Do IKEI i přes zákaz

„Nezajedeme dnes do IKEI, podívat se po nějaké té pohovce?“ vyslovím při snídani dotaz a snažím se, aby zněl co možná nejvíc ledabyle. Můj protějšek okamžitě pochopí a léta praxe mu napovídají, že v úvahu připadá pouze jediná odpověď.

Rychle sklidím ze stolu, kafe si může dát v Ikee. „Dneska řídíš ty, mě nějak bolí hlava,“ upozorňuje mě manžel, když si obouvá boty. „Nééé, mě se nechce. Na Zličín je taková blbá cesta,“ protestuji a léta praxe mi napovídají, že to na mě filmuje, abychom se museli vrátit domu co nejdřív.

Nic naplat, nakonec přeci jen usedám za volant. Na křižovatce za naším domem zaváhám. „Nechápu, na co je tady směrem nahoru pořád ten zákaz vjezdu?!?! Vždyť ta silnice je už tři dny hotová. To mám zase objíždět půlku Barrandova? Asi to risknu, dyť to auto přede mnou tam jede taky,“ provedu rychlé riskantní rozhodnutí a vjedu na čerstvý koberec právě opravené silnice, který ještě stále zdobí zákazová značka. „Já bych to nedělal,“ ozve se ze sedadla spolujezdce. „ Jenže ty neřídíš. Za třicet let jsem se nedopustila jediného dopravního přestupku, až na jedno špatné parkování, tak snad se to pro jednou nezblázní.“ Pohotově prokličkuji mezi silniční zábranou a už se na kopci řadím do svého pruhu. Paráda!

„Jééééé, mamíííí, policajti!“ upozorňuje mně Štěpa a neskrývá své nadšení z očekávání báječné zábavy. „A hele, oni se otočili, jedou za námi a blikaj. To asi budeš muset zastavit,“ dál jásá na zadním sedadle náš syn. Ve zpětném zrcátku si ověřuji informace a bleskově hodnotím situaci.  Dva, celkem mladí a celkem pohlední, no to bude asi oříšek. „Já ti to říkal,“ opět zazní hlas ze sedadla spolujezdce. „Cos mi říkal? Říkal si, že tě bolí hlava. Teď tě bude bolet peněženka.“

„Dobrý den slečno, víte, jakého přestupku jste se dopustila?“ 

Slečno?!?!  Fakt řekl slečno ?!? Buď jde o provokaci a ten … ten …. ten… mě chce naštvat a vyprovokovat, aby mi pak mohl napařit větší pokutu, nebo je na tom chudák s dioptriemi mnohem hůř, než já. Klid holka, to zvládneš, hlavně se nenech vyprovokovat. Před deseti lety by mě tokové oslovení potěšilo. Dnes to spíš působí, že jsem nějaká chudinka, kterou by si nikdo nevzal.

„Dobrý den, ano, ano, já vím, promiňte. Já nerada. Víte, já to tady vůbec neznám, jsem z malého města a nějak jsem se v té Praze zamotala …. Samý semafor, zákaz a objížďka a ta navigace mě tudy vede a já vážně nevím, kudy jinudy bych měla jet, ratatatatatatatatata,“ chrlím ze sebe nesmysly a tak trošku spoléhám na ústeckou SPZ a trvalé bydliště v dokladech.  Je mi ale jasné, že tohle mi neslupne. Fešák, v jehož popisu práce je pomáhat a chránit, na mě chvilku vyjeveně kouká, ale když se vzpamatuje z té salvy slov a uvědomí si, kdo by měl být pánem situace, se statečně chopí svých povinností. „Hmmm, jistě, no já to chápu,“ lítostivě pronese, „tak za stovku, jo? To je nejmenší taxa, kterou vám můžu dát. Já vám prostě nějakou pokutu dát musím, když už jsme vás zastavili. Máte hotovost? „Dejte mi doklady od vozu, občanský a řidičský průkaz a počkejte ve voze.“

Stovku??? Vážně chce stovku? Už podruhé během minuty nevycházím z údivu. Kde je skrytá kamera? A nebo, že bych byla tak dobrá? Nebo možná politováníhodná? To bude ono. „Jistě, že mám hotovost,“ vypísknu radostně, protože je mi vlastně uplně jedno, jestli jsem k politování, nebo dobrá hérečka. Vysolím stovku a všecky doklady, které mám, včetně kartičky na obědy v naší školní jídelně a dle pokynů příslušníka poslušně usedám zpět za volant čekat. Čekám a čekám a čekám a ….

„Co jim tam tak dlouho trvá? Už deset minut vypisujou bloček na stovku,“ netrpělivě sebou šiju při čekání na potvrzení mého zločinu. „Asi se jim nelíbíš, musí tě pořádně proklepnout. A taky tvoje auto musí prověřit, jestli nejsi čórkařka, když děláš dopravní přestupky,“ pošklebuje se mi ten, který by mi měl být v těžkých životních situacích oporou. „Stejně je to tvoje vina! Měl si řídit ty, ne já, mě se nechtělo. Jako bych tušila, že se něco semele,“ ulevím si. „Dostaneš veřejně-prospěšné práce. Tvojí fotku v oranžové vestičce ti pak hodim jako profilovku na facebook,“ dál se mlátí smíchy manžel. Grrrrr, vytasím drápy, ale ve chvíli, kdy ho užuž hodlám rozcupovat, zaslechnu otevřeným okýnkem: „Tak šťastnou cestu.“ Policista se očividně dobře baví, podá mi doklady a ujišťuje mě, že jsem nepřišla o žádné body. Já ne, ale můj skoroex právě o nějaké přišel. 

„Bacha, tady je sedmdesátka, ať tě zase nečapnou, jezdíš jak pirát,“ pokračují ve svém humoru moji hoši a Štěpán se vzadu válí po sedačce. „Já slyším houkačku, už po tobě, mami, zase jdou.“

Právě jsem zajistila naší rodince vděčné téma na několik let dopředu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Malá odměna za ty nervy: 

ADHD na JATKÁCH

"Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nedokázal vytvořit naši company, nikdy bych nezaložil Jatka78.
Kdybych neměl ADHD, nikdy bych nezačal sportovat ani malovat.
Mám ADHD a díky němu dokážu TVOŘIT.
UNAVIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu NIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Mám ADHD a díky němu dokážu ZNIČIT sám sebe, ale i své okolí.
Já sám hledám řád v chaosu.
Já sám hledám radost v chaosu.
Já sám hledám úsměv v chaosu.
Občas ale cítím, že mi exploduje mozek, a pak jsem sám.
Nechci být sám, chci být s Vámi."
- Rostislav Novák ml.

     foto: Jakub Jelen

Seděla jsem tam, v hledišti holešovických Jatek 78, se svým desetiletým „hadem“ po mé levici a bez dechu jsem zírala na osm šílenců běsnících na jevišti. Emoce ze mě stříkali do všech stran. Vlastně se divím, že si nikdo nestěžoval, že jsem na něj vylila kýbl slz, nebo ho poprskala při výbuchu smíchu.

V hledišti sedělo i mnoho dětí. Všecky sebou šily, vrtěly se, poposedávaly, protahovaly se, poskakovaly. Štěpán nebyl výjimkou. Nebo možná byl. Vrtěl sebou ze všech nejvíc. Vypadalo to, jako by seděl na židli polepené napínáčky. Chvilku na ní hopsal, pak se protahoval, válel se nejprve na mém rameni, pak na tátově rameni, aby se vzápětí svezl pod židli, protože ho přeci svědí něco na noze a nedá se to vydržet. Rozčiloval se, že ještě neumí dobře anglicky, hroutil se z toho, že slovům nerozumí a propukal v hurónský smích, když se během představení cítil šťastný. Slovům možná nerozuměl, ale tomu, co se před ním odehrávalo, porozuměl dokonale.

I mě představení pohltilo. Pohltilo mě tak moc, že jsem nebyla schopná vnímat cokoliv jiného (tedy, krom svého ADHaDa – majitelé stejných exemplářů jistě chápou). Nedokážu si vysvětlit, jak je možné pouhým pohybem, téměř beze slov, vyjádřit takové množství emocí. Je to pro mě nepochopitelné, ale já nejsem ADHD. Kdybych byla, pravděpodobně bych to pochopila.

                         Foto: Jakub Jelen

Po prvních několika minutách se mi po tvářích koulely slzy, aby je v zápětí vystřídal smích, později bezmoc, lítost, vztek, smutek, radost a nakonec úleva a naděje. Během několika desítek minut jsem znovu prožila posledních 10 let svého života. Deset let života s naším nejmladším synem. Života s ADHD.

Paralelně s dějem, který se odehrával před mýma očima, jsem sledovala mně tak důvěrně známý film.

Náhle jsem opět držela v náručí to věčně nespokojené miminko, které se nedalo upokojit, ani uspokojit žádnými běžně prováděnými praktikami. Nakrmený, přebalený, v zavinovačce, s dudlíkem či bez, v tichu, v postýlce, v kočárku, v náručí… Sílu jeho hlasivek by mu záviděl kdejaký operní pěvec. Řval.Tolik probdělých nocí, kdy jsem netušila, co je špatně. Proč?!?

Znovu jsem viděla mé stále se vztekající, nikdy se nesmějící, ale soustavně někde šplhající ba dokonce visící batole. Slyšela jsem obdivné pochvaly kamarádek, maminek stejně starých dětí, jak žasnou nad jeho obratností. Ano, v tomto věku byl ve vývoji napřed. Za jakou cenu? Za cenu mého totálního vyčerpání. Proč?!?

Cítila jsem na sobě ty soucitné pohledy rodičů ve školce, když můj syn každé ráno předvedl hysterickou scénu, že tam nepůjde a odpoledne pro změnu scénu, že nechce domů. Záviděla jsem ostatním maminkám, kterým jejich děti radostně skákaly do náručí s tím, jak moc se na ně těšily, a vzpomínala jsem, jak přesně toto dělávali moji starší synové. Ten nejmladší ale ne. Proč?!?

Slyšela jsem ty odsuzující poznámky rodičů na dětském hřišti, když se něco (cokoliv), nevyvíjelo tak, jak můj syn chtěl, jak si to představoval, jak byl zvyklý, nebo jak to podle něho mělo být. Tu scénu nikdo nechápal. Vlastně ani já ne. Cítila jsem ho, jak mě tahá za ruku, kope a příšerně ječí, kdykoliv jsem se na ulici zastavila s někým známým na kus řeči. Viděla jsem, jak se vracíme zpět, když jsme náhodou přešli silnici přes jiný přechod, než byl zvyklý. Jak se hroutí, když zjistil, že venku roztál sníh a on ho ještě chce. A aby mi dal svůj protest patřičně najevo, boty letěly do silnice. PROČ?

Znovu jsem prožívala ten zmatek a zároveň úlevu, když mi v dětské psychiatrické ambulanci oznámili diagnózu. „Váš syn má ADHD.“

TAK PROTO!

Znovu jsem se svým synem absolvovala nekonečný kolotoč různých vyšetření a terapií, hledala informace, rady, pomoc a zoufale toužila po porozumění.

V té změti těl, v tom uměleckém vyjádření, jsem náhle pochopila všecky ty nečekané exploze, výbuchy bez varování, záplavy nezvladatelných emocí, pocity vlastního selhání, zklamání, vnímání křivdy a nepochopení. Pochopila jsem i všechen ten chaos v tobě i kolem tebe. Pochopila jsem tvá slova. "To ne já, to ta moje hlava."

PROMIŇ

A pak jsem opět seděla v ředitelně základní školy a od těch nejpovolanějších s nadějí očekávala fundované informace, rady a návrhy řešení, jak mému synovi pomoci. Místo toho jsem ale stále dokola slyšela: „Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou ZŠ, zavři si ho do ústavu, měla bys chodit kanálama, málo ho biješ, měla bys ho pořádně seřezat…“ běželo mi v hlavě jako zaseknutá gramofonová deska.

Možná jsem vzlykala nahlas, cítila jsem na sobě pohled svého muže, jenže představení se řítilo dál a stejně tak můj soukromý film.

Viděla jsem, jak spolu s manželem vedeme naše sedmileté dítě do pavilonu dětského psychiatrického oddělení FN v Motole. Na přání školy. Nesouhlasíme s tím, ale už vážně nevíme kudy kam. Zůstane tam sám. On poprvé ve svém životě zůstane bez rodičů, sourozenců ... sám. Já se poprvé ve svém životě hroutím. Psychicky i fyzicky. Cítím manželovy ruce, které mě chytají.

Prožívám nesmírnou radost, když nám po měsíci ošetřující lékařka oznamuje, že náš syn na jejich oddělení přeci vůbec nepatří, a hned poté vztek a bezmoc, když slyším třídní učitelku, která se pohoršuje, že měsíc je málo. Vidím, jak násilím vláčí mého plačícího syna po školní chodbě, vidím modřiny na jeho rukách.

Na jevišti byli všichni stejní. Proměnili se. Měli stejné kostýmy, ničím se nelišili.

„Mami, proč mají všichni stejné šaty?“ šeptal mi Štěpa.

Toto je řešení!!! Najít takové místo! Najít pomoc pro naše dítě.

Stála jsem před ZŠ na pražském Zlíchově a už zase brečela. Tentokrát jen tiše. Úlevou. Tady bude náš syn spokojený a šťastný. Tady nás neodsoudí.

Slzy vystřídal smích, radost, naděje …

Opustila jsem své zaměstnání, svoji rodinu, své dospělé děti, náš domov a zabalila kufry.

Každý z nás musel jinam.  My se Štěpou do Prahy, manžel do zahraničí. Ne snad proto, že by nás opouštěl, ale naopak proto, aby nás podpořil. Naše role se nyní striktně rozdělily. Jeden se postará o finanční stránku, druhý o všecko ostatní.

      foto: Jakub Jelen

Klape to, funguje to. Jsme tým.

Rovnováha, kterou v závěru, bez jakékoliv opory, drželi na svém pohyblivém a nestabilním jevišti umělci, byla obdivuhodná. Napětí v sále by se dalo krájet a byl by slyšet špendlík, kdyby ho někdo upustil na zem. Tahle závěrečná scéna je synonymem naší současné situace. Balancujeme, držíme rovnováhu, ale stále jsme v napětí, jak to všecko dopadne.

Prozatím jsme všecko špatné ustáli, našli jsme pomoc, máme kolem sebe skvělou rodinu a báječné přátele, a jako bonus výbornou paní učitelku. Máme podporu.

Prozatím jsme v rovnováze a máme naději.

Nejsi sám, jsi s námi.

==============================================================

PS: Rosťova rodina se s diagnózou smířila, sžila a „poprala“. Obdivuji jeho maminku, protože moc dobře vím, že prožívala dlouhé období, které bylo nejtěžší především pro ni. Nesmírný obdiv má ale pochopitelně sám Rosťa, který mi dává naději, že i můj syn bude přes všecky své problémy jednou šťastný.

PPS: Štěpa momentálně vyměnil Jirku Krále, Kovyho a všecky ostatní „jůtůbery“ za Rosťu. U nás teď frčí červená čepice.

PPPS: Až dosud jsem se domnívala, že všecky špatné zážitky jsem dávno nechala za sebou, že jsou dávno zapomenuté. Díky představení Cirku La Putyka vím, že zatím ne tak úplně. Některé jizvy se ještě občas rozšklebí.

Kruté uvědomění

Už je tady zase ten říjen. Měsíc, ve kterém, již několik let, začíná vánoční sezona. V obchodech už to jede naplno a my pomalu plánujeme co všecko je potřeba zařídit, poklidit a objednat, kolik druhů cukroví letos napečeme a o jaké dárky napíšeme Ježíškovi.

Opět jsem kapánek pozadu. Teprve včera jsem uklízela letní obutí a nějak jsem nemohla najít své plážovky. A pak jsem si vzpomněla …

Okradli mě.

V Turecku na pláži.

Krádež je hřích.

Nepřišla jsem o peníze, ani o doklady, ani o osušku, dokonce ani o Štěpu. Přišla jsem o boty. Mé milované bílé plážové najky s čudlíkama ve stélce, jsou pryč.

A tak se večer vracím z pláže do hotelu bosa.

„Ať jí zčernají nohy!“ pomstychtivě přeji neznámé hříšnici, která odkráčela v mých plážovkách, když capkám po hotelové dlažbě a v tom je uvidím - černé nohy. A támhle ještě jedny a další. Rozhlédnu se kolem. Černých nohou je plný hotel, plné Turecko.

Ráno zmateně hledám, než si uvědomím, že mé oblíbené střevíčky už vlastní někdo jiný, ale pak vklouznu do žabek a vyběhnu na pláž přivítat další dovolenkový den. Přeci si nebudu kazit těch několik málo dní u moře ztrátou jedněch starých pantoflí.

Chvilku si fotím vlnky, chvilku se ráchám a chvilku jen tak sedím a civím do dálky na bílou pramičku, když se najednou na hladině zaleskne něco, co tam tak úplně nepatří. Vypadá to jako kamínky z mých žabek, říkám si v duchu a dál se kochám pohledem na blankytný obzor. „Ty jsou moje!“ spontánně se mi vydere z hrdla a už se chystám skočit do vln, zachránit mé poslední boty, které s sebou mám. Pozdě. Zhouply se na vlně a jsou fuč. „I ty? Víš, že krádež je hřích?“ pronesu zklamaně směrem k moři, které si rozjařeně šplouchá, jako by se nic nestalo.

A tak se ráno vracím z pláže do hotelu bosa.

Sedím na balkoně s šálkem pravé turecké kávy z automatu a přemýšlím. Sluneční paprsky se odrážejí od mořské hladiny, která spolykala mé poslední obutí a v tom mi to dojde.

To uvědomění je kruté.

Jediné, co na mě ještě stojí za hřích, jsou sluncem, mořem a větrem ošlehané, několik let staré, prošlapané pantofle.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Já mám tedy jasno, o co si napíšu Ježíškovi. Nové letní botky jistě za hřích nestojí, tak snad mi nějakou dobu vydrží. 

Jen si tak trochu škatulkovat

Děláme to všichni. Posuzujeme, hodnotíme, odsuzujeme, zařazujeme, třídíme - škatulkujeme. Reagujeme tak zcela přirozeně na základě našich zkušeností, informací, charakteru i momentální nálady a psychického rozpoložení. Plníme své pomyslné „škatulky“, které si – čistě pro pořádek - polepíme těmi „správnými“ nálepkami.

Takové to první, více viditelné škatulkování, začíná často už ve školce. Dětičky se sice dělí na holčičky a chlapečky, ale také na andílky, smíšky, mračouny, vzteklouny …..  Ve škole už jsou pak o level výš - např. šprtky, žalobníčci, sígři, nevychovanci ba dokonce spratci. Sousedy třídíme na drbny, otravy, bručouny, prudiče.  V zaměstnání se pak naše škatulky mění většinou na „schopný, či neschopný“.

Během života naše škatulky občas promícháme, někdy je můžeme i vyprázdnit, abychom je mohli opět začít plnit. Je to taková dospělácká obdoba hry „Škatulata hejbejte se“. Přestěhujeme- li se do nového bytu, staré sousedy ze škatulek vysypeme, abychom si udělali prostor pro ty nové. Nastoupíme-li do nového zaměstnání, uděláme totéž. Své uvolněné škatulky vyčistíme, možná vyměníme nálepky a jedeme dál.

Čůzy a ty ostatní

Kamarádka Jana má např. škatulku s nápisem ČŮZY. Je plná ženského fotbalového klubu, který trénuje její přítel. Myslím, že taková škatulka se zcela určitě dá pochopit, obzvlášť když vím, že je to myšleno s lehkou nadsázkou a humorem.

I já mám pochopitelně své škatulky a mám je vzorně popsané. Mé škatulky jsou ozdobeny např. těmito nápisy:

MÁM RÁDA - ta je hodně veliká a hodně plná, jsem takový lidumil

NORMÁLNÍ - tam jsou všichni ti nudní, pro které my nenormální, nejsme dost dobří

OPTIMISTA - ta se hodí, když mám depku

HMM, DOST DOBRÝ - Cococo? Vy občas nejuknete na příslušníky opačného pohlaví? 

ADHD - jéje, ta je narvaná!!!
HYSTERKA - koment netřeba

LHÁŘ - ani zde koment netřeba
F-TIPÁLEK - má oblíbená škatulka

DEBIL - no co, vy ji snad nemáte?

HELMAŘ - jejich krédem je "Nepůjdu hlavou proti zdi" a pro kariéru jsou schopni obětovat i přátelství

SKVĚLÝ/Á, BÁJEČNÝ/Á, HODNÝ/Á ,  - také poměrně nacpané škatulky

BARBIE
FILOZOF

SYMPAŤÁK

VYHNU SE!

ŘEDITEL ZEMĚKOULE 
... atd.

VIP nemůže být každý

A pak mám také jednu VIP škatulku. Je na ní nápis MILKA. Správně tušíte, že tím nemyslím tak úplně čokoládu, vlastně, vůbec tím nemyslím čokoládu. Jde ovšem opravdu o VIP škatulku, jež skrývá pouze jediného "obyvatele". V říjnovém čísle časopisu Moje psychologie vyšla zajímavá anketa, ve které se ptaly našich známých osobností, která Češka je inspiruje. Pochopitelně jsem se také zamyslela. Nemusela jsem ale  dlouze přemýšlet a okamžitě jsem věděla, kdo inspiruje mě. Uznávám, že je zvláštní, že mě dokázala inspirovat osoba, na které jsem nenašla jedinou pozitivní vlastnost (já se vážně snažila). Paradoxně jí ale opravdu děkuji za to, že je, a že je taková, jaká je a to i přes to, že svým chováním dokázala ublížit mnoha lidem ve svém okolí. To právě ona mi ukázala, kým nechci být a na jakou úroveň nikdy neklesnu. Inspiruje mě k tomu, být stále lepší, stále na sobě pracovat. Do této „její“ škatulky se už nikdy nikdo nedostane. Je zkrátka VIP.

Jistěže mě inspirovaly i ženy, které upřímně obdivuji a které mají spousty pozitivních vlastností. Jenže, těch je poměrně víc, takže nemají svojí VIP škatulku. Musejí se mačkat v jedné z těch škatulek s nápisem: ÚŽASNÁ, BÁJEČNÁ, SKVĚLÁ, PRIMA KAMARÁDKA … apod. A to je dobře!

Jsem proklepnutá a zařazená

Nedávno mě mé zdravotní neduhy přivedly do ordinace neurologa. Neurolog neuroticky pobíhal po ordinaci, z jeho sandálů na mě vykukoval palec klubající se z ponožky, chrlil na mě jednu otázku za druhou (neurolog, ne palec), sotva jsem stihla odpovídat a proklepl mě od hlavy po paty. Doslova. Jeho ocelové kladívko létalo vzduchem a míhalo se mi před očima, které měly za úkol jej sledovat, a sem tam mě někde kleplo. Tu do kolena, tu do loktu. Moje končetiny, stejně jako kladívko, také nekontrolovatelně létaly vzduchem a pan neurolog byl nadšený. Takový případ tu asi dlouho neměl, prolétlo mi mou čerstvě proklepnutou hlavou.

 A pak to přišlo. Škatulka.

„No, vy jste ten typ ženy, který si myslí, že všecky ty škatulky (!!!) s léky, které se válí babičkám na nočním stolku, se vás netýkají. Myslíte si, že právě tohle vás určitě mine,“ ohodnotil mě pan doktor. „Jste přesvědčená, že zdravá strava a bylinky to všecko zvládnou a vyléčí. Zapomeňte na to! Uvědomte si, že už jste v nějakém věku.“ Diagnóza „stará“ mě opravdu nepotěšila. Co si budeme nalhávat, doktor mě naštval. „Jo a vy jste ze Štětí, jo? No, to já vím kde to je.Tam máte tu papírnu. Já tam kdysi znal nějaké XY, neznáte je? “ vesele pokračoval neurolog v komunikaci a při tom vypisoval zprávu, recept, žádanku na EEG, zvedal telefony, úkoloval sestřičku, a co já vím, co ještě všecko. Po chvíli mě přesunul do vedlejší místnosti, kde mě předal do péče sestřičky a odešel, aby se vzápětí vrátil: „ A jestli si myslíte, že až si přečtete příbalový leták těch léků, že je nebudete brát, tak to se mýlíte. Budete! Protože musíte!“ uzavřel naše první setkání a zavřel dveře. Ordinaci jsem opouštěla s vědomím, že neurolog si mě zařadil do škatulky s nápisem „STARÁ BIO ŽENA“, což není až tak úplně pravda (určitě nejsem BIO a už vůbec se necítím stará) a tak, abych se mu pomstila, zařadila jsem si ho do škatulky „ADHD V DOSPĚLOSTI“, což nemusí být vůbec pravda. A má to!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Léky jsem poctivě brala tak dlouho, až se projevil jejich vedlejší nežádoucí účinek – zánět šlach. Šest týdnů jsem chodila s ortézou na ruce. Tak se snad raději stanu tou BIO ženou. Klidně i starou, ale pohyblivou.

PPS: Nedávno jsem si „pořídila“ novou škatulku. Koncem školního roku jsem byla na návštěvě u své kolegyně. Nejen, že mě okouzlil její nádherný byt v domě z počátku minulého století, ale okouzlil mě i její manžel. Je to takový RENESANČNÍ ČLOVĚK.

Rozhodla jsem se (ne)sportovat

Jsem ranní ptáče. No, ptáče už asi úplně ne, zkrátka vstávám brzy. Den co den v půl šesté, ať už je pracovní týden, víkend, školní rok, nebo prázdniny. Než se den rozeběhne ve svém rychlém tempu, potřebuji alespoň chvilku pro sebe.  Nastartovat – chápete? Snídaně v naprosté tichosti, bez „Mamí, já nechci ten čaj, chci kakao,“ nebo „Zlatooo, nevíš, kde je ta nabíječka? Jo a jaký si mám vzít triko?“ má rozhodně něco do sebe.

Během roku se má rána, včetně snídaní, téměř neliší, ale o prázdninách, to je jiný kafe. Tak třeba na chatě. Po té, co se tiše vyhrabu ze spacáku, násilím držím své čelisti, aby o sebe necvakaly (nechci přeci nikoho vzbudit), vklouznu do chlupaté mikiny, uvařím si ranní kafe, nachystám jogurt s banánem, čokoládové rolky z Lidlu, mísu letňáčků od babičky Marečkový z první chatky, usadím se s tím vším na terase a kochám se pohledem na Říp, dokud to všecko nesním.

Když zaženu svůj první dnešní hlad, začínám držet dietu. Za týden odlétáme k moři a to je jasný, že potřebuji zhubnout. Během bezmála půl století, jsem díky dlouhým letům, možná desetiletí, tvrdého tréninku a odříkání dospěla k závěru, že s plným břichem se dieta drží dobře.

I u moře vstávám v půl šesté. Tady zubama nedrkotám, místo do chlupatky, vklouznu do žabek, popadnu foťák a pádím k moři. Těším se z prvních paprsků sluníčka, fotím každou vlnku, která mi šplouchne o kotníky a se smíšenými pocity pokukuji po té krásné štíhlé ‚modelíně‘, která v keckách a ve stylovém sportovním outfitu běhá po pláži.

Musím ty snídaně trošku omezit. A taky bych mohla začít běhat.

BĚHAT ?!?! 

Má vlastní myšlenka mě vyděsí. Okamžitě jí zapudím, nehodlám si přeci kazit tak krásný den. Přesto přemýšlím nad nějakým vhodnějším pohybem. In line – to je sport pro mě. Budu sportovat a přitom se vlastně povezu. Jak jednoduché a zároveň geniální. Až se vrátím domů, vyhrabu z kumbálu brusle. Vím, že tam někde, pod vánočními ozdobami a zavařovacími sklenicemi, určitě jsou.

 Když si srovnám myšlenky a vypracuji svůj sportovní plán na zbytek prázdnin, vrátím se do hotelu, vzbudím své hochy a vyrazíme na snídani. V jídelně se srazím s ‚modelínou‘. Po tváři se jí koulí slzy jako hrachy a v závěsu za ní funí nasupený nabušenec. Něco je špatně.  

„Miláčku, tady máš snídani,“ podává mi manžel šálek kávy a nadýchanou voňavou wafli s Nutelou.

Myslím, že si to s tím sportem ještě nechám projít hlavou. Zítra ráno na pláži, si utříbím myšlenky.

 ------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Vím, že bych se neměla tolik cpát, ale prý klidně můžu, prý to doma ve vaně vybrečím. 😉

PPS: Nedávno jsem u Mělníka "potkala" billboard, který hlásal, že "Nejlepší sport, je kafe a dort." 

Konec prázdnin, aneb když se ohlédnu

A jsou pryč.

Prázdniny.

Žhavé prázdniny

Ty prázdniny, kdy se nám při pouhém mrknutí potila oční víčka, kdy jsme při plavání v bazénu propotili plavky, kdy jediná práce, která se dala vykonávat, bylo čtení. Prázdniny, kdy jsme snídali melounové smoothe, obědvali melounový salát a večeřeli meloun přímo ze slupky (pokud jsme ho tedy sehnali). Na procházky i na nákupy jsme chodili v noci, protože v tu dobu bylo pouhých 29°C. Prázdniny, kdy si naše pračka i žehlička konečně odpočinuly, protože plavky se nežehlí a stačí je přemáchnout. Prázdniny, kdy i ice coffee jsme nakonec pili horké. Prázdniny, během kterých padaly teplotní rekordy a které meteorologové označili za supertropy, které Švédsku přinesly nejteplejší léto za posledních 250 let a během kterých prý v Německu vyschlo jezero ….

Přes všecka ta extrémní vedra a sucho, a přes všecky nepříjemnosti, které nám počasí přichystalo, my jsme si tyhle žhavé prázdniny báječně užili.

Maják v turecká Alanyi

Odletěli jsme na Tureckou riviéru. Pravda, počasí v Turecku bylo stejné jako v českých luzích a hájích, vlastně, možná tam ani takové horko nebylo, ale co naplat, mají tam moře. Po dlouhé době mohu říct, že to pro nás byla opravdu dovolená, jelikož hned první den našeho pobytu si Štěpa našel kamaráda. Se seznamováním se nijak netrápil, sociální interakce a komunikace jde naprosto mimo něj. Jakmile tedy zaslechl češtinu plynoucí z úst přibližně stejně starého kluka, otočil se k němu a se slovy „Ahoj, budeme se spolu kamarádit,“ uzavřel přátelství. Jasně sdělenou informací považoval věc za vyřízenou. Kluk nestihl ani odpovědět a už byl lapen. Štěpán se na něj nalepil a odtrhl se až v den našeho odjezdu. Byli jsme pochopitelně stále ve střehu a čekali, kdy se TO někde pokazí, ovšem nestalo se, k našemu velkému údivu si chlapci  porozuměli. V tolik štěstí jsme ani nedoufali, a tak jsme se téměř celý týden (až na několik výletních výjimek) váleli na pláži, četli, ráchali se v moři a užívali si dosud nepoznaného KLIDU. 

Klid (čti dny bez dítěte), jsme si užili i v době, kdy byl náš syn na prázdninách u některého z příbuzných, který měl zrovna to nesmírné štěstí a vyhrál našeho hada „v loterii“:

U tety Pavlíny, kde natíral plot a koupal se v plechové vaně, u babičky, kde se prý jen válel, u strejdy Pavla, kde se stal členem místního cyklo-gangu s nímž zažil spousty dobrodružství. Také u strejdy Petra, kde je prý děsná legrace a který s ním vyrazil obhlédnout pražské letiště z trošku jiného pohledu, než vidí coby běžný prázdninový turista a pak mu v ZOO centru nedaleko Prahy ukázal, jak vypadá živá koza, kráva, býk či králík. No a konečně také několik málo dnů i u brášků, kde je legrace pořád a kteří nám zásadně nesdělují, jakým programem našeho benjamínka vlastně baví.

Mezi tím jsme také stihli navštívit několik tetiček, na které během roku není čas a jiné (většina) zase navštívily nás. Stereotyp koupání v zahradním bazénu jsme narušili návštěvou mělnického koupaliště a podnikli jsme pár výletů po vlastech českých. Toulali jsme se pražskými ulicemi, kafíčkovali jsme po všech kavárnách, které se nám připletly do cesty a zhlédli jsme báječné představení na letní scéně divadla Ungelt. 

Odpočinek v kavárně Styl a interiér v pražské Vodičkově ulici.

Procházku Prahou nám zpříjemnil jazzový muzikant Vladimír Pinta.

Při jednom z našich výletů jsme ochutnávali (a nakoupili) výrobky od děvčat firmy Lemanta

Historické slavnosti na zámku ve Zruči nad Sázavou

Byly jsme také u otevření krásného květinářství, kde se neprodávají pouze květiny, ale i úžasné bytové dekorace ve stylu vintage.  Měla jsem tak možnost vyzkoušet si vazbu kytic. Vybrala jsem si ty luční.

Nově otevřený obchod Květiny a dekorace

Můj první pokus

Vyráběli jsme si borůvkové a melounové nanuky, pekli koláče a levandulové sušenky, a ze všeho nejvíc jsme si užívali místo, kde jsme nejraději – naší zahrádku. 

Hortenzie

Vzácná chvilka. Na zahradě se moc často "netabletuje", na to totiž většinou není čas.

Výhled z naší zahrádky na "rodnou hroudu" nás Čechů, horu Říp. 

Naše domácí "továrna" na nanuky

Levandulové sušenky - rychlé a výborné

Tyhle žhavé prázdniny trvaly přesně 65 dní a každý z těch dnů byl báječný.

Teď už je čas vrátit se do práce.

Tak ahoj v Praze!

Když vykouknete z okýnka Malostranské besedy

Pátek třináctého

Mám angínu a může za to pátek třináctého.

Nikdy jsem na pověry moc nevěřila (tedy, až na kominíka a na to, že od vánočního stolu se během jídla nevstává), ovšem letošní červencový pátek třináctého mě přesvědčil, že něco na tom bude.

„Víš, že je pátek třináctého?“ ptá se manžel, když balíme poslední dárky, talismany a mokré plavky. Za hodinku musíme opustit hotelový pokoj, který se stal na těch několik málo horkých letních dnů naším domovem, odjezd na letiště je naplánován na 12.15 hod. „To je jen pověra, na to nevěřím,“ odpovím. Navíc, pořídili jsme si přeci turecký amulet Nazar, který chrání majitele před uhranutím a vším zlým. 
Ale nevím proč, červíček pochybností někde tam vzadu … Však to znáte.

Je 12.30 a autobus nikde. Začínám být trošku nervózní, jdu si pro kafe, aby to čekání bylo příjemnější. 12.40, stále čekáme. „No jo, pátek třináctého,“ utrousí můj muž a já se na něj mračím. 12.50 – hurá, je tu! Z autobusu vyskočí řidič, který mi nápadně připomíná toho Turka, co před hotelem nabízel jízdu na velbloudech. Myšlenku rychle zaženu, na nějaké pochybnosti není čas. Naložíme kufry, které se do autobusu vejdou jen taktak, a obsadíme poslední volná místa. Z okna pozoruji, jak řidič naše kufry vyndává a kamsi je přemísťuje -  snad je tu nenechá, doufám v duchu - pak usedá za volant a startuje. Jenže – „Haló! Stop!“ běžím k němu a svojí neangličtinou (má úroveň odpovídá osnovám 3. třídy ZŠ) ho upozorňuji, že „Baggage open“.  Pochopil. Opravdu se mi ulevilo, protože hledat kufry na trase dlouhé 100 km, když  teploměr ukazuje 44°C, by se nám nikomu asi nechtělo. Teď už snad můžeme v klidu vyrazit na letiště, snad ten let stihneme. Motor autobusu je ale tiše a řidič nikde. „No von kouří, je tohle možný?!?!“ slyším několik spolucestujících, jak se pohoršují a netrpělivě poposedávají na svých sedačkách. Je to možný.

Cesta na letiště se vleče, při každém přeřazení rychlosti autobus zakvílí. „On vůbec neumí řadit,“ nevydržím a na adresu řidiče si ulevím.  „To se nediv, když do včerejška řídil velblouda“, potvrdí manžel moje dosud nevyslovené myšlenky.

„Mami dělej,“ popohání mě Štěpa na letišti ve frontě u místní kafárny, „je čtvrt na pět, za 20 minut nám to letí, gate už máme dávno otevřený!“ Jenže na mně to nezáleží. Po dvouhodinové  cestě kvílícím autobusem kafe potřebuji a tady je to jako v Čechách – jeden pracuje a dva ho kontrolují.

Gate je zavřený (i když na tabuli je nápis OPEN). Nevadí, chvilka zpoždění se dá přežít, aspoň to kafe v klidu dopiju (mmch. stihla bych i dvě, možná tři, včetně fronty). Za půl hodinky si za přepážku stoupnou dámy v uniformách a jedna z nich zakřičí: „OSLO!“ Na tabuli, pod nápis Prague, naskočí nápis Oslo a k NAŠEMU gejtu se nahrnou dvě stovky blonďáků s dočasně tmavou pletí. Mezi Čechy to nepříjemně zahučí a pán, který určitě musí být jednovaječným dvojčetem Martina Maxi, nahlas doufá, že „oslové“ odletí opravdu do Osla a ne do Prahy. Zasmějeme se a trpělivě čekáme, co bude, až odbaví osly, pardon Oslo.

„PRAG!“ ozve se po hodině čekání. Cestují s příručními zavazadly, batohy, novými kabelkami značky MICHAEL KORS – zaručeně originál (taky mám), kočárky a pištícími dětmi se nadšeně hrnou do letadla, jen já svoji rodinu brzdím - asi intuice, což zatím nevím. Zatím vím jen to, že v letadle budeme namačkaní sedět tři hodiny, tak kam spěchat. 

Posádka nás s úsměvem vítá, předvede nám nezbytné poučení o tom, kde jsou masky a plovací vesty … to jen pro případ …. a nad hlavami se nám rozsvítí značka „připoutejte se“. Poutám se a výjimečně si zapínám klimatizaci. Nikdy to nedělám, nesvědčí to mým hlasivkám, ale zdá se mi, že je tu opravdu nesnesitelné vedro, tak jen na chvilku.

„Vážení cestující, vítám vás na palubě …,“ozve se kapitán, omlouvá se za zpoždění a informuje nás o poruše letadla. Úsměv na mé tváři (a nejen na mé) ztuhne. Porucha letadla? Proč tu tedy sedíme? Nahnali nás do porouchaného letadla? Já tu nechci umřít!!! Kapitán asi čte mé myšlenky a ujišťuje mně, že se jedná pouze o klimatizaci a na opravě se intenzivně pracuje. Dále čekáme na doplnění paliva, protože díky závadě musíme letět v nižší letové hladině. Z tohoto důvodu také kapitán žádal turecké letiště o povolení nového letového plánu, na které také stále čekáme. Tohle všecko kvůli porouchané klimatizaci?

 „Tati, to letadlo je rozbitý? A proč je tu takový vedro, nemůžu dýchat?“ ptá se Štěpa. Uklidňujeme ho, že je to jen drobnost, že se nemusí bát, technici to za chvilku opraví. Beru do ruky telefon, vypínám letový režim (kašlu na letový režim, kašlu na jakýkoliv režim) a píšu zprávu domů - našim synům a bratrovi. Nechci tady umřít.

Stále čekáme. Děti piští, poskakují, kopají do sedadel, dospělí si povídají, čtou a začínají vtipkovat. Všichni víme, že jde spíše o humor ze zoufalství, ale pořád lepší, než kňourání a nadávání.

„Stihnu jít v pondělí do práce?“ ptá se pán přede mnou.

„Tohle bude určitě v televizi,“ pronese jakási paní.

„No to budeme v televizi dřív než doma,“ odpoví kdosi.

Zadní částí letadla se nese smích, i když ve skutečnosti nám do smíchu není.

Dvě stovky lidí v letadle, kde nefunguje klimatizace. Kolik stupňů tu asi je, když hotelový teploměr ve stínu ukazoval 44°C? Může tu být 50°C? Nebo víc? Tři čtvrtě hodiny za námi. „Mami, ta holka za mnou mi přestala kopat do sedadla, co jí je? Mami, mě bolí hlava, je mi děsný vedro, mám žízeň, je mi špatně. Já chci ven!“

Posádka začíná rozlévat vodu. Informace, které jsou schopni nám poskytnout, nejsou vůbec uspokojující. Vlastně, nejsou téměř žádné. Vědí jen, že nám turecké letiště odmítlo podepsat nový letový plán. Děti nezlobí, nepiští, neskáčou po sedadlech, jen se unaveně povalují a pofňukávají, dospělí už si nepovídají, nečtou, ovívají sebe a své děti časopisem, který našli v kapsách sedadel před sebou. Aspoň k něčemu se hodí. Už hodinu sedíme v pekelném hrnci, kde se všichni doslova vaříme. Nechci tady umřít.

Vodu už nerozlévají, hodili mezi cestující několik lahví, ať je necháme kolovat. Chápu to. I stevardi musí být vaření. „Kde jsou letušky?“ zaznamená kdosi nepřítomnost palubního personálu. „Barikádují se s piloty v kokpitu,“ dostane se mu anonymní odpověď, když v tom se opět ozve kapitán. Za deset minut odlétáme. Proč mu nikdo nevěří?

 „Autem z Chorvatska je to rychlejší. Sednu a za devět hodin jsem doma,“ pronese pán, co vypadá jako Martin Maxa.

„Píšu domů, že nevim, jestli mě poznají, pokud se vrátím. Vypotila jsem tu asi deset kilo,“ ozve se paní za námi.

„No vidíš,“ chytne se hned můj muž, „tos těch waflí mohla sníst mnohem víc. Tady je vypotíš.“

Vtípky Čechům jdou i v kritických situacích a za to jsem vděčná.

„Chci být pan Tau, chci být muž na křídle letadla,“ vysloví své (možná poslední) přání pán před námi.

„Ještěže tu není žádný kardiak,“ pronese muž stojící v uličce a stírá si pot z obličeje.

„Už tady není,“ odpoví pohotově ‚Martin Maxa‘.

„Letadlo s wellnes programem, to mají jen Češi,“ ozve se odněkud.

Ze slibovaných deseti minut jsou desítky minut. Když už jsme v tom pekelném hrnci téměř hodinu a půl, naše oblečení je propocené do poslední nitky, začíná nám být opravdu zle, děti už sotva dýchají, lidé se začínají bouřit. Chceme ven! Chceme mluvit s kapitánem. “Kapitán leží na pláži a čeká na podepsání letového plánu,“ opět se ozve Martin Maxa. Tentokrát je ale vidět, že už je rozzlobený. Jeho děti to nedýchatelno očividně dál nesnesou. I ostatní cestující se ozývají, ale už nevtipkují.

„Proč jsme tu? Proč jste nás nenechali v odletové hale?“

„Dneska je pátek třináctého.“

„Nechci tady umřít.“ … nese se letadlem a humor je ten-tam. (Očividně nejsem sama, komu letí hlavou černé myšlenky.) Teď už je to vážné. Všem nám je zle, všichni chceme ven.

Rozsvítí se znak „připoutejte se“. To už tady bylo, přesto nám svitne naděje. Usedáme a poutáme se. Kapitán nás informuje, že závada je odstraněná (všichni mu to chceme věřit) a letadlo je připravené k odletu. S napětím čekáme, zda se letadlo pohne a to k našemu údivu opravdu začíná popojíždět směrem k ranveji. „To asi bude ta nízká letová hladina,“ vrací se humor mezi cestující.Ve chvíli, kdy letadlo začne nabírat rychlost, palubou se rozezní nadšený křik a potlesk. I já tentokrát tleskám, a pokud opravdu přistaneme v Praze, budu tleskat zase (i když - kdo tleská lékařům, zedníkům, učitelům … na konci jejich pracovní doby?) Je 19.09 hod.

Tři hodiny ve vzduchu v letadle, které má poruchu. Ujišťuji se, zda opravdu pod našimi sedadly jsou plovací vesty …to jen pro případ … 

Během několika málo minut teplota na palubě letadla klesne z cca 50°C (?) na 22°C. Pepíno vyčerpáním usnul (já mu říkala, ať si ten Kinedril nebere), mě to strach nedovolí. Lidé začínají vyndávat své bundy, mikiny a svetry. I mně je zima. Dloubnu do svého chotě „Je mi děsná zima, vyndej mi z kufru džísku, prosím tě.“ Nepřítomně se na mě podívá a opět upadne do kómatu. On mě tu snad nechá zmrznout?!?! Nechci tady umřít! Probere se, až když mi začnou drkotat zuby. „Tobě je zima? Tak proč to neřekneš, vyndám ti bundu.“

Grrrrr!!! Myslím, že já nebudu ten, kdo tady umře …. „Miláčku, víš, že je pátek třináctého?“

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: S dvou a půl hodinovým zpožděním, v propoceném oblečení, přesto paradoxně zmrzlí a hlavně vystresovaní, jsme nakonec v pořádku přistáli v Praze. 

PPS: Tleskala jsem. Radostí a úlevou.

PPPS: Čert vem angínu, vyléčím jí na zahrádce, až budu z lehátka na terase vzhlížet k modrému nebi a přemýšlet, kam má to letadlo asi namířeno.