihla článek publikovat, PČR mi mé sedmé 'chtěla bych' vyplnila. Možná je sedmička opravdu šťastné číslo. 

Život plný záhad

    

    „Kde máš brýle?“ ptám se Štěpi těsně před tím, než vyběhneme na tramvaj. „Já nevím, tady jsem je před chvílí položil, fakt!“ „A čepici? Kde máš čepici?  Venku mrzne.“ „Nevím, včera jsem jí nechával v chodbě na polici a ona asi někam zmizela.“

    Takhle to u nás chodí pořád, záhadná zmizení jsou naší každodenní rutinou. Záhadně nám mizí nejen brýle a čepice, ale i klíče, mobily, žákovská knížka, tužky, dálkové ovládání, záložky z rozečtených knih, nezaplacené účty a spousty dalších věcí, bez kterých se v našem životě neobejdeme, nebo které je potřeba nutně vyřídit. Ponožky v pračce už neřeším, neboť ponožkovou módu jsem vděčně přijala za svou (má to své výhody). Náš život je zkrátka plný záhad. 

    Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že je to naším bytem. Říkala jsem si, že náš byt je buď zakletý, nebo se nudí, a tak nám zlomyslně schovává věci denní potřeby a potutelně se směje, když hledáme. Pořád jsem vymýšlela různé systémy jak tomu zabránit, určovala jsem místa, kam se co bude odkládat, které místo komu patří, jaké úložné prostory jsou na co nejvhodnější, a propadala jsem beznaději pokaždé, když jsme něco hledali. Vždyť přeci IKEA tvrdí, že to funguje. A asi to i funguje, ale zjevně jen v katalogu.

    A pak přišlo stěhování, tedy přesněji, naše přemísťování do Prahy a zpět. Teď bude konečně všecko tak, jak má být a na svém místě, těšila jsem se. A bylo. Prvních pár dní.  Jak jsme se postupně zabydlovali, záhady se opět, naprosto nenápadně, začaly hlásit o pozornost, jenže teď už v daleko větší míře, než doposud. K těm běžným záhadným zmizením čepic, brýlí a klíčů, na která jsme byli léta zvyklí, se přidala další. Takže teď to u nás vypadá asi takhle: „Kde je ten olej? Vím, že jsem ho kupovala. No, to jsem blázen, kam jsem ho dala?“ Chvíli hledám v lednici, v potravinové skříni i v komoře a pak mi to konečně docvakne. „Aha, já ho opravdu kupovala, ale v Praze, tady jsem ve Štětí.“  „Mami, kde jsou ty tužkový baterky, co jsme je kupovali do mého robota?“ „Zůstaly asi ve Štětí, zlato!“ „Kam jsem dala šlehač? Potřebuji ušlehat bílky. Jo, už vím, šlehač je v lince, v posledním šuplíku, v Praze.“ „Miláčku, nevíš, kde mám klíče od auta?“ „Nevím, pokud je nenajdeš, nechal jsi je asi na zahradě.“ „Ježiši, kde mám tu šálu, co mi ladí k téhle bundě? Jo, tak ta zůstala v ….“ No tak jo, uznávám, byt za to nemůže. Není začarovaný, ani zlomyslný. Chyba bude jinde.

    Ovšem ta opravdu největší záhada našeho bytu, se odehrála o posledních Vánocích. Jistě, Vánoce jsou přeci dobou kouzel, nevysvětlitelných záhad a tajemna, takže na tom není zase až tak moc divného.

    Konečně jsme všichni spolu, v našem doma a tak si užíváme nejen sváteční atmosféry, ale i společně strávených chvil. Jsem šťastná, mám všecky své muže zase u jednoho stolu. Světýlka na stromečku se rozzáří, prskavky se rozprskají a zvoneček zacinká. Radostně rozbalujeme dárky od Ježíška, jenže, mně tu něco nehraje. Chybí jeden dárek – že by si se mnou zase náš byteček pohrával? Na to teď vážně není nejvhodnější chvíle. Začínám pátrat. „Kde je ta zlatá obálka pro Jakuba?“ Za pár chvil lezeme všichni po zemi, přehrabujeme roztrhané papíry, kontrolujeme šuplíky, krabice … NIC! Smiřuji se s tím, že jsem ho při balení někam zašantročila. To se stává, hlavně, že jsme všichni zdraví a jsme spolu, snažím se hodit jeden nenalezený dárek za hlavu. „A kde je ten malý dárek pro Petra?“ Ne, určitě jsem nezašantročila dva dárky.  Rozjíždí se nový kolotoč hledání, všichni na kolena. Opět zbytečně. Tak toto je opravdová vánoční záhada, k nám Ježíšek dárky nenosí, od nás si je bere.

    Na druhý svátek vánoční, na Štěpána, po velké rodinné sešlosti, si Štěpa běží uložit do kasičky nějaké ty kačky, které dostal od babičky a tetiček k svátku. Jeho dosavadní úspory ale záhadně zmizely. Nyní už začínám pochybovat o tom, že za tyto záhady může škodolibost našeho bytu, či kouzelný čas Vánoc. A pak přijde ten strašný okamžik. Okamžik uvědomění, kdy se mi v žilách zastaví krev, a mozek nechce uvěřit. Před rokem, když začalo naše přesouvání do Prahy a zpět, jsem s dobrým úmyslem, svěřila klíče od našeho bytu jedné ze sousedek pro případ, kdyby se v bytě něco stalo. Sousedka klíče od našeho bytu nenašla. Záhadně se prý ztratily, asi společně s našimi dárky, penězi a prstýnkem po babičce.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Není záhada jako záhada. Naší vánoční záhadu nyní, zcela bez kouzel a záhad, řeší Policie.

PPS: Brýle se našly ve škole a čepici jsem druhý den vytáhla ze své kabelky (kde se tam vzala, je vážně záhada).

PF 2018

Starý rok za sebou pomalu zavírá dveře a z druhé strany na ně buší už ten nový, možná lepší. A my jsme zase o schod výš, o schod dál.

Ať Vás tedy Vaše schody vedou jen do sluncem a radostí prozářených domů, pokojů, komůrek. Starosti, bolístky a trápení zanechte na schodě 2017 a na schod 2018 našlápněte s očekáváním všeho dobrého, šťastného, radostného. 

Děkuji Vám za Vaši přízeň a do Nového roku Vám přeji jen dobré lidi po Vašem boku.

Blanka

Tichá noc

    

    Kamarádka Eva se mi nedávno svěřila, že od dob svého dětství, psala letos poprvé Ježíškovi. Zatoužila po zvýšeném množství záporných iontů v podobě čerstvého mořského vzduchu, a tak si přála odletět o jarní prázdniny k moři. 

    To Ježíšek nečekal. Čekal běžná přání, jako je kuchyňský robot, mop, vysavač, žehlička, v horším případě kabelka, parfém, šperk, či svetřík. Moře šmahem křídla smetl ze stolu. Prý v létě pojedou zase do Chorvatska. V rodině mé kamarádky mají nyní tichou noc. Hodně tichých nocí.

    Myslím, vlastně, jsem si jistá, že jejich tiché noci skončí ve chvíli (v únoru), kdy letadlo s celou rodinkou, nebo alespoň s Evou, přistane v nějaké tropické destinaci.

    I já jsem psala Ježíškovi. I já jsem zatoužila dýchat zvýšené množství záporných iontů. Přála jsem si čističku vzduchu. To Ježíšek nečekal. Znalý zdravotního stavu mých dolních cest dýchacích čekal, že budu chtít o jarní prázdniny odletět k moři. Šmahem křídla, dřív, než si to rozmyslím, odklepl čističku. Je praktická, ve srovnání s dovolenou u moře levná, úsporná, dobře vypadá, nehlučí a záporné ionty vyrábí kdekoliv a v každém ročním období. Pokud se bude líbit také mým průduškám, přestanou sípat a tak i nás konečně čeká tichá noc. Hodně tichých nocí.

    Přemýšlím, jestli jsem se neunáhlila a neměla bych přeci jen své skromné přání přehodnotit. Trošku se bojím, že až zatoužím po zvýšeném množství záporných iontů v podobě čerstvého mořského vzduchu V LÉTĚ !!!, zapne mi 'můj Ježíšek' čističku. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ať už je Vaše štědrovečerní noc tichá či hlučná, protkaná ionty zápornými či kladnými, u moře, na horách, v Praze či v Polabské nížině, nebo třeba za 'velkou louží', přeji Vám, aby byla přesně taková, jakou si jí přejete. A nezapomeňte, že o Vánoce by všecky cesty měly vést, alespoň na pár chvil, DOMŮ (i kdyby třeba jen v myšlenkách). 

Přeji Vám

krásné Vánoce !

Kde se vzal?

    

    Tyhle rozkošné potvůrky jste už určitě potkali. Jsou jich plné obchody. Malí i velcí, koukají na nás z výkladních skříní, mačkají se v regálech, vykukují z krabic, zdobí adventní věnce… jsou zkrátka všude. Mají dlouhé nohy, ruce i vousy, bambulkový nos, tváře jako Zagorka, špičatou čepici a výraz „kup si mě“.

    Nemohla jsem odolat, a tak nám teď sedí na polici a je krásnej.

On se usmívá na mě, já na něj. Přemýšlím, kde se vlastně vzal, vánoční skřítek? Kdo o něm kdy v Česku slyšel? Za mých mladých let, v dobách hluboké totality, jsme znali Barboru, Mikuláše a Ježíška. Barbora pro nás byla něco jako paní Colombová. Všichni jsme věděli, že existuje, ale nikdy jí nikdo neviděl. Barbora nadělovala zásadně do punčochy za okno. To sice s původní tradicí sv. Barbory má společného opravdu pramálo, ale u nás to tak prostě bylo. Postupem let se kamsi vytratila, dnes už neznám nikoho, komu by nadělovala Barbora. Mikuláš chodil stejně jako dnes, s andělem a čertem a ani na ježíšovském nadělování se toho moc nezměnilo. S tím jsme si vystačili. Ještě Děda Mráz se nenápadně cpal na českou vánoční scénu, ovšem tomu jsme nakonec odolali. Ale vánoční skřítek? Kdeže!

    Koukám na toho „trpaslíka,“ vypadá trošku jako Santa, ale je roztomilejší. Že má Santa skřítkovské pomocníky je jasné, to jen Ježíšek zvládá všecko sám. Ale jsou to opravdu tihle? Zvědavost mě nenechá v klidu, takže zapátrám po původu našeho nového podnájemníka. Google na mě chrlí informaci o americkém filmu, ve kterém jsou vánoční skřítci opravdu Santovi pomocníčci. Nic jiného jsem snad ani neočekávala, ale stejně mám pocit, že tady něco nehraje.

    Podle internetových stránek pro děti se prý jedná o severskou vánoční postavičku. Vánoční skřítek tedy naděluje dárečky v Dánsku, Norsku, Finsku a Švédsku. Zajímavé je, že v každé zemi se jmenuje jinak a v Norsku to snad ani není skřítek, ale má podobu kozla. Pokud by vás to zajímalo, povídání o skřítkovi, tedy o skřítcích, najdete např. zde:  https://www.alik.cz/a/kde-bydli-vanocni-skritci

    „Tak ty nosíš dárky, jo? To já si tě budu hýčkat,“ telepaticky rozprávím se svým skřítkem. „A kterej ty vlastně jsi? Julemanden, Julenissen, Jultomten, nebo snad Joulupukki? To je vlastně jedno, hlavně, že jsi tu, Julčo. Ovšem, aby bylo mezi námi jasno hned od začátku, i když nosíš dárky, u nás naděluje Ježíšek.“ Narovnám skřítkovi přerostlou nohu a jdu péct rohlíčky.

    Koledy vyhrávají, rohlíčky voní, veselé Vánoce se blíží, jen Julča nějak posmutněl, a to je mi líto. Možná mu vadí, že na něj nemám čas. Takhle by to nešlo, takhle to přeci nemůžu nechat. Hned zítra zajedu do obchodu a pořídím Julčovi bratříčka. Když jsou ty Vánoce… 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Až dosud, jsem opravdu nikdy žádného trpaslíka (skřítka) neměla. Takže - teď se uvidí, jestli mě provází životní smůla a trpaslíci vyrostou, nebo jestli jsem nakonec "dítě štěstěny". (Věřím, že to druhé 😊) 

Vánoční radosti nadvakrát

    Vzpomínáte? Před rokem touto dobou jsem se vám svěřila, jak vypadají naše Vánoce, jak moc je mám ráda a jak moc si přeji, aby byly letos na chlup stejné. Nebudou.

    „Jééé, mami koukej, to je krásná ozdoba a ta hvězda, tu bych chtěl, tu bysme si mohli koupit domů,“ rozplývá se Štěpa nad nabídkou vánočních tretek a běhá od regálu k regálu. Líbí se mu andílci, sobi, vánoční skřítkové, ozdoby a vůbec všecko, co se třpytí, nebo co se tváří alespoň trošku vánočně. Hvězda je pěkná i mě se líbí, koupit bychom si jí mohli. Ale KAM? Do kterého z našeho domů si jí koupíme?

    Vánoční atmosféra už se nám vpíjí pod kůži. Ulice jsou krásně vyzdobené, od stánků voní trdelníky, svařák i vánoční punč, lidé se baví, smějí, chvátají a nakupují. Tolik podnětů, lidí a hluku ovšem paradoxně spěje ke Štěpově špatné náladě. Vrčí, bručí, je podrážděný, poskakuje a lítá doslova jak splašený. Začínáme být středem pozornosti. Té negativní pozornosti, pochopitelně. Štěpa je ze všech předvánočních radostí unavený a jeho ADHD mi to dává jasně najevo. Už dávno vím, že unavené ADHD nepolehává a neusíná. Už dávno vím, že unavené ADHD je schopné houpat se na lustru, sjíždět zábradlí, plazit se lidem pod nohama, rozbombardovat celou hračkárnu, hrát na honěnou s imaginárním kamarádem a hlavně - je opravdu hodně slyšet. Koukám, jak se co nejrychleji dostat domů, nebo alespoň někam, kde nebude tolik lidí a Štěpa bude moct na chvíli uniknout do nějakého ‚jiného světa‘. Máme štěstí, v kavárně na nás čeká malý odlehlý kouteček. Bručoun si povídat nechce, povídání má za dnešek až dost a tak mu dovolím tablet (za tenhle vynález bych udělila Nobelovu cenu za mír – pochopí jen rodiče podobných exemplářů).  Štěpán tedy Minecraftuje a mé myšlenky plují nad šálkem vánočně vonící kávy:

    Vánoce mají být svátky klidu, ale ten klid si musíme nejprve sami připravit, sami „vyrobit“. Snažím se o to rok co rok, Vánoce mám vážně ráda. Miluji vánoční atmosféru, miluji všecky vánoční vůně i chutě, zářící výlohy, balkony, okna i dětské oči, miluji, když je celá rodina u nás DOMA. Letos je to poprvé, co jsou naše Vánoce rozdvojené (?) – lepší výraz mě nenapadá. Pořád přemýšlím, jak to všecko bude a jestli všecko stihnu. Mám vyzdobit pouze byt v Praze? Bylo by to logické, trávíme tady nejvíce času. Nebo byt ve Štětí? Bylo by to logické, tam je naše opravdové doma, tam budeme trávit všecky adventní víkendy a hlavně Štědrý den a vánoční svátky. Anebo oba? I to by bylo logické, bydlíme vlastně tam i tam. A jak to bude s Ježíškem? Přijde jen do Štětí, nebo i do Prahy? Nechci si ho uzurpovat jen pro nás, vím, že o Štědrý den toho má na práci hodně. Musí přeci oblítat všecky ty načančané jedličky, smrčky a borovice, protože hodné děti jsou přeci po celém ježíšovském revíru.

    Po příjemné hodince mého rozjímání ze Štěpána opadla únava, uklidnil se a očividně má stejné myšlenkové pochody. „Mami, to my budeme mít Vánoce ve Štětí i v Praze? No to je hustý!“ zvedne hlavu od tabletu a nadšeně na mě kulí oči.

    Je rozhodnuto a tak nás čekají dvojité Vánoční radosti:

-dva adventní věnce na stůl (pokud je to i s požárem, budou mít hasiči letos napilno)

-dva adventní věnce na dveře

-vyzdobení dvou bytů, včetně balkonů (jen na výzdobu našich domovů padne půlka lesa)

-osvětlení dvou balkonů (hned zítra zavolám na ČEZ a požádám o VIP tarif)

-nazdobení XXX oken (nechce se mi je ani počítat)

-dvoje pečení (ten VIP tarif je opravdu namístě. Nebo - neměla bych to cukroví letos vážně  koupit?)

-zdobení dvou stromečků (snad ta půlka lesa bude stačit)

-pořízení (a zabalení!!!) dárků pod dvě jedle (to by snad mohl zařídit Ježíšek, když už mu všecko ostatní nachystám až pod nos)

UF! Jestli jsem do nynějška byla imunní proti diagnóze ADHD, tak teď už v tom bezpochyby lítám. 

    Čeká nás ale i ta příjemná stránka Vánoc a to jsou tradice. Tradice mám hodně ráda, hlavně ty rodinné. Tradice je synonymum pro jistotu. Když je něco tradice, tak to tak je a bude a přes to nejede ani sobí spřežení. Jednou z našich rodinných tradic je vánoční neúklid. Nevymetám pavučiny, nešůruju ve sklepě ani na půdě (teda, kdybychom nějakou měli), neleštím vitríny, skleničky ani příbory, nevisím na lustru a nepřimrzám k oknům. Je tedy nad slunce jasné, že tuhle tradici si tento rok opravdu do sytosti užiju. Neuklízet ve dvou bytech je dvojitá vánoční radost.

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Letošní Vánoce u nás svátky klidu asi nebudou. Takže, pokud v lednu nenajdete žádný nový článek, mějte pochopení, spím pod jedlí. (Jen ještě nevím kde).

PPS: Ty hvězdy jsme koupili dvě.

PPPS: Přeji Vám pohodový adventní čas, plný krásných (vašich) tradic.

Pohádka

 aneb o Šípkové Růžence a jiná scifi

    Před pár dny, jsem se naprostou náhodou, zamyslela nad tím, jak asi vznikají pohádky. Bylo to ve chvíli, kdy mi má druhostupňová švagrová (druhostupňová proto, že je to manželka mého bratrance, nikoli bratra), poslala – citát. (?)
Zněl asi takhle: „Život není pohádka. Když o půlnoci ztratíš střevíček, jsi ožralá. Ne princezna.“

    Omyl! Když já o půlnoci ztratím střevíček, jsem ožralá princezna a v tu chvíli, život JE pohádka. Právě v TU chvíli se cítím mladá a krásná a sexy, s dokonalým účesem i líčením, s řasami jako mrkací panna (spíš jen mrkací) a džíny, co mě škrtí v pase, jsou přeci překrásné, skvěle padnoucí šaty. Střevíček jsem ovšem neztratila, protože ty zatracený kozačky, které mě stály půlku výplaty, si sama, bez cizí pomoci, prostě nesundám - zřejmě jsem si nevědomky pořídila zcela nový typ značky „Lamkové zlaté Hromnice“, takže je naprosto nemyslitelné, abych je kdekoliv ztratila. Princezna spící na hrášku je nuda. Princezna spící v kozačkách, to je jiný level.

    A pohádka pokračuje. Ráno. Přes noc mě kdosi zlý (sudička, čaroděj, kráva Milka – nehodící se škrtněte) začaruje a z princezny se stávám kouzelnou ježibabou. Tak, kouzelnou asi ne, ale ježibabou určitě. Svět se točí, s kozačkami na nohou, oděná jako chytrá horákyně, účesem, za který by se nestyděla ani top modelka osmdesátých let, řasenkou na čele, rtěnkou přes půlku obličeje a fialovými kruhy pod očima, prolétám sluneční soustavou a končím v černé díře. (Tohle náhodou dobře vím, protože jsem nedávno, naprosto nedobrovolně, absolvovala ‚scifi školení‘ jednoho žáčka ze 3. B. Měl na to i odborný pastelkový nákres.)

    Probouzím se s hlavou v míse. Toaletní. Kdesi v mléčné dráze zahlédnu prince, který mě sice odmítá políbit - asi ještě nenastal ten správný čas, ale na čelo mi láskyplně připlácne studený hadr a uvaří mi jakýsi lektvar. Podle barvy, zápachu i chutě odhaduji, že se jedná o odvar z babského ucha, myších tlapiček, hadích ocásků, muších křidýlek a pavoučích nožiček - ani na kafe ještě nenastal ten správný čas. Nyní potřebuji už jen 100 let spánku. Přibližně po 100 minutách (!!!), mě ze zakletí vysvobodí ostrý zvuk, dobývající se do mé komnaty. Žádný princ prodírající se trnitým, krvelačným křovím. To manžel v dětském pokoji právě přidělává tu polici, o kterou ho prosím už druhým rokem. TEĎ nastal ten správný čas – na polici, na kafe i na polibek. Za radostného jásání poddaných (tady nám musí stačit Štěpa), vděčně políbím svého prince vysvoboditele a odcházím vládnout - do kuchyně. Vzhledem k mému kulinářskému umění je mi jasné, že odtud na beton pochází romantické závěry většiny pohádek „ … jestli neumřeli, žijí do dnes“. My zatím žijeme.

    Zazvonil zvonec, jdu otevřít. Vladař ze sousedního království, v teplácích a s pivním odérem vyhrožuje vyhlášením války, pokud okamžitě nepřestaneme vrtat. Je neděle, on má po šichtě a chce v klidu koukat na fotbal a … pohádky je konec. (Nemusím ani koukat do křišťálové koule, abych pochopila, že zítra tou černou dírou proletí on. Jen si škodolibě troufám tvrdit, že já jsem kouzelnější ježibaba.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Do analýzy pohádky O Sněhurce a sedmi trpaslících se snad raději pouštět nebudu. 

Blbě

    „Dobrý den, přispějte prosím na opuštěné pejsky,“ osloví mě žena hned při výstupu z metra. O pár kroků dál vybírá pán na vozíčku příspěvek pro hendikepované a na rohu ulice prodává slečna nějaké klíčenky na podporu už ani nevím koho. Proplétám se mezi nimi a s díky odmítám. To, že jsem se naučila konečně říkat ne, je moc fajn, jinak bych asi přišla brzy na buben, ale ten pocit provinění, ten u mě stále přetrvává. Pořád čekám, kdy se ho zbavím. Ovšem situací, kdy se z jakéhokoliv důvodu cítím provinile, divně, zvláštně, zkrátka blbě, je stále víc než dost.

    

    Nedávno jsem zjistila, že jsem v běhu času, tak trošku opožděná. Na přelomu září a října ještě stále vystavuji tvář sluníčku a chytám jeho poslední hřejivé paprsky, kochám se barvami nadcházejícího podzimu, zdobím byt, zahradu i školní třídu kaštany, dýněmi, kukuřicí. Pak ale vstoupím do obchodu a z regálů na mě mává Santa Claus a u pokladny vrazím do dámy v kozačkách a kožešinovým límcem kolem krku. Takže, zatímco já si užívám babího léta, okolní svět už slaví advent. Takhle to mám pořád. V srpnu mám léto a sháním plavky, přitom na pultech obchodů září oranžové dýně a vlněné svetry. Když pak chci dýni, odnáším si v tašce soba. Kdo by se necítil blbě?

   Tak trošku blbě se cítím, když si myslím, že máme konečně, aspoň chvíli ‚klid‘. Štěpa dlouho neměl záchvat, učení mu zatím jde, já mám prima práci a skvělé kolegyně, smířila jsem se s víkendy v kolonách na dálnici, s neustálým balením kufrů i s manželstvím na dálku a vůbec, jsem přesvědčená, že se máme vlastně celkem fajn. A pak zajdu na kafe s kamarádkou. Má krásnou, zdravou rodinu, krátce vdanou dceru, čeká první vnouče, syna na právech, dobře situovaného, milujícího manžela a ona sama má vlastně docela pěknou práci. Jenže – všecko, ale fakt úúúplně všecko je – no, řekněme na prd (práce, dovolená, manžel, děti, kafe, čokoláda ….).

Jo, cítím se provinile a blbě, protože mám pocit, že mé starosti jsou banální a vlastně mě nic netrápí.

    Provinile, nebo blbě, se cítím taky když:

-nestihnu uvařit (dobře, někdy se mi nechce)

-nepustím v tramvaji sednout mladíka, který kouká do mobilu a potřeboval by si k tomu sednout

-na zahradě nic nedělám, sedím a píšu

-na zahradě pořád něco dělám a nic nenapíšu

-zapomenu se Štěpou trénovat logopedii

-příšerně se přecpu, nebo

-sprásknu celou tabulku čokolády (jasně, že hned potom jsou mi malé všecky džíny)

    Tak trošku provinile se cítím taky:

-když si během měsíce koupím už třetí tričko (svetřík, botky …)

-když se Štěpovi nepovede den ve škole
-když se mi nechce ... (doplň, co se ti hodí)

-když si pořídím novou rtěnku a až doma zjistím, že mi vážně vůbec nesluší

-když v nemocnici vyplavím půlku oddělení a pak se z postele dívám na sestru, jak tu katastrofu   likviduje

-když daruji někomu k narozeninám láhev vína, kterou jsem nedávno dostala (doufám, že od někoho   jiného)

-když chci chvíli klid a tak dovolím Štěpovi „pařit tablet“ víc, než je zdrávo

-když lehce (fakt lehce !!!) odřu blatník u auta

-když sama (jasně, že potají) sním všecky ty úžasný čokoládový pralinky

-když sedím s kámoškou u kafe, zatímco můj muž je se synem u zubaře

-když máme k večeři Káefcéčko, místo salátu a celozrnné bagety

    Zkrátka, malinko provinile se cítím vždycky, když mám pocit, že nejsem tak úplně dokonalá, jak bych chtěla být. Jsem tlustá, jsem mlsná, jsem líná, jsem marnotratná, jsem špatná řidička a co víc, jsem špatná matka……… Takže pořád.

    Asi nejhůř z toho seznamu provinění nesu, že nikdy nebudu dokonalá matka. To, že se snažím zcela zbytečně, jsem ale pochopila teprve docela nedávno. V horkých červnových dnech jsme se Štěpou vyrazili na jednu známou pražskou plovárnu. Na trávník jsem rozprostřela své pracně uvolněné svalstvo, léta pěstovanou celulitidu a po třech dětech značně znavená prsa, sváděná zemskou přitažlivostí a vypustila jsem Štěpu do volného prostoru. Když jsem si na tom „svém území“ udělala potřebné pohodlí, zvedla jsem na okamžik oči od knížky a nenápadně jsem se rozhlédla kolem. Zmocnila se mě panika. Nějakým nedopatřením jsem se ocitla ve společnosti, která na několik příštích let negativně ovlivní mé sebevědomí. Všude, kam jen mé oko dohlédlo, se vyskytovaly modelky vážící sotva 45 kg a kolem nich se batolily dětičky v luxusních plavečkách zn. Next. Soudím, že všecka ta mláďata byla adoptovaná, případně půjčená, jinak si takové množství dokonalých ženských tvarů, bez jediného gramu tuku navíc, nedovedu vysvětlit. A co víc, všecky na 100% musely být vítězkami soutěže „Matka roku“. Jejich děti (myslím ty adoptované i ty půjčené) způsobně svačily okurky, jablka a bezlepkové pečivo, pily čistou vodu a čůraly zásadně na cizí deky. Matky držely v jedné ruce mobil, druhou rukou si barvily obr rtíky na rudo a třetí rukou aranžovaly sebe i své „andílky“, aby mohly čtvrtou rukou pořídit to NEJ letní selfíčko. Když se pak přiřítil Štěpa v plavkách s Mimoněm (z KIK), s párkem v rohlíku v jedné ruce a zmrzlinou v druhé a zahalekal, že až to sní, skočí si ještě pro malinovku, ale nejdřív nutně musí na wecko, mé sebevědomí spadlo do Vltavy. Zase jsem se cítila blbě.

    Blbě se asi občas cítíme všichni a na boj proti CÍTÍM SE BLBĚ, má každý z nás jiný recept. Někdo brečí ve vaně, někdo jde běhat, někdo sedne do letadla a zaletí se ohřát do teplých krajin, někdo vymete všecky bary, hospody a pajzly v okruhu deseti kilometrů, někdo vyplení manželovu kreditku a někdo pěkně od plic pošle matky roku … k šípku. Já bych to nejraději řešila variantou s letadlem, ale to mi bohužel nedovolí ani čas, ani plat a tak mám variantu číslo 2: natáhnu si teplé ponožky a zahrabu se do peřin s knížkou, kafem, čokoškou a svojí depinu si pořádně užiju.

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Rozhodla jsem se pro nový recept proti „CÍTÍM SE BLBĚ“. Vyhrabu se z peřin a jdu uvařit oběd, ať rodina vidí ... (Co vlastně?)

PPS: Nebo ne. Vyhrabu se z peřin, zapnu "Gustíka", hodím do něj kapsli oblíbeného café Au lait, rozbalím čokoládu a vrátím se zpátky - do peřin. (Rodina ještě spí, takže by stejně nikdo neocenil,  jaké oběti pro ně přináším.) 

PPPS: Jo a opravdový mistr jsem na „CÍTÍM SE TRAPNĚ“.