To jsem si zase naběhla!

 

„Tak schválně, vysyp hned teď, z rukávu alespoň 5 věcí, které se ti líbí na mužích“,

zareagovala pohotově má drahá polovička po přečtení posledního písmenkování.

No potěš, to jsem si naběhla!

„Hmmm ….. třebááá ……. vašé….“, začala jsem koktat…

„Náruč,“ vyhrkla jsem.

No jasně, široká hruď a pevné, svalnaté a přesto něžné paže, které nás na tu hruď láskyplně přivinou. Ano pánové, je to vaše náruč, do které se můžeme schoulit a cítit se milované a v bezpečí. Objímejte nás!

Vysypala jsem toho pochopitelně z rukávu ještě spoustu (no, tak něco ještě jo),

ale……když jsem mohla dělat průzkum o tom, co muži milují na ženách, tak …….

Holky, pojďte mi na pomoc!

A už to frčelo! Telefony, e-maily, Fb – chat, super téma ke kafíčku, při holčičím dýchánku, do auta, cestou na nákupy, ale i do brázdy, při vybírání brambor u tchýně. Probíraly jsme chlapy všude, kde se dalo (a bavilo nás to).

Často jsme se shodly a to „naše NEJ“ máte zde:

(Náruč  berte jako bod č.1)

2. Smysl pro humor. Ten vážně dokážeme ocenit. S mužem našeho srdce prostě musí být legrace, a čím víc, tím líp. My holky se rády smějeme. 

3. Doteky, polibky, něžnosti …... . Nemusíte se nás dotýkat pouze večer, po 22. hodině, můžete nás klidně pohladit, či políbit i během dne, prostě – jen tak, z lásky, přece. Milujeme ten elektrizující pocit, když nás políbíte na šíji, do vlasů, na víčka ….

4. Slovo chlapa. Chlap musí držet slovo, ať se děje co se děje. Pokud nám slíbíte modré z nebe, tak ho přineste, anebo raději mlčte. Spoléháme na vás!

5. Galantnost. Je pěkné, že nám podržíte dveře, přinesete víno v opatlané skleničce a při tanci se snažíte nepošlapat nám nové střevíčky, když nás jednou za rok vyvedete na myslivecký candrbál v místním kulturáku, ale to s opravdovou galantností nemá nic společného. Naštěstí, vás galantních, je pořád dost…. A je to sakra sexy!

6. Věrnost a starostlivost. Pokud jsou pro vás vaše rodina a děti na 1. místě (opravdu na 1.!!!), dokážeme to ocenit a imponuje nám to.

7. Mužnost a živočišnost. Žádní uhlazení „šampóni“. Prostě něžný drsňák, ten nás dokáže rozpálit.

8. Vůně. Musíte nám vonět, to je jasné! Kdo kdy pronesl tu blbost, že správný chlap musí smrdět i na fotce? Nevěřte tomu, holky mají citlivý a fajnový nosánek.

9. Zdravé sebevědomí. Tím nemyslíme, že z vás musí být teď hned nafrněnci, ale žádný přišlápnutý podpantoflák nás opravdu neokouzlí. Prostě, všeho s mírou, ano?

A pozor – TOP TOP TOP:

10. Přirozená inteligence. „Všecko vím, všecko znám, od všeho mám klíče a všude jsem byl 2x!“ Tak takhle vážně NE, tím u nás nezabodujete. Buďte sví, to nám stačí.

A ještě – jiskry v očích, milý úsměv, vypracovaná postava a pěkný zadek (na ten byl velmi často kladen důraz).

Tak co, pánové, poznáváte se?

PS: Neobjevily jsme Ameriku, ale dobře jsme se bavily a jedna druhou ujistily, že nás vy muži prostě zajímáte, bavíte, lákáte, přitahujete … a že s vámi je život hezčí.

Dobré ráno!

Předposlední prázdninový víkend, 6 hodin ráno, někde v dálce kokrhá kohout.

Vyhrabu se ze spacáku, uvařím kafe a vyjdu na terasu.

K hulákajícímu kohoutovi se přidává další, vzápětí se rozštěká pes, za plotem se prochází partička slepic, z koruny naší meruňky mi přeje dobré ráno jakýsi opeřenec (nepoznám který to je) a přes zahradu právě proběhla Máňa. Máňa je sousedovic kočka.

Mám ráda tahle rána u nás na chatě, s probouzením v paneláku se to nedá srovnat.

Sedím zachumlaná v dece po mamince (srpnová rána jsou už chladná) a užívám si výhled na protější „kopec“.

Pohled na památnou horu, na kterou kdysi vystoupal praotec Čech a párkrát už i já, miluji stejně, jako pohled na obzor, kde se střetává tyrkysové moře s blankytnou oblohou. Obojí mě fascinuje a nabíjí energií. Mám vlastně velké štěstí, z naší zahrady mám Říp jako na dlani.

„Posloucháte rádio Impuls, je právě 7 hodin.“

Přestalo pršet, ale sluníčko dnes jen velmi nesměle vykukuje.

Naše mini vesnička se pomalu probouzí k životu …tak dobré ráno a pěknou neděli. 

Opravdu chci být chlap?

V minulém písmenkování (o balení kufru) jsem napsala, že v příštím životě chci být chlap.

Neberte mě tak vážně, občas trošku přeháním. Jsem velmi ráda, že jsem holka, žena.

Být žena má své výhody a to už od dětských let.

Tak např: holky můžou nosit všecky barvy a nikdo se nad tím nepozastaví, ale kluk v růžové soupravičce … no, uznejte …!? Taky si holky můžou hrát se všemi hračkami. Klidně i s auty, s traktory, letadýlky, s Legem, Merkurem, mohou lézt na stromy a ploty, mohou hrát fotbal. Je to prostě tak nějak v poho. Ale kluk s kočárkem a panenkou, nebo narvaný do gymnastického dresu vypadá prostě blbě.

Můžeme nosit kalhoty i sukně a taky boty na jehlách (pokud to umíme). Prostě můžeme být dámy.

Už jako malá jsem chtěla být dáma. Chodila jsem doma v maminčiných pantoflíčkách s labutěnkou a za mnou vlál její fialkový župánek, lehký jako vánek.

Moje babička byla dáma. 
Žila sice na vesnici a většinu dne strávila v zástěře, ale když se vypravila do města, byla to dáma. Měla kostým, nebo květované šaty, klobouček, bílé rukavičky, střevíčky na podpatku a malou kabelčičku. Říkala jsem si, že až budu stará (třeba až mi bude 20), budu taky dáma. Ve dvaceti jsem to nestihla. Ve třiceti, to už určitě dáma budu. No, to taky nějak neklaplo a bohužel to neklaplo ani ve čtyřiceti. Nemám žádný kostým, ani klobouček, na podpatcích se cítím jako na chůdách, nejraději chodím v crocsách a žabkách, všecky mé kabelky jsou velikosti školního batohu a rukavice mám jen zimní pletené palčáky. 

Nedávno jsem na jednom zámku viděla průvodkyni, která byla dáma. Bylo jí asi 25 let (plus-mínus, nedalo se to dobře určit), měla černý kalhotový kostým, bíločernou halenu a bílé princeznovské lodičky na jehlách. Díky svému outfitu vypadala sice o něco starší, ale ty boty…. ty jsem jí FAKT záviděla. Za pár let mi bude ……(to je jedno) a to už určitě budu dáma.

My holky, můžeme klidně brečet a nikdo nám neříká „Nebreč, chlapi přece nebrečí!“ Navíc, když se rozbrečíme už jako žena, mají muži tendenci nás tak nějak chránit a objímat a utěšovat a hýčkat a ty naše krokodýlí slzy nám slíbat z tváří…. Takže, klidně můžeme dát najevo své emoce a nejsme hned labilní.

Můžeme používat ženské zbraně. Třeba, když si z dovolené vezeme hooodně šutrů a překročíme povolenou přepravní váhu (nemyslím pracně vymodelované špíčky z programu All in., myslím kufr), stačí se trošku předklonit, na celníka se usmát, udělat smutné oči …. Pár kilo navíc se rázem ztratí.

Máme špatnou náladu? No a?!?! Nemůžeme za to, máme premenstruační syndrom a zlepšit se to dá pouze novými botičkami, kabelkou, případně parfémem a vůbec, nejlépe manželovou kreditkou.

Pokud zvládneme mužskou práci, jsme za to obdivovány, pokud se nám to až tak nedaří, jsme u toho roztomilé a pokud se nám to vůbec nepovede …. nevadí, nikdo to po nás  přeci nechce.

Umíme darovat život. „Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy.“ Tak tohle mohl z pusy vypustit pouze chlap, nicméně darovat život umíme opravdu jen my, ženy (ano, uznávám, s významnou pomocí pánů tvorstva). Ono krásné období trvá asi dvě hodiny od chvíle, kdy se od gynekologa dozvíme tu radostnou novinu. To pak odcházíme z ordinace s připitomělým úsměvem ve tváři, rochníme se ve svém malém tajemství, užíváme si ten nový život pod naším srdcem, cítíme se jako akvárium a přemýšlíme, jakým originálním způsobem to oznámíme budoucímu hrdému otci (pokud nějaký existuje). Cestou domů se nám udělá nevolno a zbytek prvního trimestru prozvracíme. Pak nás uloží na nemocniční lůžko a nesmíme se hýbat- vůbec. Náš gynekolog nám oznámí, že jsme příliš hubené (po třech měsících s hlavou v míse vypadá jako anorektička každá) a máme se prý trošku najíst. Po té, co nás pustí z nemocnice domů zjistíme, že jsme se najedli asi trošku víc, jelikož neprojdeme těmi pidi dveřmi (kdy se tak zmenšily?), které vedou zrovna do té, pro nás momentálně nejdůležitější místnůstky v našem bytě, což je malér, protože čurat potřebujeme asi 30x za hodinu. Po uplynutí devíti měsíců našeho „nejkrásnějšího období“, ten stejný gynekolog se zděšením vykřikne „Ženská, že se nestydíte, tolik přibrat!“ (Nestydím, trošku jsem se najedla, pane doktore.) A pak to přijde – přivedeme si na svět……. manžela (ta podoba!!!) No, nejsme úžasné?

A protože jsme to krásné, roztomilé, báječné a chytré dítě přivedly (v bolestech) na svět, tak toho pubertálního, líného, drzého a nevděčného spratka můžeme (bezbolestně) ze světa také rychle sprovodit. (Tady mě opět neberte úplně vážně, když, tak jen napůl – přizabít ho můžeme).

A co ještě?

Nemáme tak perfektní orientační smysl, jako mají muži, a nejsme tak dobře technicky zdatné. Takže když zabloudíme, nebo píchneme pneumatiku, rytíři nás zachrání a jsou rádi (my taky).

Jsme lepší řidičky než muži – fakt! Podle výzkumu evropského autoklubu jezdíme bezpečněji.

Odcházíme dříve do důchodu a přitom se nám nedělá pleš (většinou).

Dostáváme od mužů květiny, čokolády, šperky a taky polibky.

Galantní muži nám podrží dveře, odnesou těžký nákup a v tramvaji nám uvolní místo k sezení (ti ostatní nestojí za naši pozornost).

Můžeme na sebe patlat všecky ty barvičky (hlavně rtěnky) a krémíčky v těch luxusních flakonech, lakovat si nehtíky, věšet na sebe různá cinkrlátka a šátečky, prostě můžeme být fifleny.

Můžeme drbat u kadeřnice a taky můžeme mít svůj čas na kafíčko (+ dortíček, pokud na to máme čas).

Sice nikdy nemáme peníze a ani co na sebe, ale zato máme vždycky pravdu.

Nevíme co chceme. A kdo to vlastně ví?

Když milujeme, tak naplno – pomelo, moře, čokoládu, levanduli, růže,… 

ale především muže .... a ze všeho nejvíc své děti a svojí rodinu!!!

A proto muži milují nás. Milují nás takové, jaké jsme: něžné, laskavé, milé, voňavé, usměvavé, spontánní, sebevědomé, ale zároveň trošku křehké, občas hubaté, a taky trošku bláznivé………..a milující …. (Tohle všecko vím na 100%, protože jsem si během psaní tohoto článku dělala malý soukromý průzkum).

Nechci být chlap, jsem ráda žena.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Zajímavé je, že když jsem chtěla zjistit, co muži milují na ženách, potřebovala jsem k tomu několik „respondentů“. V rodině jedné kamarádky jsem svým dotazem dokonce málem způsobila rozvrat. To když její muž neodpověděl tak, jak si ona představovala, že by odpovědět měl. Touto cestou se jim velmi omlouvám. Zato jejich osmiletý syn odpověděl velmi pohotově: „Zadek a prsa.“ 

Říkám si, že pokud bych měla psát o tom, co se líbí ženám na mužích, pomoc bych určitě nepotřebovala. Sama bych z rukávu vysypala celý seznam. 

Neumím balit

Nemyslím chlapy, to je mmch. disciplína ve které mám také značné rezervy a určitě by bylo co zlepšovat (vůbec jim totiž nerozumím), ale naštěstí jsem už vdaná.

Nemám ani na mysli dárky. Zde si naopak troufám tvrdit, že to fakt umím a navíc jsem přesvědčená, že dotyčný, kterému dávám dárek, si jej zaslouží dostat vkusně zabalený. On takový zabalený (nezabalený) dárek o dárci i lecos prozradí. Na milost jsem vzala dárkové taštičky, které elegantně nahradily igelitky (no jasně, dostávala jsem i dárky v igelitce, vy ne?). Když už někdo neumí (nebo nestíhá) balit, má vystaráno, koupí taštičku (někdy i já). 

Já mám ale na mysli kufr. Tedy, přesněji řečeno kufr na dovolenou (víkend) v  ČECHÁCH.

Zabalit kufr k moři zvládám naprosto dokonale - pár tílek, nějaké kraťasy, jedny (raději dvoje) šaty, plavky, žabky – hotovo! (Tady můj drahý vykřikl – „Co kecáš?“)

Ale zabalit kufr do Čech …?!?! Copak můžu vědět, jestli bude vedro, nebo jen teplo, nebo chladněji, nebo zima, nebo mráz, vítr, déšť, nebo (nedej Bože!!!) sníh, anebo všecko dohromady?  Takže, zabalit se musí od každého něco, to dá rozum.

A proto, když mi můj muž oznámil, že na jeden srpnový víkend rezervoval hotel v Podkrkonoší, abychom si trošku odpočinuli!!! (TEN víkend, kdy jsme zrovna bezdětní), zmocnila se mě lehká panika. „V Podkrkonoší?!!! To jsi nemohl objednat hotel na Floridě? Vždyť tady nemají moře, jen samé kopce.“

Nejsem nevděčná, přeci jen jsem se těšila. Celý víkend bez dítěte, v přírodě,

na výletech, nemusím vařit, uklízet ….. užijeme si to, říkala jsem si.

Den před odjezdem jsem vytáhla kufr. Vlastně kufřík. Takový ten, co si ho beru do letadla na palubu jako příruční zavazadlo, ale na 3 dny …. to musí stačit. Nestačilo!!! Zbytek jsem narvala do ještě menšího kufříku k manželovi, který ho měl poloprázdný.

(Jsem přesvědčená, že jemu by stačil i dětský kufříček s krtečkem).

Po dvou hodinách jsem spokojeně zaklapla víko. Jenže má spokojenost trvala pouze do chvíle, než můj drahý, jen tak bezděky, víko mého kufříku nadzvedl. „My nejedeme do Afriky, jedeme do hor“, pronesl s laskavým úsměvem ve tváři. „Grrr!“ Znáte ten pocit, kdy máte neovladatelnou chuť někoho uškrtit…?

Přežil, je silnější.

Tak znova. Vyházela jsem tílka, kraťasy a žabky (ty jsem tam pak zase vrátila, protože bez žabek fakt NIKAM nejedu!)……. a v tu chvíli jsem zjistila, že já prostě NEMÁM CO NA SEBE !

Po dalších dvou hodinách jsem byla opravdu spokojená. Měla jsem vše – džíny, (i ¾), trika (i s dl. rukávem), mikinu, tepláky, větrovku, ponožky, noční košilku, botasky, crocsy, žabky ….

„Už máš zabaleno?“ ptala jsem se v půl 11. večer (plánovaný odjezd byl na 7. hodinu ráno, čekala nás ještě kontrola mého hnijícího prstu na chirurgii). „Klid, to stihnu.“

„Už máš zabaleno?“ ptala jsem se v 6 hod. ráno (půl hodiny před odjezdem). „Klid, to stihnu.“  (Nervy moje!!!)

Stihnul. Než jsem si já stihla vyčistit zuby, měl zabaleno. Všecko, NIC nechybělo a vešlo se to do půlky toho pidi kufříku.  

V příštím životě chci být chlap!

(Tak mě napadá, dobré téma na písmenkování.)

PS: Za celé tři dny jsem potřebovala pouze 3 trika, jedny kalhoty, mikinu, větrovku a botasky. Ale bez žabek jsem jet vážně nemohla ….

Potřebujeme ho?

 

Tak už ho mám taky! Co? No přeci, zvětšovací zrcátko.

Už delší dobu ho prostě nutně potřebuji. Zase byl začátek června, zase jsem o rok starší a s přibývajícím věkem má tělesná schránka chřadne, zrak slábne …

„Co bys chtěla, sjíždíš pátý gumy,“ slyším svojí švagrovou. Výrokem mě sice moc nepotěšila, ale co nadělám, má pravdu. V tomto věku o sebe přeci musím trošku pečovat, je potřeba občas zajít na pravidelnou údržbu do servisu a konečně věnovat více času i domácí péči. Dobré předsevzetí do dalších XX let.

Jak si ale např. upravit obočí, když bez brýlí vůbec nezaregistruji, že je potřeba někde něco odstranit a s brýlemi na očích se k inkriminovanému místu nemám šanci probojovat? A je tu problém! No uznejte, že zvětšovací zrcátko je tady prostě nutnost. Problém vyřešen, jak jednoduché.

Uloveno! Láskyplně si vkládám ten křehký poklad do nákupní tašky a celý den se těším, až se s ním doma „pomazlím“. Co na tom, že pár minut poté jsem si pořídila krásnou džísku, která byla asi desetkrát dražší? Jasně, že jsem jí taky nutně potřebovala, ale my holky potřebujeme hlavně zrcátko … rtěnku… a … no dobře, džísku?

Nedočkavě se doma vrhám na malou krabičku a trhám obal. Ne, opravdu nečekám, že mi má nová hračka řekne, kdo je v této zemi nejkrásnější, to už přeci dávno vím…. Sněhurka nejsem.

Jenže, nejprve je potřeba zrcátko smontovat – no jistě, co bych čekala, vždyť jsem ho koupila v modro-žlutém obchoďáku. Posbírám tedy všecky součástky a nasypu je manželovi do klína „Udělej s tím něco, prosím.“

Hotovo, konečně!

Hmmm, tady vidím přerůstající chloupek obočí, ten musí okamžitě pryč. Běžím pro pinzetu. Tady mám nějakou novou vrásku … a další … a tady pupínek … támhle pupínek … a co ta povadlá kůže na tom krku? Fuj! A co je tohle?!?! Pihy ?!!!  Opravdu pihy? Nevěřícně zírám na svůj odraz v zrcadle. Tím se ledacos vysvětluje – „Miluji každou tvojí pihu,“ vybavím si náhle slova své lásky …  

„Já mám pihy?“ vykřiknu nahlas. „Vždyť jsem ti to říkal, že jsi pihatá.“

Nemám absolutně nic proti pihatým holkám, naopak, vždycky se mi zdálo, že jsou fakt sexy, ale já pihy nikdy neměla … „To budou stařecké skvrny,“ pronesu polohlasem závěr, ke kterému jsem právě dospěla a čekám reakci své drahé polovičky. Nic, mlčí, takže souhlasí. No počkej, to ti vrátím.

A co ta jizva na bradě? Mám jí od dvou let, nikdy mi nevadila …

Myslím, že vlastně vůbec nepotřebuji zvětšovací zrcátko …

Já mám takovou radost ze své nové džísky ! (A nutně potřebuji kafe!)