sobota 16. září 2017

Šťastné děti = šťastná máma



    Říká se šťastná máma = šťastné děti. Nelze jinak, než souhlasit. Jenže, ono to vlastně může  být i naopak.

 „Teto, podívej, co jsem nám přinesla do Štěpova domečku,“ natahuje ke mně ruku desetiletá Michalka a pyšně mi ukazuje látkové srdíčko, které sama šila. Štěpa se okamžitě rozzáří jako červencové sluníčko a utíká pro hřebík a kladívko, aby mohl novou ozdůbku do dětské zahradní chatičky pověsit.

    Vůbec si nejsem jistá, jestli i já mám takový vliv na svého muže. Jak se lidé, kteří se mají rádi (nebo ještě lépe, kteří se milují), navzájem ovlivňují, vidí především jejich okolí. Ti dva, zasažení svým krásným vztahem, si to většinou vůbec neuvědomují. Máme tři syny a tak mám nejednu příležitost pozorovat, jak se moji „chlapečci“ vedle svých lásek mění.

    Jakubův život byl několik let jeden velký mejdan. Jakub nevynechal jedinou příležitost k oslavě čehokoliv. Slavil narozeniny i svátky své, celé rodiny i všech svých kamarádů, slavil Nový rok (to je jasné), MDŽ, Velikonoce (ty měl obzvlášť hodně rád), 1. Máj, příchod Cyrila a Metoděje, upálení mistra Jana Husa, Den vzniku samostatného českého státu i VŘSR (tady malinko přeháním, ale opravdu jen tady). Oproti tomu, málokdy dával průchod svým emocím a citům a s maminkou se přišel pomazlit naposledy asi tak v pěti letech. A pak přišla Štěpánka. Štěpánka je něžné stvoření, sluníčko, které rozzáří kdejakého bručouna a inklinující k vytváření tepla domova. Radostné oslavy Dne vzniku samostatného českého státu zcela jistě neodpovídají její představě o příjemně stráveném večeru. Když dostala Štěpánka od Ježíška štěně, její emoce rozněžnily celou naší rodinu, včetně její hlavy, o Jakubovi ani nemluvím. Bydlení s mladším bratrem vyměnil tedy Kuba za bydlení se Štěpánkou, na velkolepé ohňostroje k výročí výstřelu z Aurory rychle zapomněl, svojí lásku objímá a líbá při každé příležitosti a září štěstím, protože má Štěpánku. (Občas mu zbude políbení i pro starou matku.)

    „Už tam nejdu!“ rozčiloval se Dominik po té, co absolvoval první fotbalový trénink. Bylo mu asi 7 let. Podobně to dopadlo i s tréninky kix-boxu a dalšími (zaručeně těmi pravými) sporty, v průběhu jeho dětství. Fiaskem skončil i každý můj pokus nakrmit Dominika čímkoliv, co se jen zdánlivě podobalo něčemu, čemu se říká zdravá strava. Tím myslím vědomě nakrmit. V patnácti letech vymetl dvě dávky vanilkových rohlíčků ze špaldové mouky a třtinového cukru tak důkladně, že tu třetí dávku jsem před ním musela zamknout. Až když jsem prozradila, že rohlíčky byly špaldové, spustil kritiku, že byly fakt pěkně hnusný. Stejně tak by se nikdy nikomu nepoštěstilo spatřit Dominika umývat nádobí, nebo třeba jen vyklidit myčku. A pak přišla Míša. Míša je fitnes trenérka, výživová poradkyně a smysl pro pořádek má v krvi stejně tak, jako lásku k mučícím přístrojům, kterým honosně říká posilovací. Dominik si tedy pořídil běžecké kecky a ke kafi si na talířek nandá fazolové brownies. Když jsem byla poprvé u Dominika a Míši na návštěvě a viděla na vlastní oči svého syna umývat nádobí, musela jsem požádat o sklenici vody, abych neomdlela. Dominik umývá nádobí, věší prádlo, chodí do fitka a září štěstím protože má Míšu.

    Krátce po té, co jsme na zahradě postavili chatu, projevil Štěpánek veliké přání. Chtěl by taky takovou chatičku. Zanedlouho tedy naproti té naší, vyrostla ještě jedna, o poznání menší chatička i s mini záhonkem. Něco na způsob - TADY JE ŠTĚPÁNKOVO! V chatičce se pomalu kupila auta všech možných barev, tvarů a velikostí, hromadily se tam kyblíčky, lopatky, dětské zahradní nářadí, krabice s kostkami, vodovky, omalovánky, hry, stříkací pistole, luk, prak, dětská skládací židlička … Toto, naprosto nezbytné, vybavení chatky padalo ještě nezasklenými okýnky ven, dveře nešlo dovřít a o mě se, při pohledu tím směrem, pokoušely mdloby.

     A pak přišla Michalka. Michalka je desetiletá holčička, přesně taková, po jaké jsem toužila každé své těhotenství (až po třech pokusech jsem pochopila, že má touha nestačí). Michalka je krásná, milá, něžná, chytrá, výtvarně nadaná, dobře vychovaná, modrooká, s dlouhými blonďatými vlasy … ano, ano, ano - ztělesnění mých těhotenských tužeb existuje. A jako bonus Michalka disponuje něčím, čemu se říká přirozená autorita. Pod jejím nenásilným a láskyplným „velením“ se Štěpova zabordelená chata, během jednoho odpoledne, proměnila v útulný domeček. Štěpán vyklízel, uklízel, rovnal, natíral, zametal, přitloukal, leštil… a co víc – dělal to dobrovolně a tatínek, pod lehkým tlakem Štěpána (rozuměj silným, neodbytným pruzením), zasadil okna a vybudoval mini terásku. Být na zahrádce, když tam není Michalka je „mami fakt pruda!“ Když není na zahrádce Štěpa, Michalce prý ukápne i slzička. Naštěstí se letošní prázdniny opravdu vydařily a času, který jsme trávili na zahrádce, bylo víc než dost. A tak Štěpán běhal za Michalkou, Michalka za Štěpánem, občas přibraly do party i další děti a o zážitky bylo postaráno. Štěpán září štěstím, protože má Michalku a já zářím spokojeností, protože v chatičce je konečně uklizeno.

Žasnu, jak ty „naše holky“ mění ty naše kluky – k lepšímu, pochopitelně – a jsem šťastná, protože každá máma je šťastná, když jsou šťastné její děti. ♥ ♥ ♥

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

PS: Jen si tak říkám, kde já dělám chybu?

PPS: Před chvílí mi volal Dominik. Svěřil se mi, že si chtěl koupit drona, ale nakonec prý pořídil nový vysavač. 

sobota 2. září 2017

Hurá, škola!

     


    Konec prázdnin, období, které většina rodičů nedočkavě vyhlíží už od začátku července. Aby ne. Vždyť ti malí hadi (čti děti) potřebují už nějakou tu disciplínu, pravidelnost a řád jako sůl. Přes prázdniny nám dětičky tak trošku zvlčely, ale – koho by bavilo je pořád peskovat, ať si ty zuby vyčistí pořádně, ať si umyjí ruce aspoň před jídlem, ať zavřou pusu a jedí, ať konečně chvíli mlčí, ať nám řeknou něco pěkného, ať už laskavě vypnou ten fejsbůk a jůtůb a koukají mazat do postele, ať nesedí pořád doma a vypadnou na chvíli ven, ať už mažou domů a neflákají se po nocích s tím floutkem od sousedů, ať …

    Také sehnat hlídání na dva měsíce pro ten náš ‚pytel blech‘ je dost velký problém. Babičky jsou dnes většinou nehlídací - jasně, když do důchodu mají ještě 20 let (zlaté časy, kdy babičky byly babičkami, jsou nenávratně v … trapu), družiny jsou zavřené (co ty vychovatelky přes léto dělají?) a na tábor toho našeho kluka fakt nikdo nedostane, protože tam je zákaz počítačů, tabletů i mobilů a stejně, i kdyby zákaz nebyl, tak tam není wifina, a to je fááákt pruda. A jíst, jíst by už taky měly něco jiného, než jen Mekáče, Káefcéčko, párek v rohlíku, buřty, pizzu a langoše na koupálku (zlatá školní jídelna), jenže kdo to má uhlídat, když jsou ty děti pořád samy doma (no, někdo je živit musí, to se nedá nic dělat). Zkrátka, je nejvyšší čas, aby ‚to všecko‘ nabralo zase ten správný směr. A přiznejme si to, už nás taky trošku svrbí jazyk  - „Tak, co bylo dneska ve škole?“

    Mě konec prázdnin až tak netěší.
Většina lidí se v tomto období vrací domů a kufry vybaluje, my naopak balíme. Zase. Ten největší kufr narveme k prasknutí (plus několik desítek tašek různých velikostí) a vydáme se na nonstop ucpanou dálnici. Opouštíme to „naše“ malé, průmyslové a vlastně zcela nemalebné, betonové městečko pod Řípem, které, nevím proč, máme pořád rádi a přesouváme se do velkoměsta. Uteklo to.

    Když jsem 30. června zamykala pražský byt, měla jsem v hlavě dlouhý seznam toho, co všecko musím doma stihnout. Dva měsíce – to hravě zvládnu - všecko.

    Tak především:
-       hodlám si užít své dospělé syny, jejich slečny a ‚našeho‘ Jerryho (Jerry je zkušební vnouček značky Yorkšírský teriér).
-       rozhodně si užiju zahrádku. Trošku jí ‚vyšmuchlím‘, pohrabu se v hlíně, zasadím nové kytičky, budeme se koupat, grilovat, oslavovat a válet se na terase.
-       oběhnu úřady a zařídím vše, co je potřeba. Třeba novou občanku: „Tak se tady posaďte do kabinky, já vám udělám snímeček,“ zaskočí mě paní úřednice zcela nepřipravenou k jakémukoliv zvětšňování. OMG, to jako myslí vážně? Myslí. Když jdu s holkama na kafe, tak se připravím, to je jasné, že bez fotky se to neobejde, ale když se ženu na úřad, s focením vážně nepočítám. Že  musí být na OP i fotka, jsem zkrátka nějak pozapomněla a poslat ‚selfíčko‘ prý nejde. Tak dobrá, stejně občanku nikomu neukazuju, v baru mi už nějaký ten pátek nalijí bez problémů (škoda),  takže jestli mám, nebo nemám pomalovaný obličej, není vůbec důležité.
-       dojdu si na všecky preventivní prohlídky. To v mém věku už trošku času zabere.
-       objednám se na kosmetiku, nehty a k holiči a následně tam nezapomenu přijít. (Zapomněla jsem.)
-        odletím s rodinou na dovolenou. Nevařit, neprat, neuklízet, jen ležet, smažit se na sluníčku, ráchat se v moři, chodit na výlety a nechat se hýčkat manželem a synem – aspoň jednou v roce na to snad mám nárok. No, ve skutečnosti to až taková idyla není (ještě pořád s námi cestuje i ADHD) ale co, těším se moc.
-        navštívím všecky kamarádky (nebo ony mě) – to je HODNĚ důležité!!! Musím stihnout 
kafe s: Erikou (několikrát), Evkou (několikrát), Aničkou a Lukášem, Janou, Pavlínou (několikrát), Romanou, Mári, Renatkou, Dianou (několikrát), Šárkou, Lubkou (na dlouhou dobu naposledy, za velkou louži se jen tak nedostanu), Markétou, Vlastou, Alčou, Martinou, Vlaďkou… (Vlaďku jsem nestihla, ale přibyla Kamila - několikrát.)
-       rozhodně se vrhnu na tu hromadu knížek, které se mi tak nějak nepozorovaně nakupily na nočním stolku (procházek kolem knihkupectví je stejně nebezpečné, jako procházet kolem obuvi) a trošku s ní zahýbu. Na to se dost těším, to si užiju.
-       a hlavně, (!!!) hlavně musím opravdu důkladně uklidit štětský byt, protože během školního roku na to zkrátka není čas.

  Tohle všecko stihnout byla opravdu fuška, ale můžu na sebe být pyšná, zvládla jsem všecko a tak se vlastně v  klidu můžu přesunout na Barrandov a spokojeně zajásat - HURÁ, ŠKOLA!  
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Jen tedy - s tím úklidem to tak úplně neklaplo. (Dva měsíce jsou zkrátka málo.) Sice v jedné reklamě pořád slibují, že „Trivágo udělá práci za nás,“ ale asi jí dělá za někoho jiného, za mě určitě ne.

PPS: Za 10 měsíců budou zase letní prázdniny, období, které nedočkavě vyhlížím už od začátku září – tak třeba …

sobota 19. srpna 2017

Plážová architektura

... a štěstí pana Bagra




    Posledních několik dní, v těsné blízkosti našich lehátek – ano našich, chodíme výhradně sem – parkuje ‚bagr‘. Tedy, on je to spíš pan Bagr. Pan Bagr je starší pán, má šedivé vlasy, modré plavky a dětskou lopatičku. Pan Bagr je milý, tichý, nevrčí, nemluví, nerozumí. Usmívá se a hrabe.

    Když jsme poprvé přišli na pláž, byla téměř rovná, sem-tam se vypínal nějaký kopeček, připomínající zmenšeninu Řípu, nebo se naopak skrývala jáma, naplněná mořskou vodou. Taková pláž je krásná, ale o prázdninách poněkud nudná. 

    A tak se moji hoši rychle pouští do díla. Během několika málo okamžiků vyrose na pláži první hrad s vlastní vodní nádrží, okolo hradby, vesnice i protékající říčka, přes kterou vede lávka. Jak už to tak s hrady bývá i u toho našeho se náhle zastavují turisté a obdivně ho okukují. Děti tahají tatínky z lehátek a škemrají o vlastní stavbu, maminky chystají kyblíčky a lopatičky. A protože se tatínkové za žádných okolností nechtějí nechat zahanbit, začíná se pláž postupně měnit ve staveniště. Z rodičů se dočasně stávají architekti, stavitelé i umělci a dětičky radostně poskakují a … a pan Bagr hrabe.

 
  Bohužel, všecka ta krásná díla se vždy přes noc kamsi vytratí. Ne, že by je snad spláchlo moře, ale ti co neumí budovat, umí alespoň dokonale demolovat. Nevadí. Máme alespoň jedinečnou možnost, být každý den svědky nové a zcela originální plážové výstavby. Nyní už se ovšem nejedná pouze o hrady, z písku se zde vyrábí auta, sochy opalujících se maminek a jiná umělecká díla. A pan Bagr spokojeně hrabe.

    Ve chvíli, kdy se většina umělců rozhodla spláchnout celodenní dřinu a užít si zasloužený odpočinek ve vlnách, prochází plážovou výstavní síní animátoři hotelu. Rozhlíží se kolem a z jejich tváří lze číst nadšení. V zorném poli jim uvízne pan Bagr. „Are you an architekt? It´s beautiful! It´s very beautiful!!!“ vykřikují rozjařeně animátoři. Pan Bagr nesměle sklidí bujaré ovace, na oplátku se usměje, mlčí a hrabe.


    Druhý den odpoledne se pláž zaplní dětmi všech národností v čele s místními animátory a vypukne velká stavební akce. Před našima očima, doslova jako houby po dešti, rostou hrady a hrádečky, věže a věžičky, domy a domečky, potoky a potůčky… Pláží se nese dětský smích a švitoření ve všech možných jazycích, děti pobíhají, cákají, plácají, modelují a budují, rodiče konečně odpočívají ......
.....a pan Bagr je šťastný. 


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Bavilo mě pozorovat, jak se udusaná pláž mění v miniaturní městečko. Bavilo mě pozorovat, jakou radost dělá dětem obyčejný písek a chvilka času, kterou jim rodiče věnují, chvilka času, kterou tráví opravdu společně. Bavilo mě pozorovat, jak je pan Bagr den ode dne spokojenější. Čím víc plácajících dětí, tím větší štěstí. 
Ano, tak málo opravdu stačí. 

sobota 5. srpna 2017

Když je moře Jónské

    


    Sedím v písku na břehu moře, sluníčko úžasně pálí, tyrkysová hladina se zrcadlově leskne, vzduch voní směsí soli a slunce, a já se soustředím na nic se nesoustředit. Hlavně na nic nemyslet, nic neřešit, nic nedělat, vyprázdnit mozek. V dálce se houpe bílá pramička a magicky přitahuje můj pohled. Filtruji zvuky, které ke mně doléhají, nechávám znít jen šumění vln. Jeden z mnoha střípků štěstí, pro které žiji celý rok tam u nás, v zemi bez moře.

    Jediný zvuk ale vyfiltrovat nedokážu. „Mami, tohle moře se jmenuje Středozemní, viď?“ vytrhne mě Štěpa z mého rozjímání. Rychle přemýšlím, nejsem si zcela jistá. „Tohle je Jónské moře,“ odpovím nakonec. „Hm, ale Středozemní je taky, ne?“ „Když je Jónské, nemůže být …“ zarazím se. Může, co by nemohlo. Když může být stát ve státě, proč by nemohlo být moře v moři? „No, vlastně jo, je to Středozemní moře a to Jónské je jeho součástí.“ Plácám trošičku nejistě to, co se pouze domnívám a doufám, že neplácám nesmysly. „A proč se jmenuje Středozemní?“ Tak nic, vyprazdňování mozku přesouvám na neurčito, teď ho potřebuju. „Nóóó,“ získávám čas a rychle přemýšlím, proč je vlastně Středozemní. Vzpomínám na hodiny zeměpisu, ale jediný pojem, který se mi, nevím proč, vybaví, je permafrost  - věčně zmrzlá půda. O názvech moří ani Ň. Permafrost je mi k ničemu, obzvlášť když si báječně užívám čtyřicetistupňových veder a za žádných okolností nemám chuť se jakkoli ochlazovat, takže se pokouším vybavit si globus. „Protože leží mezi třemi kontinenty, jako zeměmi, chápeš? Mezi Evropou, Afrikou a Asií.“ „Jó, to je jasný, to chápu. A proč je tohle Jónské?“ nedá si pokoj Štěpa. On snad zapomněl, že jsou prázdniny. „No, tak to já fakt nevím, asi podle nějakých původních kmenů, zeptej se táty,“ vzdávám to. „Táta tady není, šel tóóó.“ Jasně, když ho nejvíc potřebuju, je buď v práci, nebo tóóó. „Tak večer kouknem na net, ju.“ Štěpu zaujaly děti, hrající si kousek dál, takže ho má neuspokojivá odpověď kupodivu uspokojila. UF! Dala bych si kafe.

    „Něco ti nesu,“ usmívá se na mě Pepíno a podává mi papírový kelímek černého moku (10 let manželství se musí někde projevit). Zaslouží odměnu v podobě varování a tak ho informuji, že ho čeká výslech na téma ‚Proč je moře Jónské‘. Neví, prý asi podle původních obyvatel a večer kouknem na net. (Někdy mám pocit, že jsme jedna bytost.)

    Kouknout se na net jsme zapomněli, ale během těch pár dní jsme zjistili, že
když je moře Jónské, klidně vás připraví o dva dny opékání. Sluníčko zabalí do šedivých mraků, na pláž nažene uragán, hodí na vás pár dešťových kapek a je mu úplně jedno, že na něj máte pouze vymezený počet dní. Z plážových povalečů rázem ‚vykouzlí‘ aktivní turisty. A tak se plazíme po písečných dunách podél pobřeží, cákáme na sebe vodu z pet láhve a obdivujeme krásy místní „pouště“. Jenže, to už moře začíná žárlit a opět na nás posílá pichlavé sluneční paprsky. Vůbec mu nevadí, že nikdo z nás nemá plavky, sobecky nás žene z pískových dun přímo do svých vln. „Mami, to je hustý,“ jásá Štěpa. „Když já jsem na Adama, ty jsi na Adamku?“ vykřikuje nadšeně, když úlevně ponoříme svá upocená a zaprášená těla do slaného nálevu.

    Když je moře Jónské, dokáže okouzlit nejen obyčejného smrtelníka, ale třeba i císařovnu Sissi. Ta byla krásou zdejší přírody natolik uchvácená, že si na ostrově Korfu nechala vystavět letní sídlo. Když je moře Jónské, zavede vás do tajemných mořských jeskyní, které si jako své bydliště vybral bůh moří Poseidon a jeho milenka Amfitrité. Když je moře Jónské, nabídne vám legendu jenž říká, že na ostrově Korfu se na své cestě z Trojské války zastavil Oddyseus. Jeho loď, kterou Poseidon proměnil v kámen, je dodnes vidět u hlavního města v podobě malého ostrůvku. Když je moře Jónské, naláká vás do své modré laguny a nabídne vám koupání v průzračné, azurově modré vodě u jedné z nejkrásnějších pláží celého Středomoří. Když je moře Jónské, pochlubí se překrásným městečkem Gaios (na ostrově Paxos), které se právem honosí titulem  Cultural Village. Když je moře Jónské, můžete se ponořit do nejhlubšího místa Středomoří – hlubiny Calypso. Když je moře Jónské, nabídne vám iluzi malého Karibiku …

    Sedím v písku na břehu moře, sluníčko úžasně pálí, Jónské moře se zrcadlově leskne, vzduch voní směsí soli a slunce, a já se soustředím na nic se nesoustředit. Hlavně na nic nemyslet, nic neřešit, nic nedělat, vyprázdnit mozek. V dálce se houpe bílá pramička a magicky přitahuje můj pohled.  Kochám se pohledem na průzračnou hladinu, jejíž barva přechází z tyrkysově modré, až po téměř černou. Pohled, kterého se snad nikdy nenabažím, ať už je moře Jónské, Středozemní, nebo docela jiné.


    „Mami, pojď si zaplavat. Můžeš si vybrat, jaký chceš moře. Středozemní, nebo Jónský?“  Vybírám to druhé. Asi proto, že když je moře Jónské, je pro mě, tak trošku tajemné.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: A proč je tedy vlastně Jónské?
Tak na to jsem se musela zeptat tetičky Wikipedie.
Podle řecké mytologie se bůh Zeus zamiloval do Íó, kněžky své manželky - bohyně Héry. Když je manželka Héra přistihla, skryl Zeus Íó do podoby krávy, která pak putovala krajinou a během dlouhé cesty překročila průliv mezi Evropou a Asií. Podle ní je tedy pojmenováno Jónské moře. Íó došla až na břeh Nilu, kde porodila Diova syna. Ten se později stal prvním egyptským králem a Íó se tak v Egyptě dostalo božských poct. 
(zdroj: Wikipedia)

sobota 22. července 2017

Rande s .....




   

     „Pomerančový džus!“
„Co?“ Otevírám líně jedno oko, pak i druhé, sahám po mobilu … 4:52!!! Štěpa zase mluví ze spaní. Copak se mu asi zdá? Otočí se na druhý bok a dál pravidelně odfukuje. Mně už se ale spát nechce, mé smysly začínají vnímat zvuky moře narážejícího na pobřeží. Uvědomuji si, že dnes je hlučnější než jindy, to už se mě asi nemůže dočkat. Potichu se zvedám, popadnu Pepínův nový foťák, z věšáku i jeho mikinu (svojí tady nemám, na co taky mikinu na dovolenou u moře?) a v pyžamu mířím na pláž. Ještě osušky, když už tam jdu, zaberu „VIP“ lehátka.

    Chvilku váhám. Nejsem cvok, courat v pět ráno po pláži? Ale co, spát můžu doma, pohled na komíny štětské papírny mě v 5 hodin ráno z postele zaručeně nedostane. Cestou na pláž potkávám osamělého běžce se sluchátky v uších. Pravděpodobně si o mně myslí totéž, co já o něm. Vyměňujeme si chápající úsměvy.

    Moře je dnes opravdu velmi vášnivé, takhle řádit jsem ho tu ještě nezažila. Hodím osušky na lehátka, usadím se a rozespale sleduji tu divočinu. Fascinuje mě to. Nachystám si foťáček a čekám na tu nejlepší, největší a nejkrásnější vlnu. Je to přesně TAHLE! A tahle taky…a támhleta …. Běhám po pláži, vlny se mnou laškují, něžně laskají mé nohy, střídavě je obalují pískem a chaluhami, nebo jen tak omílají slanou vodou… tančíme spolu ve větru… cvak, cvak, cvak … 

    Přímo přede mě moře vyplavilo shluk škeblí, (ví, jak mě okouzlit) – nádhera – cvak, racek – cvak, další vlna, zaručeně ta pravá – cvak, milenci na molu (kde se tam vzali?) – cvak, v dálce pluje loď (ááách, jak romantické) – cvak,     vlna - cvak, racek – cvak, mušle - cvak, cvak, cvak…..             To už ležím v písku, svět okolo nevnímám,… vychutnávám kouzlo okamžiku a snažím se ho zachytit. Slyším, jak se ve vlnách „melou“ kameny, voda divoce cáká … na mně, na foťák …

    Kdyby nás takhle načapal můj muž, asi by mě ‚zabil‘. Společně se mnou se tady, v písku, mezi šutry, pouhých pár centimetrů od místa, kde se rozlila ta nejdivočejší vlna, válí jeho vymazlený černý Canon.  Vyprávět mu to ovšem nebudu, je to naše tajemství.

    Procházím se, vítr si pohrává s mými vlasy, pozoruji vlny narážející na břeh a vnímám každý jejich dotek. Voda se rozlévá po celé pláži, převrací písek, vyplavuje mušle a kameny, a zase si je rychle bere zpět. Napadá mě, že stejné je to s mými myšlenkami. Mozek je vyplaví, převrátí a zase je vezme zpět, jako by nechtěl, abych se o ně s kýmkoli dělila. Prostě si je srovná sám, tak jako si moře srovná své kameny, mušle, zrníčka písku…..

    Za kopcem se vyhouplo sluníčko a hladina se rázem rozzářila jako zrcadlo. Chápu, svádí mě. Sundávám mikinu a… už, už bych podlehla … jenže, pláž je plná lidí. Rychle kouknu na mobil, je téměř 7 hodin. Dvě hodiny jen my dva. Já a moře. Studí mě nohy a mé hladové břicho se začíná hlasitě ozývat. Konec randění, přijdu později, slibuji. Vracím se do hotelu … poslední „polibek“ - cvak.

    „Mám asi milion nádherných fotek“, halekám hned na prahu pokoje. Za jak romantických a zároveň dramatických okolností vznikly, taktně zamlčím.
„To je fajn, jen doufám, že jsi neutopila foťák!“  
😉
PSSST !!! 


sobota 8. července 2017

Maruška je prYma učitelka

  
    „Vy jste mi sem přivedla úplně jiného Štěpána,“ překvapeně mě osloví dětská psychiatrička po té, co nakoukne do čekárny ze svého ‚pokojíčku‘, kde si asi 30 minut povídala se Štěpou. Když se uvelebím v křesle proti ní, pokračuje: „Já ho vůbec nepoznávám. Dnes jsme si báječně popovídali, což je pro mě novinka. Opravdu se mnou mluvil, nevzteká se mi tu, nehopsá po křesle, nebručí, není v křeči, je uvolněný, milý, krásně mluví o paní učitelce. Říká, že ‚Maruška je prima učitelka‘ a ve škole se mu líbí,“ stručně zhodnotí paní doktorka průběh rozhovoru se Štěpou, který sedí vedle mě a točí si se spinerem. Ano, Maruška je prYma učitelka, s úsměvem jsem si vzpomněla na Štěpánkovu malůvku před několika týdny.


    A protože je konec školního roku a my máme za sebou 6 měsíců v nové škole a v novém (přechodném) domově, můžeme si dovolit lehce bilancovat.  
 
    „Když jsem poprvé vstoupila do školy, kterou jsme pro našeho syna vybrali, nevěřila jsem vlastním očím,“ vyprávím teď paní doktorce já. „Tahle pražská škola vypadá trošku jako Bohem zapomenutá školička kdesi v zapadlé horské vesničce. Třídy jsou maličké, na katedře učitelky nestojí počítač, zelená tabule je na kolečkách a zdobí jí retro magnetky ve tvaru ovoce. Velká francouzská okna v dřevěných rámech pokrývají téměř celou jednu stěnu a poskytují uklidňující výhled do školní zahrady. Děti jsou tu hlučné, většina z nich si nese diagnózu spojenou s poruchou chování (ADHD, ADD, AS apod.), ale paní učitelky jsou milé a usměvavé a to i přes to, že nemají ve třídě interaktivní tabuli, nemají každá svůj kabinet a v něm svůj PC. Jediným jejich zázemím je maličká sborovna, ve které se všecky scházejí. Když skončí vyučování, ve třídách se místo učitelek objeví vychovatelky a škola se přemění v družinu.“ Odmlčím se a kroutím hlavou, protože jsem opravdu dlouho nechápala, jak to může fungovat. Jak lze bez vymožeností 21. stol. zvládat celou školu dětí s poruchami chování?

    Je to jednoduché. Vše je o lidech. Paní ředitelka, paní zástupkyně, paní učitelky, asistentky i vychovatelky jsou milé dámy, které jsou v problematice dětí trpících poruchami chování velmi erudované. Možná na této škole neinvestují tolik prostředků do materiálního zajištění, moderních vymožeností a luxusního vybavení školy, ale určitě zde opravdu hodně investují do vzdělanosti svých pedagogů, do upevňování mezilidských vztahů, do chápajícího přístupu ke svým žáčkům a jejich rodinám. Jednání s paní učitelkou není stresující záležitostí, rodič zde není v pozici ‚školáčka‘, kterého je potřeba vytahat za uši, zašlapat do země a rozmáznout jako obtížný hmyz, ba právě naopak. Zde jedná rovný s rovným a vás tak zaplaví pocit, že se bavíte s kamarádkou. Nikdo nikoho neosočuje, neuráží a neposílá do ústavu. Nikdo nehodnotí, jestli je dítě normální a jestli vy jste dobrá matka.  

    "Byla bych neupřímná sama k sobě, kdybych tvrdila, že za půl roku v nové škole Štěpa neměl záchvat. Měl," přiznávám dobrovolně paní doktorce. "Každý jeho záchvat špatně nesu a některé z nich i zoufalstvím obrečím." Společně proto spočítáme v komunikačním sešitě „červeňáky,“ kteří téměř vždy symbolizují Štěpánův proběhnutý záchvat. „Červeňáci“ jsou tím nejhorším stupněm v systému denního hodnocení chování žáků, naproti tomu „zeleňáci“ znamenají, že ten den žáček zvládl SUPER. Napočítáme jich 10 – červeňáků.  „Fakt 10?“ divím se. „Za půl roku? Tenhle počet by v bývalé škole hravě zvládl za tři týdny. Možná i dřív a to byl medikovaný, teď není. Jak je to možné?“ Vlastně, je mi jasné, jak je to možné a přesně o tohle nám šlo - snížit frekvenci Štěpánových výbuchů a žít alespoň trošku v klidu a bez stresu – a to se povedlo. Štěpův komunikační sešítek ovládli zeleňáci.

    Došli jsme tak v ordinaci k naprosto zjevnému závěru. Změna, kterou jsme prošli, nebyla úplně jednoduchá, ale přinesla své ovoce. Opustili jsme to, co máme rádi – náš byt, zahrádku, přátele, ale především naše starší děti (jsou sice již dospělí, ale pro Štěpu jsou to pořád prima bráškové) a zbytek rodiny - prostě náš domov. Opustili jsme i naše zaměstnání. Pronajali jsme v Praze byt, koupili do něj postel a vrhli se do neznáma. Zpočátku jsme spali ve spacáku, domácí úkoly psal Štěpa na konferenčním stolečku v poloze klečmo a když jsme chtěli uvařit, museli jsme nejprve zajet do nákupáku a koupit si hrnec a vařečku. (Zvláštní pocit, když je člověk zvyklý na kompletně vybavenou domácnost a najednou nemá v šuplíku ani cedník.) Domů jezdíme na víkendy a prázdniny. To vše neděláme proto, že by to byl náš sen a naše touha, neděláme to pro naší kariéru, dokonce ani proto, že by to vyžadovala Štěpánkova diagnóza ADHD a přidružené poruchy.  Je to proto, že jsme se setkali s nepochopením, odsouzením a pohrdáním. Na malém městě inkluze stále nefunguje a tak jsme si vyzkoušeli, jak 'chutná' sociální vyloučení. Co bylo, jsme nechali za sebou a šli o dům (no, vlastně o město) dál. Vyplatilo se, zatím. Dobře si uvědomujeme, že rozhodně nemáme vyhráno. Před námi je puberta, která bude dle psychiatričky velmi těžká a hlavně zlomová. Několik krušných let nás tak jistě ještě čeká a nám nezbývá než doufat, že se ‚zlomí‘ na tu lepší stranu. To ale budeme řešit, až to přijde.

    Pojem DOMOV pro nás náhle nabral zcela jiný význam.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Paní učitelka si prý „své“ děti nechá ještě minimálně příští rok. Má spousty nápadů a už teď vymýšlí „jak by se ‚to‘ dalo a co by ještě šlo ….“.
Zkrátka, Maruška je prYma učitelka. 💓

sobota 24. června 2017

Boty

                                           ... aneb sexuologem proti své vůli



    „Pane Nováku, vysvětlete prosím vašemu synovi, co znamená slovo vagína,“ s úsměvem osloví vychovatelka školní družiny pána, který, tak jako já, čeká před školou na svého potomka. Pan Novák zrudne, vykoktá něco jako omluvu a já si vybavím scénku z jakéhosi amerického filmu (na název si nevzpomínám), kde malý chlapec běhá po školce a pokřikuje: „Kluci mají penis, holky zase vagínu!“ Jsem šťastná, přešťastná, že paní vychovatelka tentokrát neoslovila mě. Dveře školní družiny se zavřou, aby se vzápětí zase otevřely. „Vy také, paní Danešová.“ No jistě, přeci Štěpa nezůstane pozadu. Pan Novák se s úlevou usměje a mezi námi probleskne jiskřička vzájemného porozumění.

    „Co je to vagína?“ Ptám se Štěpána cestou na tramvaj a v duchu už promýšlím další výchovný krok - na toto téma mám v hlavě pochopitelně naprosto vymeteno. „Neviiim,“ odpoví Štěpa bez rozmýšlení, „říkal to Franta.“ „Že to říká Franta, ještě neznamená, že to musíš říkat taky,“ vypustím ze sebe jednu z těch TOP trapných vět, které říkáme my rodiče, když si opravdu vůbec nevíme rady. Na žebříčku nejtrapnějších rodičovských hlášek, je tahle zcela jistě v první desítce. Jenže, já potřebuji získat čas na promyšlení strategického plánu, protože tady jde o vážnou věc. Jak mám asi dítěti s ADHD a poruchou chování vysvětlit, že vagína sice není sprosté slovo, ale přesto se při běžné komunikaci nepoužívá? Jak to mám vysvětlit dítěti, který má ten zvláštní dar, že i při vyslovení naprosto nevinného slova 'blbec', které všichni běžně používáme, se mu podaří pohoršit i partu dlaždičů v pruhovaných 'montérkách' na protějším chodníku?  „Už to prosím tě nikdy neříkej, jo?“ „Proč?“ „Protože jsem to řekla!“ (Skvělé, dnes mi to vysloveně jde - tahle hláška je na 100% v první trojce.) Bože (jsem ateista), proč si tyhle situace musím vždycky vyžrat já? Třetí syn a stejně pořád nevím, jak na to.

    „Jasně mami, já to chápu,“ kývá Štěpán horlivě hlavou, když dokončím svůj, pro tentokrát výjimečně velmi stručný, monolog. Těžko říct, kdo z nás si víc přeje, aby to už skončilo. UF, mám to za sebou. Zajímalo by mě, co z toho si opravdu zapamatoval, ale - zkoušet ho raději nebudu. 

    „Tak, jaký jste měli den,“ptá se manžel večer na zahradě po té, co si sedne na svůj oblíbený schod s hrnkem kávy v ruce. Chvíli váhám, ale pak zavolám Štěpu, který bosky poskakuje v trávě před chatou, ať se tátovi pochlubí, jak si dnes rozšířil slovní zásobu.
„Štěpi, řekni tatínkovi, co je to vagína.“
Štěpán zvedne hlavu a nevinně, bez jakéhokoli zaváhání vyhrkne: „BOTY.“ 

    Manžel vykulí oči, vrhne na mě nechápavý pohled a vteřinu rozpačitého hrobového ticha protrhne salva smíchu. Řev, který vyplašil veškeré ptactvo nejen na naší třešni, se nese celou zahradní kolonií a my tři se válíme v trávě.

    „Jsem fakt rád, že se neživíš jako sexuolog,“ ocenil později můj muž mé výchovné úspěchy.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Přísahám, že slovo „boty“ jsem ve své odpolední přednášce vůbec nepoužila. (A obávám se, že nyní ho ze svého slovníku úplně vyřadím.)

sobota 10. června 2017

Když nic nemusím ...

... aneb jedno proflákané odpoledne





    Luxus v podobě volného odpoledne. Měla bych jít domů a trošku poklidit, vysát, vydrbat koupelnu, vyžehlit horu prádla, zabalit dárek pro tchýni k 70. narozeninám a napsat závěrečné zprávy na dva mé žáčky. Měla bych. Jenže nemusím. Ať žije prokrastinace! (Uf, to je zase slovo.)

    Nemusím dobíhat tramvaj a chvátat do družiny, úprkem na logopedii a cestou domů ještě honem nakoupit. Nemusím kontrolovat úkol z matiky a zkoušet Štěpu ze slovních druhů a násobilky. Nemusím, celá otrávená, sedět na hřišti a čekat, až se můj hyperaktivec vyřádí, nemusím hrát vlajky a vlajkové pexeso, ani hopsat v obýváku před X-boxem. Nemusím stát ve dvanáctikilometrové koloně na dálnici. Nemusím nikomu vysvětlovat, že není zdravé cpát se pořád rohlíkama a je načase ochutnat po dlouhé době zase jablko, banán, jogurt nebo třeba kuskus se zeleninou, protože rohlíkové období už mě nebaví. Přemýšlím, jaká "stravovací" období, už máme za sebou. Tak např. období palačinkové. Poznáte ho podle toho, že v lednici máte do zásoby namíchané řídké těsto a palačinkovou pánev zásadně neumýváte. Také období párkové nebo knedlíkové je celkem oblíbené. Za sebou máme i období popcornové, pizzové, čínsko-polévkové a nyní jedeme, už asi po sté, to nejoblíbenější – rohlíkové. Dnes ale nemusím svádět předem prohraný boj s vysvětlováním, že do rohlíku lze narvat i jinou náplň než je párek nebo šunka. „Fuj med, fuj sýr,“ ječí Štěpa pokaždé, když se pokusím o nenápadnou a nepatrnou změnu jeho oblíbených mňamek a dožaduje se svého párku. Jistě, jsem vlastně ráda, že nevyžaduje klobásu, suchý salám, bůček, hambáč z Mekáče a colu.

    Dnes odpoledne budu dělat jen to, co chci, rozhodla jsem se hned, jak za mnou zaklaply dveře 4. B. A já se chci projít. Poříčí, Příkopy, Celetná, Staromák … „Bloudím ulicí, barvu šedou nevnímám …" Vnímám blankytně modrý den, žhnoucí sluníčko nad hlavou, zelené stromy, rozkvetlé kytky v oknech pražských hotelů, ruch velkoměsta.  Vnímám barevný a pulsující život kolem sebe a přemýšlím, co bych mohla. 

    V parku naproti škole kvetou sedmikrásky a poletují motýli – mohla bych si lehnout do trávy a jen tak lelkovat, ale nemusím. U Labutě se líbají milenci (ti se mají). Já bych mohla… jít nakupovat, ale nemusím. Pán, na kterého cinká tramvaj, v běhu kontroluje hodinky - mohla bych jít okukovat Orloj pod lešením, je to lepší, než skákat pod tramvaj, ale nemusím. Paní v modrých květovaných šatech kouká do mobilu a hlasitě a šťastně se směje.  Já v mobilu jisto-jistě nic vtipného nemám, takže - mohla bych jít do kina na nějakou komedii, ale nemusím. U knihkupectví se shromáždila skupina turistů - mohla bych se k nim nenápadně připojit, nebo bych si mohla jít domů číst tu knížku, co mi půjčila Eva, ale nemusím. Prodavačka, které jsem platila zmrzlinu má krásně upravené nehty - mohla bych si zajít na manikůru, ale nemusím. U Paladia „vyrostla“ Kavárna POTMĚ – mohla bych zavolat na oční a objednat Štěpu na kontrolu, ale nemusím. Mohla bych si jít zabruslit, ale nemusím. Mohla bych si sednout na lavičku a krmit holuby, mohla bych zajít do KFC a narvat se křidýlkama, mohla bych jít pomalovat nějakou tu charitativní CIHLU, mohla bych na Smíchově tančit s Indiány, mohla bych …

    Bolí mě nohy. Ani nevím jak, sedím ve „své kafárně". Když budu chtít, můžu si něco čmárat, můžu pozorovat lidi, můžu číst noviny, můžu poslouchat muziku ze sluchátek, můžu se dát do řeči s fešákem u vedlejšího stolu a můžu si dát ten velký čokoládový zákusek. Ale nemusím. Také můžu zavolat bráchovi, dlouho jsme se neviděli. Zvoní mi mobil, automaticky začínám přehrabovat organizovaný chaos ve své kabelce, což pochopitelně vůbec nemusím. „Čau ségra, co děláš? Nedáme kafe?“
„Můžeme. Vlastně, MUSÍME! Právě sedím v kavárně a myslím na tebe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Nic jsem nemusela a tak jsem nic nedělala. Nevěřili byste, jak moc jsem z toho všeho, co jsem nemusela dělat, unavená.