Kafíčkování

Toto mělo původně být pouze pětiřádkové povzdechnutí do Blonďatého občasníčku nad tím, že při písmenkování mám opravdu velkou spotřebu kávy. Jenže, nějak se mi to vymklo z rukou .... 

(Neměla jsem si vařit to kafe.)

Zjistila jsem, že největší spotřebu kávy mám při písmenkování. PROČ ASI?

V kávě je prý obsaženo mnoho látek: sacharidy, bílkoviny, oleje, fosfor, železo, draslík, hořčík a pochopitelně kofein, který pozitivně stimuluje CNS a zlepšuje koncentraci. TAK PROTO!

Mé srdce zaplesalo, už tedy žádné výčitky, káva je zdravá. Dokonce ani rozšířený mýtus o dehydrataci a jejích močopudných účincích nebyl vědecky prokázán.

Zato mám 100% prokázáno (zcela nevědecky), že nejvíc se dozvím, když si sednu do kavárny. Ať už s manželem, kamarádkou, bráškou, nebo sama.

V říjnu jsem se dozvěděla, že jakýsi pán koupil dceři k Vánocům jeden z nejdražších mobilních telefonů a ona je ještě drzá, nevděčnice. Začátkem ledna jsem se dozvěděla, že když si našlápnete psí h…., malé holčičky (a nejen ony) mají pocit, že si v jejich blízkosti někdo prdnul. FUJ! No a minulý týden, chviličku před absolvováním pracovního pohovoru v jedné pražské škole, jsem se v kavárně dozvěděla, že s naším školstvím to jde od desíti k pěti. Jo, to za našich mladých let …..

Kávu si s rádi vychutnáme doma, v práci, nebo cestou do práce, v kavárně, při nákupech (třeba v jedné drogerii), na pracovním jednání, na čerpací stanici, v autě, v letadle ...
Kávu pijeme černou, s mlékem, se šlehačkou (bacha na linii), nebo třeba s vaječným koňakem a znám i pár labužníků, kteří si pochutnávají pouze a jedině na tradičním "českém turkovi". Kávu si můžeme dát bez kofeinu, s nízkotučným případně bezlaktózovým či sojovým mlékem, pochutnáváme si na cappuccinu , latte, frappé, au lait, cortadu a spooooustě dalších. Vybrat si můžeme i různé příchutě. 

U kávy lze domluvit mnoho dozajista výhodných obchodů a kontraktů, s kávou je spojeno nejedno první rande a možná zrod velké lásky. Většina mejdanů a hlavně následných ranních kocovin se bez kávy zkrátka také neobejde (o tom něco vím).

 Vůně kávy je prostě synonymum pro pohodičku. (Tedy, pokud s ní zrovna při hodině matematiky v 5.A  nepolijete premiantce třídy pracovní sešit, nebo vám jí v tramvaji nekape spolucestující na vaše nové kozačky.)

Také mám prokázáno, že u kafíčka se tak nějak prohlubuje a upevňuje holčičí přátelství a vyplouvá na povrch nejedno nejtajnější tajemství. Mnohé z nás si dokážeme opravdu vychutnat ten SVŮJ čas na kafíčko. Ať už u písmenkování (psaní i čtení 😉), při holčičím tlachání, u pěkného filmu, u čtení zajímavé knížky, nebo třeba u nějakého prima kafíčkového časopisu. Konec konců, tohle mi určitě potvrdí i šéfredaktorka právě jednoho takového oblíbeného časáku. Že jo, Hani?

Pití kávy je zkrátka rituál.

A tak písmenkuji a kafíčkuji a … no jo… a pořád běhám na wécko.

Tak co, už jste si dnes vychutnali tu svojí kávičku? 

PS: Pokud, jako já, milujete i čokoládu (ČOKOLÁDU !!!!), tak si kliďánko vyšetřete ‚SVŮJ čas na čokoládu‘. Ta je totiž taky ZDRAVÁ. ♥

Tohle u nás nemáme

(aneb Je nutné splnit body 1-3)

Když se blondýna z malého polabského městečka rozhodne přemístit do velkoměsta, a proč troškařit, zamíří si to rovnou do stověžaté matičky, přináší to řadu, řekněme, zajímavých situací. Tím spíš, když díky manželově pracovní vytíženosti (někdo ten nápad financovat musí), si s tím vším musí poradit skoro sama.

Co naplat, situace si žádá radikální řez a tak nelze otálet.

Bod č. 1 – sehnat školu pro mládě. Vlastně, sehnat vhodnou  školu pro mládě. Slovo vhodnou  je klíčové. Kvůli tomuto slovíčku to všecko podstupujeme, od něj se odvíjí další následné kroky a tak pochopitelně zabere nejvíc času. Vhodná škola pro dítě s ADHD a opozičním vzdorem se hledá … prostě blbě. Buď nemají místo, nebo nemají zájem, nebo se vám ta škola jednoduše nelíbí.  Občas mívám chuť ten mobil vzteky rozkousat. Ve chvíli, kdy se dovolám asi do 30. školy a slyším milý hlas, který mi řekne „Přijeďte se na nás podívat, rádi vás uvidíme,“ jsem zmatená.  Ano? Opravdu? Mají místo, chtějí nás a jsou milí?

Hurá, školu máme. Nyní přichází čas na bod č. 2 – sehnat bydlení. I tento bod je časově náročný a než se k nějakému bytu, který odpovídá představě všech členů rodiny, a hlavně stavu na bankovním účtu jeden dopracuje, nezbývá, než pár dní fungovat jako školní taxikář a denně zmáknout 140 km.

Jistou výhodou je, mít v Praze nějakého příbuzného, který s podobným nápadem, zakotvit v city, přišel o pár let dříve než vy. Třeba bratra. Člověk pak má možnost úlevy a nemusí se denně hnát po dálnici a následně celou zasněženou Prahou v dopravní špičce, když mu navíc za zády kibicuje hyperaktivní chytrolín.

Díky třeskuté sibiřské zimě, která k nám letos zavítala, využívám bratrovy pohostinnosti hned po prvním školním dni. U školy nastavím navigaci a neohroženě vyrazím k našemu přechodnému útočišti. „Po 100 metrech odbočte vpravo…..Odbočte vpravo!“ Poslechnu a odbočím. „ Kudy mě to vedeš ty k…o plastová!?! Vždyť mě táhneš do centra!“ Zmocní se mě panika. „Tak tady to neznám, vůbec nevím, kde jsme a kam jedeme, sakra!“ „Mami, klid, za chvíli odbočíš a vjedeš do Strahovského tunelu,“ ozve se ze zadní sedačky Štěpa.

„Jak to víš? Kde odbočím? Žádný tunel nevidím? Kruci, proč je tady tolik aut? V jakém pruhu mám jet? Proč ten blbec za mnou troubí? Tohle teda u nás nemáme!“ Po padesáti metrech odbočte vlevo…..Odbočte vlevo, Strahovský tunel,“ poradí mi zase ta plastová nádhera na předním skle. Co naplat, musím poslechnout, když už jsou na mě dva. Uvědomuji si ten paradox.  Dítě, které je rozený tragéd a pro které se stává hororem i to, když doma dojde toaletní papír, uklidňuje v pražském provozu relativně klidnou a trpělivou matku.

Také pražské křižovatky jsou ‚zábavné‘. Tam u nás se řídíme značkami. Dáváme přednost na hlavní silnici, případně přednost zprava, ale tady, tady mají semafory. A tak stojím na vedlejší a čekám a nechápu troubící kolonu za mnou. „Mamííí, máme zelenou!“ „No jo, vždyť vím. Tohle u nás nemáme.“

Abych se vzpamatovala z pražské dopravy a prvního nervového kolapsu, uvařím si kafe a zhroutím se na pohovku. Štěpa naštěstí, zcela výjimečně, nevyžaduje moji pozornost, vystačí si s tabletem a tak mám dost času na relax a rovnání svých myšlenek. Začíná mi být chladno, zabalím se tedy do deky, která je ležérně přehozená přes křeslo. Hmmm, moc pěkná a ten materiál, a jak krásně hřeje. Musím se bráchy zeptat, kde jí koupil.

Klíče v zámku. „Čau ségra,“ zahlaholí bráška od dveří a hned se zarazí. „Hele, já ti půjčím raději nějakou deku, jo? Ta šála, do které ses zakuklila, je docela luxusní a stála asi dva tisíce.“ OMG, sice ležím, ale i tak se o mě pokouší mdloby. Očividně mám vytříbený vkus, o tom není pochyb, ovšem, nevím proč, ale o informaci kde se dá tento kousek pořídit, náhle ztrácím zájem. Nadále si vystačím s dekou z IKEA.

Po té, co ráno odvezu Štěpu do školy, spěchám na prohlídku našeho potenciálního nového domova. Kašlu na rady té zlomyslné plastové potvory, která mě úmyslně naviguje do nejfrekventovanějších oblastí světa, jen aby se dobře pobavila na můj účet. Mám snad svojí hlavu.

„Jak dlouho tu mrznete?“ Ptám se pana makléře, když konečně dorazím na tu správnou adresu. „Asi 20 minut,“ zadrkotá něco jako odpověď promrzlý sněhulák.

Trošku provinile se omluvím a přemýšlím, jak si ho udobřit, ještě ho určitě budu potřebovat. Nakonec mi to nedá ani moc práce, stačí prozradit, jaká jsem ‚Pražanda‘ a ten seriózní pán se válí smíchy. (Mně to tedy zase tak vtipné nepřipadá, ale jak říkám, ještě ho budu potřebovat.)

Prima, domluveno, byt je náš. Zítra se sejdeme v kanceláři k podpisu smlouvy.

Po předešlých zkušenostech beru na milost plastovou potvoru a nechám si od ní poradit. S pokyny od brášky by neměl být problém najít jednu realitku. A tak si opět povídáme. „Zahněte vlevo,“ zní první rada, jen co vystrčím nos z metra. Jo? Brácha říkal, že mám jít doprava. Jenže brácha tady není, plastová zmije jo. Jdu vlevo. Pak vpravo … vlevo … vpravo …nahoru …vlevo … dolů … vpravo …přes přechod … vlevo …pod viadukt … rovně … „Ááá!“ Něco kluzkého! No fuj! Tak tohle u nás nemáme.

Pokud lejno opravdu znamená štěstí, pak ho mám pojištěné nejméně na 10 let dopředu. Tudy šel snad slon.

Po absolvování ‚karlínského maratonu,‘ kdy jsem sesbírala několik talismanů podobné konzistence a ‚vůně‘, vděčně padám do křesla v nejbližší kafárně. Lavor pořádného cappuccina si rozhodně zasloužím. „Mami, něco tu cítím, někdo si tu asi prdnul,“ komentuje můj odér copatá pětiletá dáma, usrkávající čokoládu u vedlejšího stolku. Jsem úúúplně neviditelná.

Za hodinku už podepisuji smlouvu, zrujnuji rodinné úspory a jsou z nás náplavky.  Hlavně nezapomenout Štěpánka v družině. Naskakuji do tramvaje a ještě v radostné euforii si jedu pro svého malého Pražáka. Jízda se mi zdá nekonečná, tolik stanic a škola pořád nikde. Aha, škola je opačným směrem. Nevadí, tohle u nás, na malém městě nemáme, tak se aspoň povozím. Před školou se chystám vystoupit, jenže …zrada! Dveře se neotvírají. Asi jsou rozbité, běžím tedy k druhým, ale ani teď mě tramvaj nechce pustit ven, a aby měla jistotu, že jí vážně neopustím, rozjede se. Elektrická obluda mě odváží do neznáma a Pražáci, zahalení závojem anonymity, se náramně baví. Na další zastávce se zvedne jakýsi člověk (na 100%mužského pohlaví), v červených botách a zelené hlavě, zmáčkne čudlík na tyči u dveří a … zázrak, dveře se otevřou. Tak tohle u nás nemáme. Teď, když jsem absolvovala okružní jízdu Prahou, si konečně můžu, s hodinovým zpožděním, vyzvednout své dítě.

Poslední cestu do našeho dočasného bydliště k bratrovi si Štěpa řádně užil. „Mami, koukej, budova   T-Mobile, tady pracuje Péťa, že jo? Proč k Péťovi nejede tramvaj, proč musíme autobusem? Týýý jo mami, to je óbr kruhák, takový u nás nemáme!“ „Štěpáne, sedni si a chvíli mlč.“ „ Ne, fuj, nebudu si sedat vedle cizích lidí! Mami, proč ten pán tak smrdí? Mami, co jsou linky S a další vlakové spoje? Kam všichni lidi pořád jezdí?“ Nakonec ještě cvičně vyjmenuje všecky stanice, které jsme projeli i které ještě projedeme a hurá, vystupujeme.

Tak, a od příštího týdne už bydlíme ‚ve svém‘, přichází tedy na řadu bod č. 3 – zabydlet se                        a zorientovat.

Druhý den zabydlování v našem druhém domově zvoní mobil – neznámé číslo. „Dobrý den, já jsem redaktorka časopisu Respekt, píši o dětech s ADHD a měla bych zájem o příběh vašeho syna,“ ozve se ze sluchátka. Bydlíme tady sotva 24 hodin, ještě jsme si nestihli pořídit ani židli, neznáme tu živou duši a bez navigace netrefím ani na tramvajovou zastávku, ale už o nás mají zájem média.                 Tak TOHLE u nás opravdu nemáme.

PS: Je čas na bod č. 4 – najít si práci, protože takové školy, jaké jsou v Praze, u nás nemáme. 

PPS: Jo a jdu se zeptat Štěpánka, jak vlastně věděl, že odbočím do Strahovského tunelu. 
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
 😀 Než jsem stihla tento článek publikovat, bod č. 4 je vyřešen.  Tak o tom MOŽNÁ zase příště. 

Kam s ním ?

Nerudovská otázka.  Je to problém, když nevíte, kam se starým slamníkem, že? 

V dnešním smutném 'vánočním' příběhu , který by se mohl odehrávat v nějaké anonymní škole, kterou nikdo z nás neznáme, se ale nejedná o slamník.
Jenže, čistě hypoteticky, mohlo by se stát...

„Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou základní školu! Bejt tebou chodím kanálama.“

Sedím v ředitelně ZŠ a z úst zástupkyně ředitele poslouchám slova, která mi ženou slzy do očí. Slova, která jsou adresována mně a mému dítěti. V místnosti je tolik lidí, vedení školy, třídní učitelka, výchovná poradkyně, preventistka, školní psycholog, vlastně moji kolegové …… Marně čekám na slova zastání, marně čekám na alespoň náznak pochopení.

Oni mají jasno. Jsem špatná máma, nemám normální dítě. Porodila jsem dítě s diagnózou ADHD, jsem vinna.

Přestávám vnímat, propadám se kamsi …….

Kdo jsou, že můžou soudit, jaká já jsem máma? Šli se mnou alespoň kousek cesty? Vědí, co všecko máme za sebou? Kolik vyšetření, rozhovorů, terapií, cestování, beznaděje … slz…?  Nemají nejmenší tušení, ale domáhají se trestu.

Trestu za to, že mé dítě je jiné. Empatii a lidskosti na vysokých školách bohužel neučí.

„PROČ?“ ptám se nahlas. „Proč můj syn pokopal svojí paní asistentku? Co je příčinou, co tomu předcházelo?“

Romské spolužačce shodil penál. Asistentka mu chtěla pomoci penál sebrat a on jí napadl. Sedmiletý kluk? Vždyť proto má asistentku, aby právě podobným situacím předcházela, případně zabránila, letí mi hlavou, možná jsem to řekla i nahlas, už nevím.  „Dobře, to určitě neměl dělat, ale proč shodil ten penál? Co bylo impulsem, příčinou?“

„Nemám čas tady pátrat po nějakém impulsu a příčině, tohle si on prostě nesmí dovolit! Je agresivní a nepatří na běžnou základní školu!“ Dostane se mi odpovědi od zástupkyně, když svůj dotaz na příčinu afektu mého syna zopakuji již po několikáté.

„Pak s tím ale nemůžu nic udělat a zamezit případnému dalšímu ataku, když neznám příčinu. Víte-li alespoň něco málo o ADHD a přidružených poruchách, jako je např. opoziční vzdor, pak vám musí být jasné, že příčina je to první, co musíme zjistit. Mohl být unavený, mohlo ho něco rozčílit, někdo se mu třeba posmíval, nebo mu také někdo něco shodil, nevím. Někdy je velmi těžké vypozorovat spouštěč, ale teď musíme zjistit, kde je problém,“ snažím se z posledních sil vysvětlit důležitost pátrání po příčině ataku speciálním pedagogům, psycholožce a odborným pedagogickým pracovníkům.

„Nepřemýšlela jste o SVP?“ Pronese svůj dotaz školní psycholožka. Když se z toho nesmyslného dotazu vzpamatuji, odpovídám, že nepřemýšlela, protože můj syn do SVP nepatří. Je mu 7 let, je v 1. třídě, má ADHD a podezření na Aspergerův syndrom. „Mohl by jít do Speciální školy,“ vysloví další ze svých ‚odborných‘ návrhů a já nevěřím vlastním uším, neboť můj syn nemá snížený intelekt, spíše právě naopak.  

„Za takové chování ho můžeme vyloučit ze školy“ konečně promluví pan ředitel.

Opravdu? Tak to si budu muset ověřit, pochybuji v duchu o této informaci. Ale teď už nemám sílu, nemám sílu reagovat, odpovídat, vnímat. Mé vysvětlování, mé prosby o pochopení, mé snahy o to, podívat se na věc i očima dítěte s ADHD, …..  vše je zbytečné, cítím se vyčerpaná. Kdyby byl povolen trest smrti, už bychom stáli na hranici, napadá mě. Vzdávám to, alespoň pro tento okamžik. Nechám se ‚kamenovat‘ a čekám, až mě ‚propustí‘.

„Kde je vlastně Štěpova asistentka, proč není tomuto jednání přítomna?“ ptám se ještě. „Ta si musela vzít dovolenou, byla u lékaře a má na nohách velké modřiny“ dostává se mi, pro mě trošku zvláštní, odpovědi.

V hlavě se mi točí kolečka na plné obrátky, mám tisíce otázek ….  Co teď? Co je nejlepší řešení? Co se dělá v takové situaci? Kam se mám obrátit? Kdo mi poradí, pomůže? Co bude s mým dítětem? Co bude s námi ….. ?

Psychický nátlak v ředitelně byl tak silný, že místnost opouštím s vědomím, že jsem matkou přinejmenším lidské zrůdy, vyvrhele lidstva a že asi brzy omdlím. To ale nemůžu, do konce pracovní doby je ještě několik hodin a pak ….

„Jsi na něj moc měkká, měla bys ho občas seřezat“, přichází další nášup, tentokrát už v mém kabinetě, od třídní učitelky, speciální pedagožky. Nevím proč, ale v hlavě mi náhle naskočil citát pana Wericha: „Pánové a dámy, s blbejma nikdy nediskutujte. Jednak je to ztráta času, a jednak jim tím prokazujete laskavost, že je berete na vědomí.“

Paní učitelka o poruchách chování neví vůbec nic, to je mi jasné. „Seřezat takové dítě, je kontraproduktivní. Ukazovat mu, že problémy se řeší násilím a agresí, je nevýchovné, obzvlášť u dítěte s jeho diagnózou“, snažím se ještě naposledy o vysvětlení, i když vím, že zbytečně. Ano, pane Werichu, JE to ztráta času.

Krizová situace, psychiatrička nás přijímá ihned. Po dlouhém jednání jsme se shodly, že nejlepším řešením bude hospitalizace v nemocnici. Žádné SVP, ani jiný výchovný ústav prý nepřipadá v úvahu. Láme mi to srdce, ale nezbývá, než souhlasit, v dané situaci je to nejlepší řešení. Alespoň se vyloučí, nebo potvrdí dlouhodobé podezření na AS. Paní doktorka nedoporučuje, aby se Štěpán v této situaci do školy vracel, nechává nás tedy doma.

Čas využívám k hledání vhodného psychiatrického oddělení. Jako první mě napadají Bohnice. Nedávno jsem byla na konferenci o ADHD, kde přednášel i primář Dětského oddělení v Bohnicích. Jeho přednáška se mi velmi líbila, Štěpa by byl tedy v dobrých rukách. „Bohužel, my se tady specializujeme na teenagery, takže umístit tak malé dítě k nám nedoporučuji“, odmítá mě záhy pan primář. Dobře, nevzdávám se, hledám dál. Další pražská nemocnice: „Bere léky?“ „Ano, bere,“ vyjmenuji seznam léků, které užívá. „ A proč bere tohle, proč nebere tamto?“ „No, to já nevím, nejsem psychiatr, jsem matka.“ „Tak my mu je tady vysadíme, bude mít vojnu, oni se ti kluci tady srovnaj.“ Aha, tak si tam rovnejte jiné kluky, mého ne.

Hledám dál. „My jsme plní, nemáme volná místa.“

Cítím se jako v pekle a poprvé ve svém životě jsem schopná pochopit lidi, kteří si sednou na koleje. Přesně vím, jak se asi cítí. Naštěstí nepatřím k těm, kdo se jen tak vzdává a to i přesto, že situace, ve které se nacházíme se mi zdá být momentálně neřešitelná. Škola Štěpu nechce, jejich jednání bylo ponižující a urážlivé, pomoc tedy čekat nemohu, spíše naopak. Vhodnou nemocnici najít zatím nemůžu, radu mi nikdo neposkytne, v PPP poradit také neumí. Jak se žije v takové situaci? Kam s ním? 

Už týden jsem nejedla, nespala, celé noci brečím manželovi na rameno. Ani on si neví rady.

„Ano, my bychom ho přijmout mohli, ale až po Vánocích, pokud chcete čekat,“ dostává se mi konečně kladné a milé odpovědi, když se dovolám do FN v Motole.

Pocity, které se ve mně mísí, jsou koktejlem radosti z toho, že jsem konečně uspěla a smutkem z toho, že můj malý syn bude muset na několik týdnů do nemocnice, kde bude sám, bez nás. Z mého pohledu naprosto zbytečně, ale škola na tom trvá.

Prožíváme nejsmutnější Vánoce, kdy naše radost a pocity štěstí jsou pouhou přetvářkou. Maskou, kterou jsme si nasadili, abychom nepokazili svátky rodině a hlavně Štěpánkovi.

Začíná příprava na Štěpův pobyt někde …. Někde, kde nebude máma, táta, bráškové, babička …… Někde, kde jsou jen cizí lidé v lékařských stejnokrojích, cizí děti, cizí postel, žádná láska, žádné mazlení.  Štěpánek to nechápe, vůbec nerozumí tomu, PROČ musí odjet z domova, proč nemůže bydlet pořád s námi.

 V autě je napětí, které by se opravdu dalo krájet. Štěpánek se ke mně tiskne, sedím s ním vzadu, abychom si užili poslední společné chvilky, na dlouhou dobu. „Maminko, vrátíme se, já chci jet domů, nechci tam,“ prolomí hrobové ticho Štěpa.

Proč je nemocnice pro děti tak ponurá? Proč mám při pohledu na šedivou budovu ještě stísněnější pocit, než dosud? Čas se tady zastavil v padesátých letech minulého století. Tady mám nechat své malé dítě?

Štěpa odevzdaně sedí na posteli, která mu byla přidělena a mlčí. Když opustíme pokoj, vyběhne za námi. „Tati,“ řekne potichu, další slovíčka mu očividně zůstala viset v krku, nemůže mluvit. Ještě chvilku, ještě chvilku, než mu zmizím z dohledu, pak se mi podlomí kolena a uvolní se mé dosud zadržované emoce. Propukám v hysterický pláč, manžel chytá moje padající tělo. Tohle škole nikdy neodpustím. Určitě se všecko dalo řešit jinak, stačilo chtít. To, co se ve skutečnosti ve třídě stalo, se už nikdy nedozvíme. Štěpánek ví, že udělal něco špatně, ale neví si s tím dost dobře rady. Na dotazy odpovídá „já nevím,“ nebo „já si nepamatuji“. A škola, ta nám pravdu neřekne.

Štěpánek nakonec strávil v Motole čtyři týdny. Při jeho propouštění nám ošetřující lékařka řekla, že vlastně neví, proč jsme jim ho tam dali, že jeho problémy se při dobrém pedagogickém vedení dají velmi snadno řešit. 

Paní učitelce se čtyři týdny zdály málo, má prý zjištěno, že tam měl být déle. Velmi si vážíme její přejícnosti, ale my jsme skromnější, čtyři týdny nám opravdu stačily. 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Je až děsivé, jak jednoduché by mohlo být, zasáhnout do osudu jednoho dítěte, jedné rodiny, a ze dne na den jim převrátit jejich životy vzhůru nohama, nemyslíte? 

Písmenkování

 

Konec roku je takové zvláštní období. Těšíme se na to, co nás čeká v novém roce a přejeme si, aby začal co možná nejlépe.  A tak si dáváme různá předsevzetí a hodnotíme a bilancujeme rok, který právě uplynul.  Já si předsevzetí nedávám, nebyla jsem totiž obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Ráda se ale ohlížím za sebe. Něco se mi povedlo, něco méně a něco vůbec. Tak už to bývá. Co se mi povedlo určitě a z čeho mám velkou radost je Písmenkování. Takže, pokud chcete, pojďte se se mnou ohlédnout ...

Na začátku byla jen tak mimochodem pronesená věta mého muže „Měla by sis založit blog.“ Znáte to, jedním uchem tam …. Nevím proč, vůbec mě nenapadlo, že to myslí vážně.

„Líbí se mi tvé písmenkování,“ reagoval na Fb kamarád.

„Proč nepíšeš do novin?“ Ptala se mě kámoška po přečtení několika článků ….. 
Pořád nic, fakt.

A pak jsem odletěla na dovolenou a potkala tam Hanku. Hanka je šéfredaktorka jednoho populárního týdeníku.

Žádný ‚pisálek‘ mé výplody nikdy nečetl, a tak jsem jí naprosto neomaleně a drze podstrčila své čmáranice přímo pod nos. Ještě před pár lety bych si něco takového nedovolila, ale teď už jsem ve věku, kdy si nemůžu dovolit otálet, takže uznejte, že bych musela být blázen, kdybych toho setkání nevyužila. Dnes, po několika měsících, když si tu plážovou vzpomínku vybavím, si říkám, že jsem byla vážně drzá. Myslím ale, že se z nás staly přítelkyně a tak mi mojí troufalost už jistě odpustila. 

„Měla bys rozjet projekt ‚BB‘ – Blančin Blog,“ řekla Hanka, když se s nohama zabořenýma v písku, prokousala několika počmáranými papíry Štěpova sešitu A5. Svůj červený noťásek jsem s sebou totiž neměla, takže jsem si v pět ráno, čmárala na balkoně tak trošku jako v pravěku. Prostě propiskou na papír (pokud jsem se zrovna necourala po pláži).

Teď už to stálo za úvahu. Kolečka v mé hlavě se samovolně spustila.

No jo, blog, to se řekne. Nemám žádnou představu, jak by měl vypadat, jak by se měl jmenovat a hlavně, já nemám nejmenší tušení, jak se takový blog vlastně zakládá. Jsem počítačový analfabet.

‚PÍSMENKOVÁNÍ,‘ proletěl mi hlavou elektrický impuls. To je ono! Tohle slovo CHCI!

A protože já jsem já, když něco chci, chci to hned. Vlastně ne, teď hned, už je pozdě. Nažhavila jsem tedy mobil a ještě z plážového lehátka jsem poprosila ‚autora‘ toho krásného slovíčka, zda bych ho mohla používat (to slovíčko). Souhlasil, s jedinou podmínkou – chce být prvním čtenářem. Jupí, název tedy mám! A tak dřív, než své článečky zveřejním pro vás, projde zátěžovou zkouškou ‚zkušební čtenář‘. Když to přežije, vím, že je mohu poslat do světa. Občas podrobím zkoušce také Hanku a výjimečně i právníka. (To proto, že některé mé texty jsou prý pro někoho špatně stravitelné.)

Teď už zbývala opravdu jen maličkost – založit TEN blog.

„Nemám čas“, odpovídala jsem několik týdnů svému muži na dotaz, kdy už to spustím?
Přeci nepřiznám, že to neumím.

Když ale odjel Štěpánek na týden na prázdniny, padlo rozhodnutí – teď, nebo nikdy!

Kamarádka ze západu (Čech) mi přislíbila pomoc. Netušila chudinka co slibuje a do čeho se dobrovolně pouští, ale já jsem se díky ní, cítila pevná v kramflících. Vlastně v klávesnici.

„Vytvoř si účet,“ zní první pokyn.

„Já už účet mám. V Komerčce.“ 
„Aha, tak jinak. Jedeme krok po kroku,“ smích ve sluchátku (zatím smích).

Po dvouhodinovém telefonátu, jsme obě už naprosto vyčerpané, bez síly a bez smíchu, já navíc s double absťákem (došlo mi kafe i čokoška). Padáme na ústa (čti na hubu), ale nevzdáváme se. Jsme bojovnice, a tak věříme, že nakonec se dílo podaří.

„ Vlevo nahoře klikni na …..,“ slyším ze sluchátka další krok k úspěchu.

„Kde? Vlevo nahoře nic nemám,“ kvílím do telefonu. „Máš! Musíš to tam mít, když já to tam mám.“ „No jo, ty v Plzni to tam máš, ale já ve Štětí, to tu nemám.“ Ve sluchátku slyším zvláštní zvuk, ale nejsem schopná rozpoznat, zda se jedná o smích, nebo o pláč. Každopádně jde o projev zoufalství, o tom nepochybuji.

PROČ není na klávesnici ‚čudlík‘ s nápisem Blog? Zmáčkneš a je to!  Jak to, že na tohle Steve Jobs nebo Bill Gates dosud nepřišli?

Jen díky Kristinině psychické odolnosti, díky tomu, že to vypětí ustála, neomdlela a dokonce mi ani netřískla s telefonem (mohl by se někdo divit?), jen díky její trpělivosti, nakonec opravdu spatřilo světlo světa mé, a vlastně tak trochu i Vaše, PÍSMENKOVÁNÍ. 

Ano, s technikou jsem trošku na štíru. Tak mě napadá, že bych si přeci jen měla dát do Nového roku jedno předsevzetí - BUDU  SE  TECHNICKY  ZDOKONALOVAT! 

Přeji Vám úspěšný rok 2017 

Přání

Moji milí čtenáři,

zase tu po roce, máme Vánoce, a proto spěchám, napsat Vám jen pár řádků a popřát příjemné prožití vánočních svátků. Ať kolem Vašeho stromečku, najdete spoustu milých dárečků, v podobě Vašich miláčků.

Nedávno na mě někde vyskočila vánoční básnička, která mi připomněla dobu mého dětství, a tak mi dovolte trošku nostalgie.

Vánoční stromeček zavoněl v pokoji,

maminka jablíčko u stolu rozkrojí.

A když ho rozkrojí, uvidím hvězdičku,

co byla schovaná v červeném jablíčku.

Přeji Vám, abyste i ve Vašem jablíčku nalezli hvězdičku, která Vám v roce 2017 přinese jen to dobré.

Děkuji za Vaši přízeň a podporu, bez které by mé písmenkování nemělo smysl. 

Krásné Vánoce a šťastný Nový rok

Blanka

Naše Vánoce

 

Zítra máme první adventní neděli. Těšíte se? No, to je otázka. Jasně, že se těšíte, vždyť po tom uspěchaném roce, konečně všude zavládne klid a pohoda.

Již několik týdnů na nás Vánoce útočí ze všech stran, především ze všech marketů, supermarketů, hypermarketů a hobby marketů. Jen co obchodníci sklidili aktovky, pera a pytlíky na přezůvky, začali společně s dýněmi vybalovat Mikuláše, čerty a Santíky. Z televize se linou nostalgické reklamy plné pohody, štěstí, Coca Coly, Hery v akci, limitovaných edic pro udržení zdravých kloubů, a těch NEJ dárků pro naše nejmilejší.

U nás je to jasné, Ježíšek letos přinese robota. Zatím netuším, k čemu je přesně dobrý, ale v reklamě jezdí po zemi a sbírá peníze, tak to by se mohlo hodit.

Štěpánek se na Vánoce pečlivě připravuje již několik měsíců, Ježíškovi psal hned několikrát, aby na něj snad nezapomněl, a pokaždé na seznamu nenápadně něco přibylo. Společně jsme pak vyrobili adventní věnec a nakoupili ty správně barevné balicí papíry, které jsme přes balkon poslali tam nahoru, aby nám, nedej Bože, Ježíšek nezabalil dárky do nějakých zbytků, které by barevně neladili s ozdobením našeho stromečku. Celou noc pršelo, teď máme krásný toaletní papír, který ovšem neladí s obklady na stěně v naší nejmenší místnosti.

Každý rok, si všecko perfektně naplánuji:

-       Nebudu uklízet. Ježíšek se přeci narodil ve chlévě, takže nějaké to zrníčko prachu na   poličce ho určitě neodradí.

-       Napíšu si seznam dárků, co komu …

-       Dárky budu nakupovat už od konce prázdnin a zabalím je hned (pro případ nouze, mám internet)

-       Žádné nové ozdoby, už je nemám kam ukládat.

-       Upeču 4 druhy cukroví, víc ani Ň !!! a …

-       konečně upeču vánočku.

-       Podívám se na vánoční trhy do Norimberku.

-       Žádné SMS, vánoční přání pošlu poštou.

-       Salát nebudu míchat ve škopku, ale v míse a ke štědrovečerní večeři usmažím pouze   kuřecí řízky.

-       Letošní Vánoce budu odpočívat a užiji si co nejvíc pohádek.

-       Letos URČITĚ půjdu na půlnoční.

-       Žádné dostihy po návštěvách, příbuzné a přátele můžu přeci navštívit kdykoliv během roku.

A pak přijde realita.

Neuklízím. Tím mám na mysli vánoční tradici, pro mě nepochopitelného gruntování (příšerné slovo), kdy ženy šplhají po štaflích, aby smetly tu neviditelnou pavučinu nad knihovnou, pak honem seskočí ze třetího žbrdlínka a pokud si nezlomí nohu, ihned zakleknou, aby pod onou knihovnou vymetly neviditelné zrnko prachu, vyleští skleničky, které leštily minulý týden, vyženou ze spíže moučné moly, které tam nikdy neměly a ruce si dobrovolně nechají přimrznout k oknům. Tak tohle znám od maminky a proto to nedělám. Prostě žádný 'vánoční' úklid. Osvědčená metoda, které se již několik let (desítek let) poctivě držím. Uklízím totiž průběžně celý rok, takže není důvod lézt po čtyřech jen proto, že se blíží datum 24.12. Věřte mi, že Ježíškovi to vůbec nevadí, celá ta léta nás navštěvuje s železnou pravidelností každý rok, přesně 24.12. večer.

Na seznam dárků nějakým nedopatřením nedošlo, takže v prosinci běhám po ‚ócéčku‘ a v zoufalství podléhám reklamám na ty nejdokonalejší trapnosti a zbytečnosti. Tohle jsem si mohla ušetřit, kdybych dárky pořizovala už od konce prázdnin (třeba v říjnu, když byli moji hoši na hokeji). Při té nákupní horečce pořídím nové vánoční ozdoby, jsou tááák krásné a tyhle opravdu, ale opravdu nutně potřebuji.

Čtyři druhy cukroví mám již na začátku adventu, do štědrého dne jich uplácám ještě deset a pro jistotu všecky z dvojité dávky (mám hodně synů).

Do Norimberku už to letos určitě nestihnu (zase), ale Praha je přeci také krásná (zase).

Den před Vánoci láskyplně vypakuji manžela s nejmladším synem na Staromák, abych si já, sama doma, užila předvánoční pohody. Celé dopoledne strávím ve frontách na banány, mandarinky, čerstvé salámy, pomazánky a další vánoční laskominy, které zaručeně během roku nikde neseženu a zbytek toho pohodového dne vyplním balením dárků pro dvacet lidí. (Nééé, zase tolik synů nemám, ale přeci jen, mám velkou rodinu). Večer se nemůžu narovnat, což vlastně tak moc nevadí, protože špičku na jedli nasadí manžel.

Po té, co mi ráno 24. prosince, má drahá polovička rozmasíruje bolavá záda, jen tak pošolíchám mopem podlahu, abych se protáhla, utřu prach, vyklidím myčku, abychom večer měli na co naložit slavnostní večeři, uvařím si kafe, rozešlu všem, kteří nemají facebook nějakou nostalgickou vánoční SMS, připravím pár táců chlebíčků, od tchýně dovezu vánočku, salát umíchám ve škopku, jídelní stůl ‚obléknu‘ do slavnostního hávu, usmažím 10 kuřecích řízků, 10 vepřových řízků a 10 klobás (mám hodně synů), po nadílce pouklízím papír, který děti servaly z těch pracně zabalených dárků, vypiji si kafe, a o půlnoci  … mám půlnoc.

Na Štěpána přivítám celou širokou rodinu, Štěpánek oslaví svátek, Dominik narozeniny a zbytek vánočních prázdnin strávíme po návštěvách, protože kdy jindy se setkat s příbuznými a přáteli, než právě o Vánocích?

1.1.  konečně usednu k pohádce,  Mrazíka si opravdu nikdy ujít nenechám.

Víte, miluji ty NAŠE Vánoce a nepřeji si nic jiného, než aby za rok, byly na chlup stejné. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Není to totiž taková hrůza, jak to vypadá. Stihneme i některé vánoční tradice. Naší rodinnou tradicí jsou vánoční trhy na Staroměstském náměstí, které nikdy nevynecháme, v předvečer štědrého dne, společně, celá rodina, zdobíme stromeček, o štědrý den si pouštíme lodičky ze skořápek, rozkrojíme jablíčko, pustíme si koledy (opravdu jen pustíme, nechceme Ježíška vyplašit našim kvílením), u vánočního svařáku s láskou zavzpomínáme na ty, kteří již s námi nejsou, chodíme na procházky, hrajeme hry a hlavně, jsme spolu. Prostě si Vánoce určitě dokážeme užít.

Tak přátelé, šťastné a veselé …

Mořské myšlenky

Tohle studené, šedivé, smutné, uplakané podzimní počasí, to není nic pro mě. Pokud jste na tom podobně, pojďte se se mnou alespoň na pár minutek, než nám začne ten každoroční adventní stres, vrátit zpět do teplých, jasných, veselých, slunečních dnů.

Miluji moře. Jistě, vím, nedávno jsem psala, že miluji pomelo. Mám velké srdce, těch drobných životních radostí prostě pojme hodně. Tak např. jsem čokoholik, miluji čokoládu. Nemyslím tu fialovou, myslím čokoládu. O tom, ale třeba někdy jindy.

V momentě, kdy vystoupím z letadla, můj citlivý nos natáhne vůni moře, jsem ztracená, měním se v plážového povaleče. V plážového, NE v barového!

Můj muž tvrdí, že kdyby se konalo mistrovství světa ve válení na pláži, vyhrála bych já. Má pravdu!

Miluji moře, miluji X odstínů modré barvy, které dokáže namíchat, miluji zvuk, kdy vlny naráží na pobřeží, miluji odlesky sluníčka na mořské hladině, miluji slanou vodu na svém těle, fascinuje mě pohled na obzor. Vydržím hodiny sedět (raději ležet) na pláži a pozorovat, jak se někde v nekonečnu střetává tyrkysová voda s blankytným nebem, jsem ochotná vstávat v „nekřesťanskou“ hodinu, jen abych mohla pozorovat východ slunce. Neznám krásnější pohled, než vidět, jak se nad hladinu pomalu a ladně vyhoupne žhavá koule. V tu chvíli se rozzáří celý svět.

Časně ráno, když ještě všichni spí, natáhnu přes své spací tílko a kraťasy Pepínovu mikinu, (co na tom, že je delší, než mé pyžamo, v tuhle raní dobu je vážně zima, na parádu není vhodný čas), a letím na pláž. Většinou jsem tam sama, jen někdy potkám pár podobných šílenců (asi dva), jako jsem já.

Vytahuji foťák a fotím. Mám desítky, možná stovky fotek. Téměř stejných fotek, ale pochopte to, co kdyby tahle vlnka byla jiná, než ta předešlá? 

Fotím pořád, stejně jako můj muž. Jenže, on nefotí pořád stejné vlny, on fotí mě. Mě na písku, mě na lehátku, mě v moři, mě pod mořem (dobrá, přeháním), mě na molu, mě na kamenech, mě na střeše (nepřeháním), mě na houpačce….

Byla doba, kdy jsem z toho byla v rozpacích. „Buď ráda, že fotí tebe, víš, co je na pláži ženských?“ přivedla mě k rozumu kdysi má kamarádka.

Rozhlížím se kolem, ANO, žen je tady opravdu hodně. Vysoké, malé, štíhlé, boubelaté, snědé, bílé, modrooké, hnědooké, prsaté i ploché, drobné i plnější, krátkovlasé i ty s vlasy až pod zadek, v bikinách i zahalené v burkách …., prostě, co si kdo vybere a všecky se mi zdají krásné (dobře, tak téměř všecky).  Hm, fakt můžu být ráda, že fotí mně.

A jelikož je Štěpa synem svého otce, nehodlá v ničem zůstat pozadu. Co dělá táta, dělá i Štěpánek. Vytahuje ze své kabely tablet, namíří tu placku na mně a zavelí: „Mami, stoupni si sem! A dívej se na mě, nemůžu tě fotit, když pořád koukáš někam jinam! Budu fotograf, víš?“

„Nepůjdeme do aquaparku?“ vytrhne mě z mých myšlenek budoucí fotograf. Nechápu, proč bych se měla plácat někde u bazénů, když se přede mnou rozprostírá širé moře? Navíc, jedny plavky už jsem tam letos zničila … a nejen plavky.

„Jasně, jdeme, necháme maminku odpočinout“, zachrání mě manžel, ostatně, jako téměř vždy. Ví, že od moře se jen velmi nerada a neochotně vzdaluji.

Hurá, mám minimálně dobré dvě hodinky jen pro sebe a hodlám si je náležitě užít.

Zabodnu svůj pohled do vzdáleného obzoru, přefiltruji zvuky, které se k mým uším valí z lidského mraveniště, nechám si jen šplouchání tyrkysové vody a dovolím svým myšlenkám jen tak plynout ….

Zahlédnu chlapečka, který je mi povědomý. Ne, je jen někomu hodně podobný …

„Moje“ 2. A!  Co asi dělají mé děti, jak tráví prázdniny Kiki, Matoušek, Štěpánka, Adélka, Páťa, Sašenka, Pepík ….? Poslední týden školy jsme si o prázdninách hodně povídali. Někdo bude u babičky, někdo u moře, někdo na chalupě a někdo u počítače. Těšili se ale všichni.

„Já chci čůrat!“ opět mě vytrhne z mého snění ječící dítě. Sice české, ale naštěstí ne moje. S ledovým klidem (a troškou zlomyslné radosti) tedy přenechám jeho biologickou potřebu na starost jiné matce.

Vytahuji MP 3 a pouštím si do sluchátek oblíbenou hudbu, kterou jsem vlastně teprve nedávno objevila. Znovu se rozhlédnu po pláži, lidské mraveniště se rychle rozmnožilo. Tentokrát si hodlám vzít do svého „hledáčku“ muže. Dlouho a marně hledám nějakého TOP frajera, který by mě FAKT zaujal, a tak usoudím, že my ženy, jsme prostě hezčí. Když už se chystám zavřít oči a nějakého toho fešáka si alespoň představit, můj pohled zavadí o horu svalů. Zpozorním a uvelebím se tak, abych měla lepší výhled. Ramena, za která by se nestyděl ani Pepek námořník, na břiše pekáč buchet, ani gram tuku navíc, dokonale padnoucí plavky, pečlivý sestřih, uhrančivý pohled …. Tak přeci, alespoň jeden, říkám si. Ke které krásce asi patří? Pozorně se rozhlédnu.  Ale to neee! Mohlo mě to napadnout hned. Každý takový fešák, musí být gay, na to je snad nějaký zákon. Ztrácím zájem o horu svalů a pootočím hlavu směrem doprava.

„Ležel tam na pláži, jak vyvrženej vorvaň“, vybavím si okamžitě scénu s Evou Holubovou v jednom z mých oblíbených filmů. Přímo před mými zraky se do písku boří velryba …., a nahoře bez! Znejistím, lidské mraveniště se ale zdá být kupodivu v klidu. Rychle vyhodnotím situaci a zapudím myšlenku, uspořádat záchrannou akci typu „Zachraňte Willyho“ na pomoc velrybě do moře. Nějak podvědomě tuším, že bych se nesetkala s pochopením a slova díků bych také čekala marně. Nechávám tedy vorvaně napospas osudu a sama se vrhám do té nejbáječnější lázně světa, do moře.

            Ve chvíli, kdy slaná voda obejme celé mé já, zapomínám na svět na břehu, od lidského

mraveniště plavu co nejdál. Něco se pode mnou mihne a dotkne se mé nohy. „Úchyl!“ vybavím si další scénu ze stejného filmu. Nesmím tolik koukat na televizi.

Vlny ke mně donesou zvuk píšťalky. Otočím se, vidím pouze mraveniště, pak ale zahlédnu zběsile poskakující postavu, máchající rukama nad hlavou. Asi blázen.

Pomalu mi dochází (jsem blondýna), že jeho gestikulace je pravděpodobně určená mně, přece jen jsem trošku daleko od břehu. No jooo, snad se zas tak moc nestalo, tady nejsme v Austrálii, žralok mě tu snad nesežere.                     Přesto raději nasměruji své ploutve zpět ke břehu, nerada bych, aby nakonec museli tu záchrannou akci přeci jen organizovat.

Po kamenech se vydrápu na břeh, fláknu sebou na lehátko a nechám sluníčko, aby ze mě vytvořilo solnou homoli.

Po pláži kráčí modelka. Není ani vysoká, ani štíhlá, ani snědá, ani v bikinách, dokonce nepatří ani mezi nejmladší, ale její sebevědomí by jí mohla závidět i Simona Krainová. Vlasy stažené do uzlu, na očích sluneční brýle, oděná v lehkých plážových šatečkách, na nohou sladce růžové pantoflíčky a kolem pasu křiklavě zelený nafukovací kruh. V ruce drží selfie-tyč. Pár kroků před ní vykračuje mladý, fešný bodyguard (možná to nebude bodyguard, ale to nechám na fantazii každého z vás …). Modelka vyběhne na molo, udělá pár romantických selfíček (pouze ona a moře, bodyguard není pro focení s modelkou hoden) a sebevědomě si to štráduje zase zpět. Neznám jí, ale nenávidím jí, protože to mé sebevědomí právě spadlo k bodu mrazu.

Po celodenním únavném válení na pláži, potřebuje tělo malinko protáhnout a tak se chystáme na procházku. Štěpa chce do obchůdků, nutně totiž potřebuje koupit letadlo, já pro změnu toužím po pláži. Vyhrávám, jdeme se brodit pískem. Dovoluji moři, aby, krom kamenů, omílalo i mé kotníky. Je to tak příjemné. Krásný kamínek, ohýbám se a lovím nádherně zbarvený šutr. „Jé, mušle a další …!“ Ponořím ruce do vln, které zlomyslně odnáší zpět do moře předmět mého zájmu. Jenže, to už jsem zblbla i své chlapy a tak poskakujeme po pláži a lovíme mušle. „Už toho nechte, co s tím budeme dělat? Vždyť jich máme doma kýbl.“ Snažím se je vysvobodit z té, pro chlapy, asi nudné zábavy. Oba ale dobře vědí, že to nemyslím úplně vážně.

Když balíme domů, vyhazuji z kufru takové malichernosti jako např. šampon, sprchový gel, časopisy, domácí pantofle, kyblíček a lopatičku …, hlavně, abychom se s těmi mořskými dary vešli do povolené přepravní váhy. Vždyť si vezeme domů alespoň kousíček moře … 

PS: Váhu jsme překročili pouze o 1,5 kg. Chvilku jsem se bála, že budu muset u odbavovacího pásu vybalit kufry a zbavit se svých mořských pokladů, už jsem v duchu slyšela manžela, jak lamentuje „Já to říkal, to jsou ty tvé šutry …“, ale nic takového se nestalo. Stačilo vyloudit smutný pohled alá opuštěné štěně, zamrkat a drsný bulharský celník naprosto vyměkl.  

Bílej sajrajt

 

A je to tu zas, ten bílej sajrajt.

„Jééé, mamí, koukej sníh! Budou Vánoce, já jsem tááák šťastnej!“ raduje se Štěpa, jen co vystrčíme nos ze vchodu našeho ‚dýňového‘ paneláku. Já jsem šťastná o poznání méně. A zatímco se snažím trošku prohřát auto i sebe, Štěpa nadšeně poskakuje kolem a ometá ten sajrajt z oken.

Máme před sebou opět několik měsíců, kdy nás čeká boj s nástrahami zimní přírody.

Topení ve svých domovech zapneme na 5, své tělesné schránky nadopujeme vitamíny, zakuklíme se do péřových bund, chlupatých čepic a pletených šál a chopíme se hrabel, lopat a soli. Tedy, pouze někteří. My, panelákoví šťastlivci, jsme přeci jen určitých zimních radovánek ušetřeni.

Znám ovšem spoustu bláznů, kteří se dobrovolně lopotí do hor, aby se pak dali tomu bílému sajrajtu všanc, a ještě za to platí. Na nohy si nasadí fošny, kterým vznešeně říkají lyže a po tom bílém, studeném a kluzkém čemsi se řítí z kopce dolů, aby se vzápětí postavili do hodinové fronty a nechali se lanovkou zase vyvézt nahoru na horu. Z nosu, vousů, řas a čepic jim trčí rampouchy, ale oni se tváří, jako že jim to nevadí, že to tak má být a že jsou s těmi rampouchy vlastně odjakživa.

Mně neoblbnou, nevěřím jim to. Jen co sjedou se svými plechovými mazlíky o pár nadmořských metrů níž, už takovým nadšením neoplývají.

Silničáři jsou opět velmi překvapení, že po létě přišla zima a napadl sníh, tudíž nestíhají ty milimetrové závěje odklízet ani solit. A tak máme i my, kteří zimní radovánky, ani jiné adrenalinové libůstky nevyhledáváme, jedinečnou příležitost se také sklouznout. 
To vše pěkně v pohodlí a v teplíčku, na čtyřech kolech.

„Nó jo,“ slyším Davida, vlastně Dejvida, rodilého mluvčího, který u nás učí angličtinu. Česky umí jen pět slov: Nó jo, babička a Karel Gott. ‚Nó jo,‘ je z jeho repertoáru nejuniverzálnější a tak ho využívá nejčastěji. Je to nakažlivé.

Z českých řidičů má Dejvid strach i v létě, dokážu si tedy představit, jaké stavy hrůzy musí ten chudák asi prožívat při několikamilimetrové sněhové kalamitě v Polabské nížině.

Přemýšlím, jak se té sibiřské zimě vyhnout. Pár možností mě napadá.
Někoho hřeje láska, jiného mládí. Mně láska na pár týdnů odcestovala a mládí .... vlastně taky, natrvalo. Musím tedy volit jinou cestu. Cesta! 

Zavřu oči a už letím do …… Karibiku. Nepotřebuji nic, jen plavky, tílko, kraťasy a žabky. Sluníčko, teplo, pláže, moře, palmy …… Tak ne, tohle asi nevyjde, takže se vracím zpět na zem.

Mohu počkat na globální oteplování. No, to asi taky neklapne. Je sice rychlé, ale ne tak rychlé, jak bych já potřebovala.

Nezbývá, než na to jít se zdravým selským rozumem. Uvařím si svařák, zalezu pod deku a počkám na jaro.

„Kde je sníh?“ ptá se Štěpa, když ho vyzvedávám odpoledne z družiny. „Není, já jsem tááák šťastná,“ tentokrát odpovídám s nadšením já, ale v jeho očích vidím zklamání.

„Dojdeme do sklepa pro boby,“ nevzdává se Štěpa svého plánu jít o víkendu bobovat a s úsměvem mě poučuje: „Zítra je jedenáctého. Paní vychovatelka říkala, že určitě přijede Martin na bílém koni. To jako, že nasněží, víš, mami?“

 „Nó jo!“

PS: Příště se sejdeme raději zase u moře, co vy na to? 
       (Jasně, "Nó jo!")