sobota 13. května 2017

Pyžamové dny

       Dny, kdy člověk nevyleze z pyžama, líně se povaluje v posteli, popíjí kafíčko, celý den  čte, mačká dálkové ovládání, nebo spí … tak ty neznám.


   Je mi líto promarnit tolik času a trávit celý den v pyžamu v posteli, když doma je pořád tolik práce. Jenže, tak moc bych si pyžamové lenošení chtěla taky vyzkoušet. Dlouho jsem přemýšlela jak na to,     až mi to došlo. Nechám se hospitalizovat. Užiji si takový malý wellness pobyt, pravda, sice bez šampaňského a bublinkové koupele, ale zato na účet zdravotní pojišťovny.

    Pokud máte také chuť užít si pár pyžamových dnů, dovolím si na základě právě nabytých zkušeností několik rad, postřehů a případných varování, co by se mohlo stát.

1.Známosti se hodí.
Máte-li známou anestezioložku, případně jiného lékaře, už na vrátnici co nejhlasitěji křičte jeho jméno. Pokud nikoho takového nemáte, nevadí. Řvěte jméno jakéhokoliv jiného doktora, třeba pediatra vašich dětí. Nikdy nevíte, jaká známost se vám bude hodit.

2.Nesuďte personál podle vzhledu.
Mohlo by se stát, že ten mladý fešný sanitář, který si vás právě osobně vyzvedl na pokoji, je ve skutečnosti lékař – operatér, vůbec není tak mladý jak se tváří a vy jste teď jeho. Pacientka, pochopitelně. Takže svlékat, prohlídka bude. Užijte si ji.

3.Nikomu nevěřte.
 Mohlo by se stát, že se stanete obětí lží a intrik. Na váš první dotaz kdy půjdete domů vám odpoví, že ještě dnes. (Tak na co hospitalizace? Mohli jste to sfouknout na ambulanci.) Napodruhé se dočkáte odpovědi „zítra,“ potřetí „v pátek“ a v pátek už jste na tom tak, že nevíte co je za den a tak se ani neptáte.

4.Před plánovaným wellness pobytem nikdy neposílejte své dítě na školu v přírodě.
Mohlo by se stát, že 20 min před vaší ‚procedurou‘ vám zavolá paní učitelka, a barvitě vám vylíčí, jak vaše zlatíčko sedí již 24 hodin na kufru, příšerně řve něco o stýskání, vrčí na každého, kdo se přiblíží a vyhrožuje, že pokud okamžitě nepojede domů, skočí z okna. Nyní máte jedinečnou možnost prověřit si své logistické schopnosti. Během několika málo minut je třeba zajistit odchytovou službu, která to nebohé zraněné mládě přepraví z nebezpečné divočiny oblasti Máchova jezera, do bezpečí panelákové džungle.

5.Když se konečně dostanete na operační sál, objednejte si Huhu koktejl,
po kterém se proberete krásnější, chytřejší, mladší a štíhlejší. Nemá smysl objednávat si romantické sny o toulkách Karibikem v objetí svalnatého frajera, stejně se vám bude zdát o práci.

6.Než upadnete do sladkého spánku, buďte hodně protivní, mrzutí a nepříjemní.
V opačném případě by se mohlo stát, že operační tým opakovaně zatouží po vaší společnosti a pozve vás na druhou rundu Huhu koktejlu. Věřte, že v tom případě už vás nebude zajímat, zda se probudíte mladší a krásnější, o snech ani nemluvím. Vaše poslední přání bude probudit se.

7.Zvládnete-li to, začíná ta pravá odtučňovací kůra.
Nyní několik dní a nocí střídavě prospíte a prozvracíte. Kila tak půjdou dolů sama a hravě.

8.Užijte si mejdan.
Může se stát, že kolem vás bude stále kroužit velké množství lékařů a sestřiček a každý něco přinese. Někdo láhev s antibiotiky, jiný s analgetiky, další s výživou. Někdo donese injekci,      někdo čípek, někdo možná přiběhne pouze s tlakoměrem, ale nikdy nikdo nepřijde s prázdnou.

9.Nepijte kafe a objednejte si manikérku.
Mohlo by se stát, že v tom nejlepším zakročí kdosi shůry (čti primář) a odvede si vás. Kam? Na sál, přeci. (Můžete si myslet, že je taneční.) Zmůžete se pouze na výkřik „Narkózu už ne!“ Vaše přání je rozkazem a tak se tančí bez Huhu koktejlu. Zde oceníte kofeinový deficit, díky kterému stejně v kómatu již jste, takže další koktejl by byl vážně zbytečný. Pokud dojde na nejhorší, vaše prsty se samovolně zaboří do luxusního koženého lůžka za několik milionů korun. Nebojte se, později je určitě vytáhnete. Ovšem bez nehtů. Nyní je vhodná chvíle pro vaši manikérku.

10.Nepouštějte manžela na preventivní prohlídku
Mohlo by se stát, že dostane injekci. V tom případě pak vaše narkózy a jizvy vyšumí do ztracena. Nepočítejte s tím, že vás někdo bude nosit na rukou, protože tetanovka fakt bolí. Že jste po operaci? Dvou? Třech? No a?

11.Před návštěvami trpte. Nesmějte se a nevtipkujte.
Mohlo by se stát, že vaši drazí lehce nabudou dojmu, jak je vám dobře, vůbec nic vás nebolí a válíte se tady zbytečně. Doma by vám bylo určitě líp. Což je vlastně pravda, protože vy nejlépe víte, že je potřeba vyčistit okna, rozmrazit lednici a převléknout postele.

12.Pojistěte se! Pojistka "na blbost" se vždycky hodí.
Mohlo by se stát, že v radostné euforii z toho, jak jste konečně zase samostatní, ve formě, zvládnete se i osprchovat a hlavně jste přežili, si nevšimnete, že odpad ve sprše neodtéká takovou rychlostí, jak byste potřebovali. Když už v pokoji, krom vašich pantoflí, plave i vaše postel, je pozdě přemýšlet jak kvalitní máte pojistku.

13.Události z bodu č. 12 za žádných okolností nepište vaší přítelkyni.
Mohlo by se stát, že jí pokazíte náladu. Chápejte, ta chudinka celé dny vymýšlela co si oblékne na váš pohřeb, a když už pracně sladila celý outfit i s botami a pořídila si na tu slávu sluneční brýle za dva a půl tisíce, vy jí napíšete, jak báječně se cítíte a můžete dokonce i plavat. To vážně naštve. Tohle je konec vašeho přátelství. (Minimálně do doby, než se kamarádka smíří s tím, že ty černé hadry zase nevyvětrá.)

14.Odejít včas je umění.
Může se stát, že zatímco se vaši spolubydlící střídají jak na běžícím pásu, vy máte pocit, že jste již obdrželi inventární číslo. Je nejvyšší čas vysoukat se z pyžama a wellness pobyt ukončit. Abyste přesvědčili personál, že to myslíte opravdu vážně, poučte se od svého dítěte. Sedněte si na kufr a řvěte, že pokud vás okamžitě nepustí domů, skočíte z okna. (Nejprve se ovšem přesvědčte, zda se váš pokoj nenachází v přízemí. Pokud ano, celá tato akce ztrácí na významu.)

15.Od nikoho si nic neberte!
Mohlo by se stát, že lentilky, pod krycím názvem antibiotika, které jste dostali při odchodu domů za vzorné chování, vám způsobí alergii. Probudit se ráno s hlavou velikosti padáku a barvy vařené červené řepy není žádná hitparáda a vám by to mohlo překazit radost z jinak příjemně strávených pyžamových dnů.

 Tak přátelé, směle do toho! 😷
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Děkuji celému týmu gynekologického oddělení Podřipské nemocnice v Roudnici n. L. za vzornou a obětavou péči a za trpělivost, kterou se mnou měli. Vaše dobrá pověst Vás právem předchází. 

sobota 29. dubna 2017

Mé ztráty a nálezy

    

Stále něco zapomínám, ztrácím a pak pochopitelně hledám a občas i úspěšně nalézám.
  


    Když mi bylo asi 13 let, zapomněla jsem na koupališti svého osmiletého bratra. Upomněla mě až dobře mířená facka mé maminky, kterou provázel výkřik „Kde máš Petříčka?!“ Petříček byl malý zákeřňák, už dávno seděl v obýváku na gauči a se škodolibým úsměvem popíjel kakao a ládoval se palačinkami.

    Dítě jsem pak ve svém životě zapomněla ještě jednou. Tentokrát to už bylo mé vlastní dítě.         V době krátce po sametové revoluci, nebylo obvyklé jezdit s kočárkem po obchodě, kočárek i s dítětem se jednoduše ‚zaparkoval‘ před samoobsluhou (dnes nemyslitelné). Když jsem se, ověšená taškami, vracela domů z nákupu, hlodal mě zvláštní pocit: ‚Něco mi chybí, na něco jsem zapomněla.‘ Bydleli jsme tenkrát na opačném konci města, než byl jediný slušný obchod široko daleko, a tak jsem měla dostatek času přemýšlet. A pak, těsně před domem mi to došlo. KOČÁREK! (Kubí, promiň.) Sousedka posbírala nákup, který mi vypadl z rukou, a já vytvořila světový rekord v běhu na trase od domu k sámošce. Byl tam! Uf! Děkuji osudu, že můj opuštěný kočárek unikl bystrému oku tehdejší iniciativní 'domobrany' v uniformovaných šátcích a zástěrách a já tak neskončila v poutech naší Veřejné Bezpečnosti (vy,narození po roce 1991, čtěte Policie). Přiběhnout odkudsi k samoobsluze, drapnout zaparkovaný kočárek a prchat s ním pryč vypadá, uznejte, přinejmenším trošku podezřele. Můj pocit provinění přehlušila záplava naprosto nezvladatelných emocí, jako je láska a štěstí. Ještě tu noc jsem Kubíčkovi upletla nový svetřík. Ano, tenkrát se pletlo a já cvakala jehlicemi až do rána, abych svůj hřích odčinila.

    Zapomínání dětí, a to kdekoliv, je všeobecně poměrně častý jev. Znám spousty případů, kdy rodiče zapomněli své dítě např. ve školce, školní družině, nebo v hracím koutku nákupního centra. Já ne. Fakt! Já jsem si je vlastně jen, tak nějak, zapomněla porodit. Všecky tři. Nebýt mého gynekologa, který mě vždy 14 dní po očekávaném termínu násilím nahnal na porodní sál a sestřiček, které si z mého obrovského břicha udělaly trampolínu a se záviděníhodnou vytrvalostí po něm skákaly tak dlouho, dokud malého vetřelce nevypudily, asi bych je nosila do dnes. (Jen pro představu, nejstaršímu je téměř 28 let.)

    Seznam toho, na co zapomínám, nebo co jsem kdy zapomněla či ztratila, by byl nekonečný. Někdy se stane, že se zapomenu najíst. Když si vzpomenu, půlka prasete mi nestačí. Jindy zase zapomenu, že vařím a pak si musíme objednat pizzu. Občas zapomínám přijít na nějakou schůzku, nebo třeba na kosmetiku, či ke kadeřnici (další prostor pro omluvu – Danuško, promiň!!!). Jindy naopak přijdu, ale s dvaceti čtyř hodinovým předstihem. No a výjimečně se stane, že někde zapomenu sebe. Zkrátka, co si nenapíšu, nevím a někdy nevím ani to, co si napíšu.

    Svého času jsem běžně zapomínala a ztrácela peníze, lístky na obědy, deštníky, sešity, brýle, hodinky, kabát, boty, svetry, trika ....... a další druhy oblečení (to jsem ale byla hodně mladá).

    „Jednou někde ztratíš hlavu,“ říkávala mi maminka. Na její slova pochopitelně došlo. Hned několikrát ve svém životě jsem ztratila hlavu. Kupodivu musím říct, že tenhle zvláštní stav mysli a srdce, se mi velmi líbí. Ztratit hlavu znamená, ocitnout se ve stavu beztíže. Když mám ztracenou hlavu, sluníčko je zářivější, tráva zelenější, nebe blankytnější, jaro jarnější, lidé snesitelnější (i ti nesnesitelní), mé štěstí větší, mé problémy i můj zadek naopak menší … a vůbec – svět je veselejší a život krásnější. Když mám ztracenou hlavu, nejím, nespím, nic nedělám, a přesto hravě zvládnu vše, co musím i to, co nemusím. Prostě, něco jako bipolární pacient ve stavu mánie.

    Někdy má člověk ztracenou hlavu tak moc, že chce víc, ale bojí se to říct. A pak velmi rychle hlavu zase najde, ale zato ztratí lásku. I já jsem několikrát ve svém životě ztratila lásku. Některou jsem ztratila ráda a dobrovolně, jiná mi zlomila srdce. Svojí životní lásku, jsem ale nakonec úspěšně našla a zatím neztratila (mám jí podepsanou).

    Jsou tři věci, které hledám pořád , ale ve skutečnosti, jsem je ještě nikdy doopravdy neztratila. Mobil, klíče a brýle. Tak nějak se vždycky najdou. (Teď na 100% vím, že zítra ztratím mobil.)

    Ztratit i najít lze zkrátka cokoliv. Některé ztráty i nálezy jsou vtipné, jiné smutné, ale nic z toho se nestane náhodou. Každá ztráta i každý nález nás má něčemu naučit a někam posunout. Za poslední rok jsem toho ztratila poměrně dost.

    Ztratila jsem chuť ztrácet svůj čas s někým, kdo si ho nezaslouží. Ať už jsou to pokrytci, lháři, či manipulátoři. Ztratila jsem chuť se stále usmívat a chovat se s úctou k někomu, kdo nemá úctu ke mně. Ztratila jsem zájem přesvědčovat lidi o tom, že by se mohli pokusit podívat se na věc i z jiného úhlu pohledu a tím pádem jsem také ztratila chuť se na věci z jiného pohledu dívat já. Mám svůj úhel pohledu a u toho už zůstanu. (Tady trošku machruju, znám se.) Ztratila jsem chuť diskutovat s hlupáky a ignoranty. Vždyť to je ztráta času a ztráta vlastní energie a to jsou ‚věci‘, které ztrácím jen velmi nerada.

    A protože každá mince má dvě strany, a mé ztráty mě většinou poučí a donutí zamyslet se, tak vím, že jsem toho také pochopitelně hodně našla. Vím, že jsem v životě našla lidi a přátele, kterých si velmi vážím. Našla jsem a dělám práci, která mě baví a naplňuje, našla jsem to, o čem jsem přesvědčená, že má smysl. A konečně jsem také našla slovíčka ‚ne‘ a ‚nesouhlasím‘ a našla jsem odvahu je používat. (Se zájmen sleduji ty překvapené pohledy a reakce.)

    Možná, ještě stále nevím, co chci (jsem přeci žena), ale rozhodně vím, co nechci.
Než jsem tohle všecko v sobě našla, ztratila jsem hodně času. Ovšem, když už jsem TO konečně našla, rozhodně si pohlídám, abych to už nikdy neztratila.

Našla jsem sama sebe.
 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Před týdnem jsem ztratila klíčky od auta. Našla jsem je včera, v kapse džínové sukně, kterou jsem na sobě měla naposledy v listopadu. 

PPS: Pořád ztrácím čas čekáním (kolony, tramvaj, metro, čekárny, fronty apod.). S těmito ztrátami si ještě neumím poradit, tak kdybyste měli nějaký nápad … 

PPPS: Jééé, já zapomněla, že mám na plotně guláš !  Nevadí, bude Pizza. 

neděle 16. dubna 2017

Svátky klidu

   

    Opět je tu období tradic. Jejich dodržování nám dává určitý pocit jistoty, kdy se můžeme spolehnout na očekávané.  Když jde o tradici, víme, že tak to prostě bude.

    Co se týká Velikonoc, máme my, Češi, jasno. Holky naklidí a jarně nazdobí byt, vyčistí okna, upečou beránka, mazanec a velikonoční perníčky, uvaří a obarví vajíčka, připraví chlebíčky, natrhají čerstvé jarní kopřivy, ze kterých upečou nádivku, nachystají občerstvení pro koledníky a postarají se i o jejich pravidelný pitný režim. Za tuto péči je čeká odměna ve formě jelit. Na zadku, ne v žaludku. Kluci upletou (čti koupí) pomlázku z vrbového proutí, se kterou pak o velikonoční pondělí vymrskají každou holku, která jim připravila všecky ty laskominy, a zmrskají sebe. Tyhle tradice jsou jasné a v podstatě se po mnoho generací téměř nemění.

    Jsou ale tradice, které se dodržují tak nějak, pouze v rodinném kruhu. Tradice rodinné. Měly by být radostí ze společně stráveného času a hromaděním společných zážitků. I my takovou rodinnou tradici máme. Je ovšem radostí trošku opačnou, tedy z času, který, zcela výjimečně, společně netrávíme a společné zážitky tak, logicky, nehromadíme. Ba právě naopak.

    Naše rodinná tradice vznikla asi před šesti lety, kdy si v době Velikonoc, poprvé můj bratr půjčil našeho nejmladšího syna a odjel s ním ke kamarádce na chalupu. Pocity jsme měli smíšené. Manžel to nesl statečně, já se ale psychicky hroutila při představě, že tradiční jarní svátky budeme trávit zcela netradičně - odděleně. Skutečnost ovšem předčila očekávání. Sice jsem napekla beránka (vlastně dva, aby si Štěpánek mohl jednoho vzít s sebou, když bude chudák celé Velikonoce bez maminky), obarvila jsem vejce, uklidila jsem byt, udělala výzdobu, připravila občerstvení a … A pak jsem si báječně užila opravdové svátky klidu. (Žádné Vánoce, Velikonoce jsou ty TOP svátky).  Ráno nás nikdo netahal z postele v půl 6., nemlátil do mě pomlázkou a neječel "Hody, hody doprovody, já chci něco dobrýho!" Měli jsme konečně po letech možnost navštívit zase nějaký zámek (s hyperaktivním dítětem je tahle radost na dost dlouho tabu), večer jsme šli na večeři do restaurace a nechvátali jsme domů jen proto, že malý musí brzy do postele … o hlídání jsme měli postaráno. Od té doby se této tradice zarputile držím, a za žádných okolností se jí nehodlám vzdát. Pro jistotu se už o Vánocích ujišťuji, zda bráška počítá s Velikonocemi.   

    Letos poprvé jsem nestihla napéct beránky. Nevadí, koupím, myslela jsem si. Ouha, omyl! V Praze, před Velikonocemi chci beránka? V každém obchodě, do kterého jsem vešla, prodavačky kroutily odmítavě hlavou. Berani došli.

    Tradice jsou zkrátka tradice, beránka chce každý.

    Dle mých informací, má ten 'náš' beránek, pečený z těsta, symbolizovat beránka obětního. Můžu být tedy spokojená, obětovala jsem představu Velikonoc s beránkem na stole. Vlastně, vždyť my stejně nebudeme doma. Možná se rodí další rodinná tradice, každé Velikonoce obětujeme beránka. 
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Moje maminka také měla jednu svojí velikonoční tradici. Vždy o Velikonoční neděli uklízela vánoční stromeček. 

Přeji Vám všem, tradičně, veselé Velikonoce. Prožijte svátky jara s těmi, které máte nejraději a užijte si tradice, ať už jsou národní, nebo jen Vaše, rodinné. 😉

sobota 1. dubna 2017

Pražský život


      „Tak, jak si užíváš pražský život?“ slýchám v poslední době velmi často od svých přátel.              Ano, přátelé, užívám si ho.


      Nejvíc si užívám cestování, čekání a čištění našlápnutého 'štěstí'. Buď nějakým dopravním prostředkem jedu, nebo na něj čekám. Ve volných chvílích pak čistím boty.  Nic jiného vlastně ani nestíhám. 

     Užívám si každé ráno cestu do práce. Mám-li štěstí, můžu se, zcela beztrestně, v tramvaji přitulit k voňavému, svalnatému fešákovi a užít si jeho vášnivou náruč. Jenže, takové štěstí jsem zatím ještě neměla, ale neztrácím naději, jednou to přijít musí. Ovšem, každé ráno, se ke mně opravdu někdo ‚přitulí‘. Dnes např. z jedné strany popotahující a posmrkávající mladík, který se večer zapomněl vysprchovat, z druhé strany dáma, co si ráno nestihla vyčistit zuby, ale jisto-jistě si stihla rudě natřít rtíky, které si mimoděk otřela o mou bundu, z třetí strany pán, který má nohy tak velké, že se mu nevejdou na zem a stále mi šlape na nové boty a ze čtvrté strany ledové sklo tramvaje, o něž pro změnu otírám svojí rtěnku já. Někde, tam dole pode mnou, se krčí mé dítě. Vlastně, myslím si, že tam je. Na zastávce před školou vytáhnu z tramvaje právě to dítě, o kterém se domnívám, že je moje a vstrčím ho do dveří školní družiny. Výhodnou polohu školy dokážu vážně ocenit. Vrátka na její pozemek, jsou těsně před zastávkou. Poté, co svěřím jedno z „tramvajových dětí“ do rukou jeho vzdělávacího ústavu, pokračuji v cestě do mého vzdělávacího ústavu. Scénář je velmi podobný, vlastně totožný, liší s pouze v obsazení a době trvání.

    Užívám si přestup na metro. Jakmile mě dav vynese z tramvaje, začnou se mi pod nohama rojit miliony nohou, bot, odhozených čoudících vajglů, flusanců, holubů a jejich černobílých ‚produktů‘. Zatím jsem se nenaučila koukat zároveň před sebe i pod nohy a tak se mi často stává, že do někoho vrazím. Pořád do někoho vrážím. Většinou jsou to ti nešťastníci, kteří ráno nestihli říci svému drahému protějšku, že ho milují a tak mu teď, honem, cestou do práce, musí poslat alespoň zprávu. Nemůžou tedy koukat na cestu, když koukají do mobilu, to je snad jasné, ne? Mám dávat bacha já, když nemobiluju. Na eskalátorech pro změnu nestíhám uskakovat chvátalům, kteří si nevšimli, že se schody pohybují samy (tohle, jsem já už zaznamenala). 

    Dnes mám štěstí, zvládnu se narvat hned do prvního vlaku. Riskuji, že až se dveře metra zavřou, přijdu o kus svého pozadí, ale to mi až tak nevadí, právě naopak.  Odér, jenž se line celým vagonem, ovšem moc pražský není. Spíš venkovský. Dost venkovský. Hodně venkovský. Rozhlížím se a pokouším se vypátrat, kde ten kůň stojí. (Možná to není kůň, možná je to jiné zvířátko.)  Vzhledem k tomu, že vidím pouze lidské hlavy, je mi jasné, že buď někdo v aktovce, místo lejster, pašuje kopku hnoje, nebo … ne, to NEEE!!! Zápach je opravdu velmi intenzivní, raději na následující stanici vystupuji s nadějí, že v příštím vlaku to bude lepší. (Ten smrad se prostě nedá vydržet, a protože si hodlám udržet svojí snídani ve svém žaludku, musím okamžitě vypadnout.) Opět se narvu do davu cestujících, z jedné strany mně prostorově výrazná dáma udělí políček svojí prostorově výraznou kabelkou, z druhé strany mě kdosi přimáčkne batohem na tyč, ale tohle už je pohodička, to se vydržet dá.

    Mám vážně štěstí, do práce doběhnu sice s plícemi až v krku, ale včas a navíc s vědomím, že zítra už je pátek. V pátek je cestování do práce jiné, než během ostatních dnů v týdnu. V pátek MHD cestují pouze školáci, turisti a já. A protože turisti v 7 hod. ráno ještě spí, je všude poloprázdno. Kde je zbytek obyvatel netuším a je mi to fuk. Konečně si užívám pražský život, nelíbám okna tramvaje, neobjímám tyč uprostřed vagonu, nesundávám cizí nohy z těch mých, nemám horkou kávu za mým výstřihem a dokonce sedím. No, není to báječné? Miluji pátky! Miluji páteční pražský život.


    Užívám si i cestu z práce. 
„Na Barrandov? Tramvaj stojí za rohem,“ odpoví na můj
vyděšený dotaz, jak se dostanu domů, jeden z desítek policistů, kteří pobíhají před výstupem z metra a nechtějí dovolit té mé tramvaji dokodrcat se na jedinou zastávku, ke které trefím bez navigace. Vzhledem k tomu, že všude kolem jsou policejní pásky, blikající auta, důležití policisté a chvátající hasiči, tak i já, velmi rychle pochopím, kde je ono „za rohem“. Davem brblajících lidí se proderu ke koloně tramvají, vyberu si tu s odpovídajícím číslem, a protože mám dnes to štěstí, usedám na volnou sedačku. „Nějakej debil nalitej někde pohodí igelitku a ty šašci z toho udělaj hned teroristickej útok,“ slyším za zády naštvaný mužský hlas. Ostatní spolucestující se souhlasně přidávají a tak se během několika minut z tramvaje stává improvizovaný kongresový sál, kde právě rokuje naše nová Bezpečnostní rada státu. Mlčím. Odmítám řešit,     co-kdo-kde pohodil, jsem nesmírně šťastná, že podezřelé zavazadlo nebouchlo zrovinka ve chvíli, kdy jsem se ochomítala v jeho blízkosti. Možná jednou, až budu otrlá Pražačka, budu i já rozumět všem těm pohozeným igelitkám. Zatím jsem ustrašená venkovanka, která by se ještě ráda na svůj „venkovský panelák“ někdy podívala. Diskuse je velmi vášnivá, ani nepostřehnu, že se tramvaj začala zlehka posouvat vpřed. Při běžném provozu trvá cesta z této stanice na tu následující asi 30 vteřin. Momentálně se posouváme už 30 min. a nejsme ani v polovině. Začínám počítat, zda ještě dnes stihnu vyzvednout Štěpu ze školy. Družina má jen do půl šesté a přeci jen, jsou už dvě hodiny. Nastal asi správný čas, vymyslet strategický plán, pro případ nejvyšší nouze. Budu muset zavolat bráchovi na Chodov, nejstaršímu synovi na Žižkov, švagrové do Štětí a pro jistotu i manželovi do Polska. Někdo z nich Štěpu vyzvednout musí. Když se to nepodaří, má dnes večer paní vychovatelka o zábavu postaráno a o jednoho nocležníka víc. (Až mi ho bude zítra vracet, jistě bude plakat lítostí. Kdyby podezřelé zavazadlo bouchlo, mohla by si Štěpu nechat.)

    „Mami, bacha hov..!“ vykřikne Štěpa, když chvátáme domů ověšení nákupními taškami. Pozdě, zase!  Dnes mám prostě štěstí a ten pražský život si zkrátka dokážu užít.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Večerní zprávy nás již několikátý den informují o teroristickém útoku v Londýně. 
Tam, bohužel, tolik štěstí, jako jsem měla dnes  já, neměli. 

sobota 18. března 2017

Ráda, nerada ...

    


Před pár dny jsme si s mým žáčkem povídali o tom, co máme rádi a hlavně, co děláme rádi. A tak nějak nám z toho vyplynulo povídání o tom, co rádi neděláme.
   
    „Rád hraju na klavír a chodím na balet,“ svěřil se mi Láďa. Byla jsem trošku překvapená. Čekala jsem koníčky jako fotbal, počítač, tablet … „A taky rád neplavu,“ ještě honem vyhrkl. Teď už jsem byla překvapená hodně. Pro vysvětlení, Láďa trpí poruchou vývoje řeči - vývojovou dysfázií a aby toho na něj nebylo málo, doma nemluví česky. Dorozumět se s Láďou bývá občas oříšek, ale nakonec se vždycky domluvíme a jeden druhého pochopíme. A tak mě Láďa nevědomky donutil, zamyslet se nad tím, co ráda nedělám já.

    Když už jsme u toho sportu, já ráda nelyžuji. Jsem asi jediná v téhle zemi, ale je to tak. Dodnes jsem nepochopila lidi, kteří se dobrovolně pachtí kamsi do hor, kde je sníh a mráz (fuj), na nohy si připevní jakési fošny a řítí se závratnou a životu nebezpečnou rychlostí z kopce dolů, aby se v zápětí postavili do hodinové fronty na dopravní prostředek, který je zase vyveze nahoru na horu. A ještě za to platí. (Hmmm, mám dojem, že se opakuji, tohle už jsem na 100% někde psala a určitě to není tak dlouho).
    Živě vidím davy protestujících demonstrantů před naším domem, pro které jsou zimní sporty smyslem života. Omlouvám se, nevytahujte transparenty, je to zbytečné. Právě teď jsem v našem druhém bytě.

    Také ráda nežehlím. Tady se určitě setkám s kladnějším ohlasem. Nežehlit je prostě fajn. V pražském bytě zatím nemám ani žehlicí prkno a žehlit na stole je ještě větší otrava, než žehlit na prkně. „Mami, tenhle byt je fakt divnej“, houkne na mě Štěpa ze svého pokojíku. „Proč myslíš?“ „Já tady nikdy nemám ve skříni žádné tričko, všecky jsou pořád v koši na žehlení. Ve Štětí je to lepší.“ Pochopitelně, tam mám přeci žehlicí prkno. Ráda – nerada, písmenkování musí na chvilku stranou. Na našem multifunkčním stole se na nějakou dobu vystřídá noťas se žehličkou. Nyní je na programu činnost, kterou ráda nedělám a pro pořádek jí vzápětí vystřídá další, ještě o poznání méně oblíbené domácí „hobby“.

    Ráda nevařím. Vaření mě nebaví. Stát celé dopoledne u plotny a patlat se s něčím, co rodinka během několika minut zlikviduje …. Koho by to bavilo?
Ovšem trendem dnešní doby je věta: „Rád/a vařím.“ Případně: „Miluji vaření.“
Všecka média jsou plná vaření, pečení, smažení … Každá celebrita nadšeně vaří, na každém televizním kanále se vaří. Vaří pan Pohlreich (to chápu), pan Babica (to chápu o něco méně), vaří kluci v akci, vaří Jamie, vaří Ital, vaří Vendy, vaří Dita, vaří Halina, Venca, Blažena, Miluna, Pepa, Tonda, Maruška … (to nechápu vůbec). Vaří ve Snídani s Novou, vaří v Sama doma, každý časopis pro ženy je z poloviny naplněn recepty a v každém knihkupectví se regály prohýbají pod tíhou desítek, ne stovek, kuchařek …
Já ráda nevařím a nestydím se za to. Vařím jen proto, že prostě musím.

    Ráda nečekám. Čekání zdržuje. (Vida, už vím, po kom to Štěpa má). Někdy mám pocit, že my lidé, tak nějak pořád na něco čekáme. Když chceme zhubnout, čekáme na 1. ledna, v pondělí čekáme na pátek, také často čekáme, až bude svítit sluníčko, až bude pršet, až nebude pršet, až nebude takové horko, až nebude taková zima, až přijde ta opravdová velká láska, až přijde den, kdy konečně v našem životě využijeme  xy + (48 – x) > x – 7y (24y + 6 – x2), až se objeví pan dokonalý, až bude vhodná chvíle na …
Na co vlastně? A která chvíle je TA vhodná?
    Ale ano, i čekat občas musím. V sámošce u pokladny, ve frontě na poště, na tramvaj, nebo v čekárně u lékaře.  Přiznávám, že čekat na Godota, bych ale nevydržela. 

    Ráda se nehádám. Hádky jsou nedůstojné a ponižující pro obě zúčastněné strany. Hádky mě vyčerpávají a unavují, kazí mi den a způsobují FAKT blbou náladu. Na dlouho! V hádce člověk často řekne něco, co ho později mrzí, ale už to nemůže vzít zpět. „Štěkající“ člověk je směšný. Funí, prská, ječí, rozhazuje rukama, nohama a vůbec vyluzuje zvláštní zvuky a dělá divná gesta. Nebaví mě ani hledat argumenty a obhajovat se. Proč? K čemu? Vím o smysluplnějším využití svého času. (Co třeba vaření?) 
Nooo, možná, kdybych měla v pořádku hlasivky, tak bych občas někomu pořádně „vyprala triko“. Jenže s mým přeskakujícím chraplákem …. 

    Ráda nedělám věci jen napůl. Nikdy!  Když už se do něčeho pustím, jsem jako zakousnutý buldok. Prostě to chci a nejlépe teď hned, protože ráda nečekám.

A ze všeho nejvíc ráda nedělám to, co dělat nechci, což ovšem není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Musím občas žehlit, vařit, čekat … a někdy se prostě MUSÍM i pohádat.
Jen lyžovat nemusím.
 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem velmi ráda, že toho co dělám ráda, je mnohem víc

sobota 4. března 2017

Příprava na pracovní pohovor


aneb Plním bod č. 4


   Tak a dost válení! Tři týdny bydlení v novém bytě, dá-li se tedy pobývání v poloprázdném bytě nazvat bydlením, se mi zdají dostatečně dlouhá doba na to, abych se trošku rozkoukala, zajistila vše, co je ohledně nového bydlení i Štěpovy školní docházky potřeba a tak mě přepadl strach, že bych se mohla začít nudit. Ne snad, že by byl život s hyperaktivním dítětem nuda, ale přeci jen, nějakou tvůrčí činnost na dopoledne by to chtělo. Nastal tedy ten správný čas vrhnout se na plnění bodu č. 4. Polehoučku jsem se začala porozhlížet po škole, kde bych mohla upíchnout ještě sama sebe.                   S vševědoucím internetem se hledání práce stává mnohem snazší, příjemnější i zábavnější činností, než tomu bylo kdysi, stačí otevřít příslušný portál. (Všímáte si, jak odpovědně plním své Novoroční předsevzetí, týkající se mého přístupu k moderním technologiím?)

   Rozhodla jsem se, že hledání práce pojmu opravdu odpovědně, konec konců, to není žádná legrace, jde o vážnou věc. Uvařila jsem si kafe, dvě, tři .... a zasedla k PC. Šmejdila jsem netem, pročítala, studovala, posuzovala, zvažovala různé možnosti, zjišťovala, jak daleko je která škola od našeho bydliště, jak dlouho by trvala přeprava mého já k danému objektu a pak jsem na něj narazila. Na inzerát, který jsem četla několikrát, než mi došlo, že jako fakt. ZŠ v centru Prahy, ano TA škola, jejíž název je pro mě tak trošku pojem, TA škola, jejíž paní ředitelka přednáší na konferencích, na které tak ráda jezdím, publikuje odbornou literaturu, kterou tak ráda čtu, TA škola, která se specializuje na integraci hendikepovaných dětí, TA škola, do které se můj syn nedostal, protože v jeho ročníku nemají volné místo, (ne, že by snad v jiných ročnících měli), tak TATO škola přijme asistenta pedagoga.
Pamatuji si, jak jsem si před pár měsíci, když jsem na konferenci poslouchala paní ředitelku, která vyprávěla o své škole, říkala, že pracovat v takové škole musí být sen.

   Na to nemám, tady budou na asistenty hodně nároční. Hledám dál. 
Jenže, je to výzva, červíček hlodá… kouše… už mě přímo žere! Výzvám se má jít naproti. Takže si obuji své troufalé „sedmimílové boty“ a vyběhnu. Nejsem přeci žádná bábovka, musím to alespoň zkusit.

   „Dobrý den, ráda bych Vás pozvala na osobní pohovor, napište mi prosím vhodný termín…“ cinkne mi druhý den dopoledne v meilu odpověď na můj odeslaný životopis. Vlastně ne životopis, je nutné jít s dobou a tak sbohem má milovaná češtino, odeslala jsem „sívíčko“. Pánové Dobrovský, Jungmann a ostatní obrozenci by jistě ukápli nejednu slzičku. Zajímalo by mě, který prznitel nás Čechy přesvědčil, že výraz curriculum vitae, tedy CV, je vhodnější, než krásné a jasné české slovo životopis?

   Napadá mě, že bych se asi měla nějak připravit. Předně, nemám co na sebe, to je jasné. Taky by nebylo od věci, oživit své vědomosti. Určitě s tím něco udělám, koupím si novou halenku, taky kalhoty a boty a pročtu znovu alespoň jednu publikaci z metrového stohu knih, který se tyčí vedle mého psacího stolu. Pohovor je až příští týden, času dost.
V den „D“ vytáhnu ze skříně 4 roky staré šaty a nasoukám se do zcela nových kozaček, které jsem si koupila vlastně jen proto, že ty staré mi před dvěma dny praskly. Oživit vědomosti už dnes nestihnu, takže tím celá má příprava končí. (Jestli já to nepodcenila …).


   A tak teď sedím v kavárně vedle školy a čekám, až nastane hodina „H“. S plastovou příšerou už jsme celkem kámošky, přestala mě prohánět po místech, kam živá noha dosud nevstoupila, vzala jsem jí tedy na milost a naučila jsem se jí poslouchat (někdy už trefím i bez ní). Kupodivu nejsem ani trošku nervózní, nemám trému, jsem naprosto klidná, vlastně, docela se těším. Vůbec se nepoznávám.Usrkávám své cappuccino, chroupu čokoládovou makronku a ….. no dobrá, přiznávám, chovám se trošku neslušně. Jenže, v tak malém prostoru, nejde neslyšet. Poslouchám tedy cizí rozhovor (pardon) a tak trošku si písmenkuji.

   U protějšího stolku sedí dva muži a dostatečně hlasitě hodnotí naše školství. Tuší snad na co se právě chystám?  Chtějí mě odradit, nebo naopak povzbudit?  Maminka jednoho z mužů byla Paní učitelka. Nene, nejde tu o překlep ani o chybu, ona byla opravdu učitelka s velkým „P“. Alespoň dle toho, co pán vypráví. Maminka před rokem, již v pokročilém věku, zemřela, ale její žáci jí stále píší dopisy. Vyslechnu několik vtipných příběhů, které syn s maminkou učitelkou zažil, a cukají mi koutky. 

   Ouha, na paškál se náhle dostávají asistenti, takže zpozorním ještě o poznání víc.  "Jakou
asi můžou odvést práci s těma dětma, když ten jejich plat je kolem … (pán vyřkne sumu, o které se leckterým asistentům ani nesní). Za ty směšný peníze jim je jedno, co s dětma bude.“                                 Není, pane, věřte mi. 

   Přiblížila se hodina „H“, proškolená jsem již dostatečně (přeci jen jsem nějakou přípravu stihla), zaplatím a jdu na to.

O hodinku později už vycházím ze školních vrat …. sen se stává skutečností.

PS: Bod. č. 5?  Tak, prostě žít. 

sobota 18. února 2017

To není tvoje věc, to je moje dítě !

Další z příběhů, pro nás už známé, naprosto neznámé a anonymní školy. Další z vyprávění  „Mohlo by se stát.“  Skutečnost, nebo fikce? Tak co si o tom myslíte tentokrát? 



    Dolů do družiny slyším z prvního patra křik. „Co se děje?“ „To vypadá na Štěpánka,“ odpovídá mi kolegyně. Schody nahoru beru po dvou a přímo přede mnou se odehrává scéna jako ze špatného filmu. „Okamžitě se mnou pojď do ředitelny!“ ječí učitelka na mého Štěpánka a násilím ho za ruce táhne za sebou po školní chodbě. Vyděšený Štěpa pláče, křičí, že se bojí, v očích má krom slziček, strach a zmatek.

    Je půl dvanácté, prvnímu stupni končí vyučování, učitelky vedou děti do družiny a do šaten, ale najednou, jako by se zastavil čas. Všichni stojí a koukají. I já. Stojím na schodišti a mlčky sleduji tu scénu. Nejsem schopná se pohnout, jakkoliv zasáhnout, mé tělo zkamenělo. Mozek zpracovává informace, které není schopen pochopit. Nemůžu pochopit, jak je možné, že se učitelka, speciální pedagožka, takto chová k sedmiletému dítěti.
A tak stojím doslova jako opařená a se mnou ‚půlka školy‘, děti, učitelky …. Všichni stojíme a sledujeme ‚představení‘.

    Štěpánkovy oči zoufale hledají pomoc. Ve chvíli, kdy se setkají s mými, mi náhle dojde, že tohle není špatný film a není to nějaké dítě, tohle je MOJE dítě. „Co to děláš, jak se to k němu chováš?“ proberu se náhle z letargie a začnu konečně jednat. Snažím se Štěpánka vyrvat ze spárů rozdivočelé saně. „Nesahej na něj, tohle je moje věc, to si vyřídím já! “řve na mě učitelka. „To není tvoje věc, to je moje dítě, okamžitě ho pusť!“ ječím pro změnu já a 'škola kouká'. Je mi jasné, že měl Štěpa zase záchvat a že to učitelka neustála. Je mi jasné, že opět lítal vzduchem penál, tužky, sešity ... a také je mi jasné, že se zcela určitě nedozvím PROČ. Pátráním po příčině se opět nikdo zabývat nebude, o tom už něco vím, takže iluze si nedělám. Kde je ale asistentka? Má u něho přeci být po celou dobu vyučování. Kdo ví? 

    Po chvíli, nekonečně dlouhé chvíli, učitelka sevření povolí a Štěpu pustí. Ten se mi vrhá s pláčem do náruče. To jsme už téměř před ředitelnou, ale pan ředitel je právě na obědě. „Musím jít učit, tak si to tu vyřiď sama a díky za podporu autority!“ opět na mě vystartuje rozzuřená třídní mého syna.
„Autority?!“ Žasnu nad pojmenováním přístupu k dítěti, kterého jsem právě byla svědkem. „Tohle nemá s autoritou nic společného, to je týrání, šikana!“

     Paní zástupkyně se snaží Štěpu nalákat do své pracovny, ale ten se mě drží jako klíště a stále velmi vyděšeně pláče. „To jsem tedy zvědavá, co budeš dělat příští rok, až tady máma nebude pracovat,“ reaguje podrážděně na jeho odmítnutí.
    Přichází pan ředitel, usadí nás v ředitelně a rychle od zástupkyně zjišťuje, co se stalo. V ředitelně se pak snaží Štěpu i mně uklidnit, mluví o tom, jak je Štěpánek na logopedii šikovný, ale já se uklidnit nenechám, jsem hodně rozčilená.

    Náhle si všimnu Štěpových rukou. „Co je to? Má na rukách nějaké šrámy,“ ukazuji ruce svého syna panu řediteli. Ten mi ale tvrdí, že nic nevidí. Vím, že lže, protože šrámy jsou viditelné opravdu hodně. „Dejte mi propustku, jdu se synem k doktorce. Chci, aby provedla záznam o tom, co má Štěpa na rukách,“ informuji svého nadřízeného. „Já tam nic nevidím,“ znovu mi opakuje pan ředitel.

    Paní doktorka ale viděla. „Změňte školu, okamžitě,“ radí nám společně se sestřičkou, obě téměř jednohlasně.

   Už už jsem to chtěla udělat, ale podlehla jsem mámení nového asistenta na nový školní rok a upnula jsem se na naději, že s ním by mohlo být všecko lepší. Vždyť přeci tahle škola se prezentuje tím, že umí pečovat o žáky se specifickými poruchami učení a chování a především "jede" dle vzdělávacího programu PRIMA ŠKOLA - škola s pěti P - proevropská, profesionální, pracovitá, přátelská, progresivní.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Máme 21. století.  Není tedy možné, aby se pedagog takto choval k hendikepovanému dítěti a zrovna tak není možné, aby mu mohl způsobit pohmožděniny, a to naprosto beztrestně. Tomu prostě nikdo nevěří. Z toho tedy jasně vyplývá, že příběh je smyšlený.
A nebo .... ?

sobota 4. února 2017

Kafíčkování

Toto mělo původně být pouze pětiřádkové povzdechnutí do Blonďatého občasníčku nad tím, že při písmenkování mám opravdu velkou spotřebu kávy. Jenže, nějak se mi to vymklo z rukou .... 
(Neměla jsem si vařit to kafe.)


Zjistila jsem, že největší spotřebu kávy mám při písmenkování. PROČ ASI?
V kávě je prý obsaženo mnoho látek: sacharidy, bílkoviny, oleje, fosfor, železo, draslík, hořčík a pochopitelně kofein, který pozitivně stimuluje CNS a zlepšuje koncentraci. TAK PROTO!
Mé srdce zaplesalo, už tedy žádné výčitky, káva je zdravá. Dokonce ani rozšířený mýtus o dehydrataci a jejích močopudných účincích nebyl vědecky prokázán.

Zato mám 100% prokázáno (zcela nevědecky), že nejvíc se dozvím, když si sednu do kavárny. Ať už s manželem, kamarádkou, bráškou, nebo sama.
V říjnu jsem se dozvěděla, že jakýsi pán koupil dceři k Vánocům jeden z nejdražších mobilních telefonů a ona je ještě drzá, nevděčnice. Začátkem ledna jsem se dozvěděla, že když si našlápnete psí h…., malé holčičky (a nejen ony) mají pocit, že si v jejich blízkosti někdo prdnul. FUJ! No a minulý týden, chviličku před absolvováním pracovního pohovoru v jedné pražské škole, jsem se v kavárně dozvěděla, že s naším školstvím to jde od desíti k pěti. Jo, to za našich mladých let …..

Kávu si s rádi vychutnáme doma, v práci, nebo cestou do práce, v kavárně, při nákupech (třeba v jedné drogerii), na pracovním jednání, na čerpací stanici, v autě, v letadle ...
Kávu pijeme černou, s mlékem, se šlehačkou (bacha na linii), nebo třeba s vaječným koňakem a znám i pár labužníků, kteří si pochutnávají pouze a jedině na tradičním "českém turkovi". Kávu si můžeme dát bez kofeinu, s nízkotučným případně bezlaktózovým či sojovým mlékem, pochutnáváme si na cappuccinu , latte, frappé, au lait, cortadu a spooooustě dalších. Vybrat si můžeme i různé příchutě. 
U kávy lze domluvit mnoho dozajista výhodných obchodů a kontraktů, s kávou je spojeno nejedno první rande a možná zrod velké lásky. Většina mejdanů a hlavně následných ranních kocovin se bez kávy zkrátka také neobejde (o tom něco vím).
 Vůně kávy je prostě synonymum pro pohodičku. (Tedy, pokud s ní zrovna při hodině matematiky v 5.A  nepolijete premiantce třídy pracovní sešit, nebo vám jí v tramvaji nekape spolucestující na vaše nové kozačky.)

Také mám prokázáno, že u kafíčka se tak nějak prohlubuje a upevňuje holčičí přátelství a vyplouvá na povrch nejedno nejtajnější tajemství. Mnohé z nás si dokážeme opravdu vychutnat ten SVŮJ čas na kafíčko. Ať už u písmenkování (psaní i čtení 😉), při holčičím tlachání, u pěkného filmu, u čtení zajímavé knížky, nebo třeba u nějakého prima kafíčkového časopisu. Konec konců, tohle mi určitě potvrdí i šéfredaktorka právě jednoho takového oblíbeného časáku. Že jo, Hani?

Pití kávy je zkrátka rituál.
A tak písmenkuji a kafíčkuji a … no jo… a pořád běhám na wécko.

Tak co, už jste si dnes vychutnali tu svojí kávičku? 


PS: Pokud, jako já, milujete i čokoládu (ČOKOLÁDU !!!!), tak si kliďánko vyšetřete ‚SVŮJ čas na čokoládu‘. Ta je totiž taky ZDRAVÁ. ♥