Čekám na léto

Neznám nic lepšího, než je léto a tak mi nezbývá, než si každý rok léto pěkně trpělivě vyčekat.

Čekám všude

Čekám na něj doma, když házím do hovězího vývaru babiččiny nudle, čekám v práci, když běžím po schodech do 3. A, čekám ve frontě u pokladny, čekám v tramvaji, v autě, čekám na třídní schůzce, čekám na procházce, čekám i ve zkušební kabince. Musím uznat, že tam se mi čeká docela dobře. Zkouším různá trička, tílka a šatečky ve slevách a sezonních výprodejích a čekám, až je budu moct v létě konečně provětrat.

Čekám a těším se

Tento druh čekání je ušlechtilá a bohulibá činnost, protože jde vlastně o těšení se. A já se těším moc ráda. Těším se na voňavé, teplé a slunečné dny, těším se na rozkvetlou zahradu. Těším se, až se naše zahradní kolonie probudí ze zimního spánku a promění se v malé rekreační středisko, kde terapie probíhají formou fyzické práce, grilováním steaků a kafíčkováním se sousedy, takže se pochopitelně také těším na první jarní kafe na terase. Těším se, až budu mít plnou zahradu cizích dětí a všecky mi budou říkat teto.

Těším se na několik horkých dnů u moře. Tam se naopak fyzicky nenamáhám vůbec, ale z načerpané energie, mořského vzduchu, plného záporných iontů a žhavého sluníčka pak žiji u nás ve vnitrozemí po zbytek roku. Jsem vysloveně letní typ, miluji jaro a především léto a krásy zbývajících ročních období opravdu nedokážu náležitě ocenit. S odcházejícím babím létem, upadám postupně do „zimního spánku“, a těch několik zimních měsíců funguji jako solární panel. Ožívám opět až s příchodem prvních jarních paprsků slunce. A tak už několik desetiletí posílám tam nahoru vzkaz, ať na mě neplýtvají sněhem, mrazem a větrem, ale nikdo mě neposlouchá. Léto si tedy musím rok co rok vyčekat.

První posel jara

Včera, krátce nad ránem, v momentě, kdy noc už odchází, ale ráno ještě nepřišlo, když jsem zase čekala na léto, zaslechla jsem pípnutí. Takové zcela nenápadné, nesmělé, ale jasné pípnutí. Spánek byl ten-tam. Můj i ptačí. Prudce jsem otevřela oči do tmy a nastražila uši. Píp…píp…píp… Jupí, zajásalo mé natěšené já. Mé čekání konečně přineslo ovoce. Jaro je tady a to znamená, že léto přijde záhy.

Píp…píp… pípá si osaměle první posel jara. Za okamžik už slyším ptačí rozhovor a za další okamžik štěbetá celý barrandovský lesík. Venku se pomalu rozednilo, vypadá to na pěkný předjarní den.

Jarní hádka

Ptačí štěbetání zesílilo a místo zpěvu připomíná spíš hádku ve větvích. 
"Co se tam natřásáš takhle časně? To už zase vyhlížíš mladé kosice, že jo? Pojď si ještě schrupnout po té dlouhé cestě," švitoří paní Kosová na svého Kosa.

„No jo pořád, neřvi tady takhle po ránu, vzbudíš sousedy," odpovídá pan Kos.

„Zavřete ty zobáky," usměrňuje manžele Kosovi pan Sýkora z protějšího dubu. „Manželka potřebuje odpočívat, aby snesla pěkná vejce."

„Co je to tu za bordel? No, jo Kosovi, to jsem si mohl myslet, to zas bude sezóna," ozve se pan Vrabec od vysoké borovice. A hádka je na světě.

Anebo taky ne. Možná se jen uctivě zdraví, vyprávějí si, jak těžkou zimu mají za sebou a sousedsky si přejí krásné jaro.

Ať už si ptáci v barrandovském lesíku zpívají, povídají, nebo se hádají, na mém těšení, se nic nemění. Léto je blíž, než bylo před měsícem, před týdnem, včera.

--------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Čekala jsem jaro a zatím přes noc napadl sníh. To asi proto, že "jaro, abych věděla, jedna 'vlaštovička' nedělá." A jak to tak vypadá, ani pár kosáků. 
PPS: Já se jen tak nevzdám, čekám dál. 

9 věcí, na které jsem si musela ve velkoměstě zvyknout (případně se je naučit)

    Holka na prahu padesátky, náhle vhozená do prudkého víru velkoměsta, se musí popasovat se spoustou věcí a nástrah, na které, i přes svůj věk, vůbec není připravená. Tím spíš, je-li do toho víru vhozená proto, aby uchránila své mládě od zamrzlého víru maloměsta. Nemůže se tedy jen tak sbalit a zase se v poklidu vrátit domů, když zjistí, že jí je smutno, že se jí stýská, že velké město není nic pro ni. Prostě zatne zuby a kouká, jak nejrychleji se zabydlet, přizpůsobit, zapadnout - zkrátka, člověk si musí zvyknout. A tak si zvykám, učím se a zapadám a zároveň se snažím nezapadnout až po uši. 

    1. Zvykám si na anonymitu. Když na malém městě vytáhnete „paty z baráku“, zaručeně narazíte hned na několik tváří, které se na vás usmějí, pozdraví a některé se dokonce i zastaví a prohodí s vámi pár slov. Případně, když máte „chvilku“, sednete si na lavičku a hodinku, dvě, tři, si popovídáte. Na tohle v Praze zapomeňte. V Praze jsou miliony lidí, ale člověk je neviditelný. Málokdo se usmívá, lidé se většinou mračí, v lepším případě se tváří tak nějak neutrálně, koukají do mobilů, tabletů, čteček a knížek, a pokud vás v MHD přetáhnou batohem či kabelkou přes obličej, neřeší to, protože vy tam vlastně nejste, jsou tam jen oni a jejich batoh.

    2. Zvykám si na mlčení. Vesele podrbat si sice můžu v práci s kolegyněmi, to zase jo, ale odpolední kafe si už dávám většinou sama, doma není nikdo. Tedy je tam se mnou devítiletý rapl, kterého zajímají jen tramvaje a všecky jejich linky a pak veškeré státy světa včetně jejich vlajek a hlavních měst. Uznejte, že toto značně omezené téma člověka přestane rychle bavit. Snažím se to brát pozitivně, šetřím tak své hlasivky, trpící hlasovou dysfonií.

    3. Zvykám si na život bez přátel. Myslím, těch dlouholetých, na které se můžete spolehnout prostě kdykoliv. Když např. na malém městě onemocníte, každé dopoledne přiběhne kamarádka s čerstvým pečivem, uvaří vám čaj, změří teplotu, udělá vám octový zábal a povypráví nejžhavější novinky uplynulého dne. Ovšem, přestěhujete-li se do Prahy, žádná taková kamarádka tady není. A tak se s horečkou plazíte do nejbližší večerky a v skrytu duše doufáte, že tam bude alespoň nějaká ta „Niklová,“ se kterou by se dalo prohodit pár slov. Jenže - všecky pražské večerky a Mini-markety patří Vietnamcům a naše ulice není výjimkou. Na žádnou „Niklovou“ jsem zatím nenarazila.

    4. Zvykám si na jiný, odvážnější, styl.  Ponožky už mám dostatečně barevné a nosím je i u nás, na malém městě. Zatím jimi nikoho nijak nepohoršuji, je totiž zima, takže na nohou mám krom ponožek ještě kozačky až pod kolena. Ale když si na malém městě vezmete na hlavu klobouk, zaručeně jste za exota a během hodiny se baví půlka města (do večera celé). V Praze to nikdo neřeší. Kdybych si narazila hrnec po babičce, nikdo si mě ani nevšimne. A tak lítám po Praze v kulichu, který bych si dřív nenasadila ani za nic na světě, protože mi prostě nesluší. Má to pochopitelně i svůj, čistě praktický, důvod. Když na malém městě vyrazím kamkoliv (do obchodu, na poštu, na úřad, do práce), jsem tam max. do pěti minut. Když v Praze vyrazím kamkoliv, jsem tam cca do hodiny. To si pak jeden rozmyslí, jestli bude za frajerku, ale s omrzlinami na uších, nebo za exota, ale s hlavou v teple. Nijak mě tedy nerozhodí zeleno-růžová hlava, nalíčený muž, blonďatá Japonka, a barevné ponožky … ty už vůbec ne.

    5. Zvykám si na cizí jazyky. Nevím jak v jiných velkých městech, ale v Praze se mluví převážně rusky, nebo alespoň s ruským přízvukem. Ona to bude spíš ukrajinština, ale kdo by takovou drobnost řešil? „Dóbryj děň,“ osloví mě na Náměstí republiky dáma v kožichu. „Izvinítě pažááálsta, vy znájetě, kdě počta zděs?“ „I don´t know,“ odpovídám frází, kterou jsem se pracně a intenzivně učila celé 3 roky (no vida, pak že to neprodám) a pokračuji v cestě. Najednou si ale uvědomím, že jsem asi nezvolila ten správný jazyk. „Ja ně znáju,“ vytáhnu z té absolutně nejhlubší a nejtemnější zásuvky svého mozku, prachem zapadané, 35 let staré znalosti ze ZŠ a jakoby ledabyle je „hodím přes rameno“ směrem k růžovolící norkové dámě. Ta už ale mezi tím lapila jiného chudáka, který také očividně oprašuje své léta nepoužívané znalosti. Měla bych zvážit, jestli si nenajmu nějakou „taváryš učítělnicu“.

    6. Zvykám si na krásy našeho hlavního města.  Na něco takového se zvyká pochopitelně velmi dobře, obzvlášť když v našem malém průmyslovém městečku, je jedinou památkou kostel. Co si budeme povídat, Praha je možná anonymní, ale její krása je nepopsatelná. Jsem nadšená pokaždé, když můj pohled utkví na něčem, kolem čeho chodím sice denně, ale co jsem ještě neobjevila či přehlédla (teď výjimečně nemám na mysli boty, kabelky, šperky ani kosmetiku). Škoda, že nejsem básník, možná bych tu krásu uměla vyjádřit ve verších, ale neumím.

    7. Naučila jsem se trpělivosti. Dosud jsem si myslela, že trpělivosti mě naučil můj syn a jeho ADHD. Omyl! Až život v Praze mě naučil té opravdové trpělivosti. Žijete-li v Praze, značnou část svého života strávíte čekáním. Já čekám všude. Nejen ve frontě u pokladny, to je ostatně stejné v jakémkoliv městě, bez ohledu na počet obyvatel. Čekám na tramvaj (někdy dost dlouho), čekám na metro, čekám coby chodec, až na semaforu naskočí zelená (někdy dost dlouho), čekám coby řidič, až na semaforu naskočí zelená (někdy dost dlouho), čekám v koloně cestou do Prahy i cestou z Prahy (vždycky dost dlouho). Dřív jsem tenhle čekací čas „přepočítávala“ na čas u nás, na malém městě. Např: za pět minut čekání na tramvaj bych už u nás byla z práce dávno doma – pěšky. Za dalších pět minut na další tramvaj už bych byla dávno na zahradě a hrabala se v záhonu, zatímco tady, ještě nejsem ani na půli cesty domů. Život se mi najednou zrychlil, ale času paradoxně ubylo. A tak pořád čekám a krom trpělivosti jsem se také naučila, jak si to čekání zpříjemnit. Možná vám to někdy příště prozradím.

     

    8. Naučila jsem se chodit. Tedy, chodit tak, abych si nenašlápla. Nikde jinde jsem neviděla válet se na chodníku tolik psích „štěstíček“, jako v Praze. Obzvlášť v okolí naší školy jich jsou mraky.

    9. Naučila jsem se třídit literaturu podle zcela nových kritérií. Třídím ji na knihy do kabelky – to jsou ty s maximálním počtem stran 250, 
                                                         a na knihy na doma – to jsou všecky ostatní.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Naučila jsem se koukat kolem sebe. Já vím, dělám to přesně naopak než praví Pražané, ti kolem sebe nekoukají vůbec, nebo se tak alespoň tváří, ale já je vnímám – Pražany, turisty, lidi.

PPS: Snad mi prominete, ale dnes si dovolím být tak trošku za zlodějku. Tahle básnička mě tak moc pobavila, že nemůžu jinak:

Romanticko-naučná báseň o Praze

autor: Henriette
zdroj: http://basne.cz/Basne/15167-view.aspx

V Bubenči se bubnuje,

v Letňanech se lítá,

na Petříně muchluje,

na Vypichu … tancuje,

v Strašnicích a Malešicích

různý odpad spaluje.

V Podolí se krauluje,

na Hradčanech kraluje,

v Olšanech se leží ztuha,

samý věnec, samá stuha.

Malou stranu, velkou stranu

okupují celebrity,

památky jsou k ránu zblity,

jednou Dány, jindy Brity.

Kdo chce zažít romantiku

v naší máti stověžaté,

v létě ať si zajde v triku

do uličky hradní Zlaté.

A ten, komu v prázdném břiše

vlivem hladu zakručí,

ať se, v Kyjích na Prameni,

knedlo vepřo naučí.

Ach ty přitažlivé rozdíly

   

    Hanka mi poslala návod. Jen tak, pro zajímavost, jako co já prý na to. Mám li být konkrétnější, šlo o jakousi nabídku knihy, která obsahuje návod. Návod na nás – na ženy.

    Taky vás to vyděsilo? Mně tedy pořádně. Jsem snad nějaký vysavač, aby na mě můj chlap potřeboval návod?  A co víc, návod tak dlouhý, že vydá na celou knihu? Knih přečtu myslím poměrně dost, ale ještě nikdy jsem nepřečetla žádný návod.            A protože „podle sebe soudím tebe“ (já vím, že se to nemá), předpokládám, že většina lidí návody nečte. Už jen ten „název" NÁVOD je odrazující.

    Pamatuji si, že před několika lety jsem zoufale toužila objevit přeci jen jeden jediný návod, který bych si výjimečně určitě přečetla. Návod na své dítě. Návod na dítě s ADHD, poruchou opozičního vzdoru, negativismem a emoční labilitou. Tenhle "koktejl", který si můj syn "nakoupil" se mi léta zdál nezvladatelný, jedovatý, vražedný. Přečetla jsem stohy knih na dané téma, ale žádný konkrétní návod jak přistupovat zrovna k tomu mému dítěti, jsem stejně neobjevila. A to je dobře. Načerpala jsem určitě spousty praktických rad, které jsem se snažila uvést do praxe. Některé fungují, jiné fungovaly chvilku a většina z nich nefunguje vůbec. Cestu jsem nakonec musela najít sama. 

    V nabídce, která přistála v mé elektronické schránce, jsem se dozvěděla, že pokud si muži právě tuto knihu přečtou, zjistí, proč se ženy chovají v každé fázi menstruačního cyklu jinak a jak se tedy mají chovat oni k nám a jak toho všeho mohou využít. (To jako fakt?!?!)

Tak např. jak se chovat k ženě v ovulační fázi:

-       mluvit s ní

-       být s ní

-       spát s ní

-       být romantický

-       chválit jí

-       užívat si její krásu a sex appeal

    Jsem ženou už bezmála půl století (ano, nestydím se za to) a jedno vím naprosto přesně: Je mi úplně jedno, v které fázi svého cyklu se právě nacházím, protože to, aby se ke mně můj muž choval ohleduplně, citlivě, láskyplně, něžně, romanticky, aby se mnou byl, mluvil, spal a užíval si mojí krásu a sex appeal, chci v KAŽDÉ fázi svého cyklu.

    Ano, my ženy jsme možná složitá stvoření a muži možná mívají někdy problém nám porozumět a pochopit nás, ale přiznejme si upřímně, že to platí i opačně. Sama mívám občas problém svého muže i své syny pochopit a to jsem si jistá, že žádným menstruačním cyklem žádný z nich neprochází.

    Nechápu např., že při návštěvě cizího města (země, lesa …) můj pan božský nepotřebuje navigaci, zatím-co já s ní běhám po Praze občas ještě dnes. Nechápu, že při převodu jednotek, např. při uvedení jakéhokoliv množství tekutiny v dm³, si dané číslo okamžitě převede do odpovídajícího množství v litrech, zatím co mě musí polopatě vysvětlit, kolik konvic čaje to je. Nechápu, že když otevře kapotu mého právě zdechlého auta, ví hned, kde je problém. Nechápu, že nerozezná tmavě červenou od vínové. Nechápu, že čte knihy, které se mně nelíbí. Nechápu, že se zaujetím sleduje krváky, ve kterých stříká krev přes obrazovku až do našeho obýváku, ale u dojáku, ze kterého stříkají emoce přes obrazovku, až do našeho obýváku, neukápne ani slzu. Nechápu, jak to, že vaří líp než já, ale taky nechápu, že když uvaří, musím já pak v kuchyni půl dne gruntovat. Nechápu, že si opravdu nevšiml toho mastného fleku velikosti traktorového kola, který se nějak objevil na jeho nové bundě a nechápu, že vůbec, ale vůbec netuší, kde se tam ten flek vzal. Nechápu milion věcí, které dělá, a nechápu, proč je tak dělá, protože já bych je určitě udělala jinak. Ale nechci návod. Chci ho nechápat, protože ta nepochopitelnost, ta jinakost, mně na mužích velmi přitahuje.

   

    A není právě tohle na vztahu muž – žena to vzrušující? Neláká nás na opačném pohlaví (krom vymodelovaných tricepsů, bicepsů, břišáků, zadku, chemie a sexuální přitažlivosti) právě TO neznáno? To co je pro nás nepochopitelné, to, co je nám neznámé, to, čemu chceme přijít na „zoubek“ a nahlédnout alespoň lehce pod pokličku opačného pohlaví? Nelákají a nevzrušují nás právě ty rozdíly?  

    Líbí se mi být nepochopitelná. Baví mně to, co je na mně pro mého muže tajemné, ať už je to má osobnost jako taková, nebo můj cyklus, zkrátka cokoliv, co patří k mému ženství. Kam se vytratí naše ženské kouzlo, když na nás naši muži obdrží  v obřadní síni, společně s oddacím listem návod?

    Chvíli jsme s Hankou na toto téma diskutovaly a došly jsme k jasnému závěru. Stačí držet se několika základních pravidel:

1.    Tolerovat

2.    Chválit

3.    Mluvit

4.    A to nejdůležitější – MILOVAT

Oboustranně!!!

Jo a taky

       5.  Psát SMS.

    Jo, jo, jo, jasně, že někdy chceme ještě trošku víc, ale to přeci správný chlap, ten, který nás opravdu miluje, zvládne i bez návodu. Ostatně, na toto téma se i tady, na mém blogu, pár článků najde.

---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Takže Hani, co já na to? No, myslím, že je dobře, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

PPS: Pánové, i ten nejdelší návod na ženy je vám na nic. Stejně nás NIKDY NEPOCHOPÍTE.

Jak jsem se úspěšně integrovala

    Starý strom se prý nemá přesazovat. Jenže – někdy nás vítr zavane někam, kam jsme vůbec neplánovali a je mu jedno, zda jde o proutek, který lze ještě ohýbat, nebo jestli už nám opadává listí. Mě vichřice odvála z malého města do trošku většího (tak, o dost většího), ve kterém už asi úplně nezakořením, ale pokouším se alespoň neuvadnout a nějak zapadnout mezi ostatní stromy. Zkrátka, potřebuji se nějak „sociálně integrovat“. Jelikož jsem žena, je jasné, že na moji integraci, je nejméně připravený můj šatník. Potřebuju nové listí!

    Moje první sonda po módních hitech probíhá v MHD. Jednak proto, že zde trávím poměrně dost času a taky proto, že předpokládám, že MHD se pohybují většinou lidé s podobnými příjmy, jako jsou ty mé, milionáři sockou nejezdí. Aspoň myslím. - Tédy, tamten kluk má fakt šílený ponožky. Takovou divočinu jsem snad nikdy neviděla. Jak v tomhle může jít mezi lidi? - Taky je to dobrá příležitost naučit se „dívat se kolem sebe“. Tohle mi dřív moc nešlo, občas mi někdo vyčetl, že jsem ho na ulici přehlédla, nepozdravila či přímo ignorovala, a tak se snažím prostě koukat. A pořídím si na to nové brýle. Sluneční!

    Potřebuju džíny. Ty drblý a s kytičkama. Chvíli zvažuji, jestli je to pro můj věk vhodný model, ale ta holka na protějším eskalátoru, ta, co vypadá starší než já, je má taky a očividně jí to nevhodné nepřijde. – A ta puberťačka, co si s ní tak hlasitě vypráví, má každou ponožku jinou. Ti Pražáci jsou vážně švihlí.- Boty. Boty potřebuju. Nutně!

    V oblíbené kavárně se to lidmi jen hemží. Výborná příležitost pro pozorování. Schovám knížku i mobil a koukám, kde se co šustne. Mladík v obleku mi trošku připomíná mého syna. Je to fešák (pochopitelně, jinak by mi syna nepřipomínal). Má sice košili s růžovým proužkem, ale ten oblek mu vážně sluší a má – růžové ponožky. No, tak nakonec to nevypadá úplně blbě. – Taky kabelku potřebuju.

    Zaspali jsme. „Snídat dnes nestíháme, cestou sníš sušenku,“ pokřikuji na Štěpu. „Hlavně se oblíkej, dělej, přijdu pozdě do práce!“ Časový skluz vyrovnáváme jen tak-tak, v tramvaji zběžně kontroluji Štěpovo oblečení. Triko sice včerejší a se vzorkem oběda z předešlého dne, ale pro jednou se to nezblázní, hlavně, že si vyčistil zuby, vzal si čisté prádlo a ponožky - ??? Ne, to ne, to nemůže být pravda. „Ty tele, ty máš každou ponožku jinou?!?“ vykřiknu, ale na mrákoty není čas, tramvaj právě zastavila před jeho školou. Vystrčím tedy syna směrem ke vzdělávacímu ústavu a jeho ponožky i ucintané triko okamžitě pouštím z hlavy. Nějaké nové šatičky by taky nebyly úplně od věci. Za ten stres si je snad i zasloužím, no ne?

Do školy přibíhám téměř se zvoněním. Kafe nestíhám, to zas bude den. Kolegyně už je ve třídě a moc jí to sluší. Dnes má tričko s červeným proužkem (miluje proužky), drblé džíny s kytičkama (fakt jsou boží) a - červeno- bílé pruhované ponožky. Hmmm, je to celkem vtipný, docela se mi to líbí. Vlastně - vypadá to úžasně. 

                                   Potřebuju barevné ponožky!!!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Mám je! „Teď už jsme skoro Pražanda“, píšu své kolegyni večer zprávu a pro potvrzení jí posílám foto mých nohou v nových ponožkách. Odpoví obratem: „Úplná.“

PPS: Taky Ježíšek nezklamal a vybavil mě dalším módním kouskem.

Myslím, že má integrace probíhá zatím úspěšně. 

Rok poté

Je tomu přibližně rok nazpět, co jsem zde publikovala články o nepodařené integraci našeho nejmladšího syna. O tom, co jsme zažili v nejmenované škole v malém městě, jak jsme celou záležitost cítili, vnímali a prožívali. Pod jedním z článků se rozjela diskuse, která mi nebyla zrovna příjemná, ale jelikož jsme toho tou dobou měli za sebou opravdu hodně a tudíž jsme byli na ledacos zvyklí, tak mě nijak zvlášť nerozhodila. Někteří čtenáři mi "starostlivě" doporučovali, ať si těch několik klidných dnů, které zrovna prožívám užiju, že prý nebudou dlouho trvat. Mýlili se. Přiznávám, že jsem za jejich mýlku ráda. 

První pozitivní výsledky se dostavily již po prvním půl roce od změny školy (viz. článek Maruška je prYma učitelka). Máme za sebou další pololetí a já mohu konstatovat jediné. Jsem šťastná, že jsme se k tak vážnému kroku rozhodli. Tenkrát - před rokem, jsem ze dne na den přestala dávat syna do školy. Ano, bylo to na doporučení dětské lékařky a psychiatričky, které obě usoudily, že Štěpův psychický stav je natolik vážný, že se do školy vrátit nemůže. Bál se. Byl zahnán do kouta a jeho záchvaty agrese byly voláním o pomoc. Neuměl to jinak. Bohužel. Okamžitě jsem podala v práci výpověď a zůstala se synem doma. Než jsme našli školu, která se nám na první pohled líbila (a nejen nám, hlavně Štěpovi), trvalo to dva měsíce. Dva dlouhé předvánoční měsíce, kdy jsme nevěděli, co s námi nakonec bude. Štěpu jsem učila doma já sama a zvládli jsme to na výbornou. Hned po té, co jsme našli školu, jsme hledali nové bydlení, které by nebylo daleko od školy. I to se nám podařilo. 

Budu upřímná, toto rozhodnutí nebylo jednoduché a stálo nás hodně. Odvedlo nás z domova, naše manželství se stalo víkendovým a padly veškeré naše úspory. DOMŮ jezdíme pouze na víkendy a prázdniny. Nechceme se nadobro přestěhovat, máme to doma rádi a pro Štěpánka by nebylo dobré úplně přijít o své DOMA. Se zbytkem rodiny a přáteli se vídáme mnohem méně, než dřív, týden co týden přejíždíme s kufrem sem a tam, udržujeme dvě domácnosti a náš život se změnil v dostih. V době, kdy naši vrstevníci šlapou na brzdu a zpomalují, my šlapeme na plyn. Obrazně i doslova.

Nestěžuji si. Naopak, jsem za to vše šťastná. Nejen, že nám naše rozhodnutí něco vzalo, ale ono nám i hodně dalo. Dalo nám nové přátele a rozšířilo nám obzory. Především nám ale toto rozhodnutí dalo klid a vyrovnanost. Štěpa je již tři měsíce bez jakéhokoliv záchvatu, a to i přes to, že není medikovaný na agresi. Když má náhodou "startovací", dokáže si to uvědomit a snaží se ovládnout a následně se ihned omluví. Tohle dřív nedokázal. Vybuchl a létalo vše, co bylo po ruce. Jeho sebeovládání je důkaz toho, co víme od samého začátku. Jdeme správnou cestou a VŠE je o lidech. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Jako důkaz si dovolím předložit vám Štěpovo vysvědčení i slovní hodnocení jeho školního chování. 

Naučit dítě s ADHD a vývojovou dysfázií, které má navíc přidružené poruchy (opoziční vzdor, negativismus a emoční labilitu) se ovládat, je velmi těžké, to mi věřte. A ne vždy se to daří. Ještě pořád máme kus cesty před sebou.  

PS: Integrace je dobrá myšlenka, ale ne za každou cenu. Určitě NE za cenu zdraví mého dítěte. 

PPS: Stále stojíme nohama na zemi. 

PPPS: Tímto článkem bych chtěla oslovit především rodiče dětí s podobnou diagnózou a podobným osudem. Nevzdávejte se a za své děti bojujte. Milujte je!!! Udělejte pro ně všecko, co je ve vašich silách a možnostech. Věřte, že toho je mnohem víc, než si sami myslíte. I my jsme si mysleli, že přestěhovat se nemůžeme - máme tady přeci byt, práci, rodinu, zahradu, chatu, přátele, život =DOMOV.

Všecko jde. 

Kavárna doslova filmová

Nudili jsme se. Venku zima, že by psa nevyhnal (našeho Jerryho už vůbec ne), ale sedět doma, nebo courat po nákupáku se nám vážně nechtělo.  Podotýkám, že všecky dostupné stolní i X-boxové hry jsme už měli vyčerpané.

A tak jsme přeci jen na chvíli vystrčili nos do mrazu s tím, že půjdeme objevovat barrandovská místa, která ještě neznáme. Domů se přeci můžeme vrátit vždycky. Bydlíme tu teprve rok, času málo, stále je co objevovat.

Naši zmrzlou výpravu mohu považovat za úspěšnou. Nedaleko našeho domu se skromně krčí naprosto úžasná kavárna. Máte -li rádi filmy a kafe, určitě se sem musíte podívat. Pravda, okolí není zrovna reprezentativní, spíš připomíná výrobní podnik z dob nedávno (vlastně už dávno) minulých, ale o to milejší je samotný interiér kavárny FILM CAFE. 

Kafíčkovat tady můžete přímo v originálních filmových dekoracích ze známých filmů i seriálů. Např. Amdeus, Vyprávěj, První republika a ti, kteří se rádi bojí si mohou vychutnat kávu v "kulisách" amerického hororu Hostel. 

Pochopitelně se vám může stát, že dekoraci, na kterou se těšíte v kavárně už nenajdete. To v případě, že si "odskočila" právě zahrát do dalšího vznikajícího filmu, či seriálu. Takže co návštěva, to originál. Ovšem meníčko si přečtete z filmové klapky a to je úžasný zážitek především pro děti. 

Možná tomu nebudete věřit, ale mě byla taková zima, že místo milované kávy jsem si objednala svařáček.  Slibuji, že příště to určitě napravím a filmovou kávu ochutnám. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Tyhle báječné palačinky jsou špaldové a jsou            Štěpika.  

Jak ošálit špatné svědomí, aneb 13 x chtěla bych

„Už nikdy nebudu pít!“ První věta roku 2018.

Těmito slovy mě uvítal status jedné kamarádky, když jsem1.ledna, hned poté,        co jsem přestala zvracet a zahnala migrénu asi třemi Migralginy, nakoukla na Fb.

Mohlo by to být dobré předsevzetí. Ostatně, těmi se leden jen hemží. Ruku na srdce, každý z nás si nějaké to předsevzetí někdy dal. I já jsem si je kdysi dávala, než jsem pochopila, že jsem nebyla obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Během let jsem tedy dospěla do bodu, kdy si žádná předsevzetí nedávám, už se znám.

Možná je to škoda, protože novoroční předsevzetí má totiž opravdu historický původ. Podle serveru Ordinace.cz ( zde ), 31. 12. roku 335 zemřel v Římě papež Silvestr I. Den jeho úmrtí se tak začal oslavovat jako den uctívání jeho památky. V 16. stol. se díky gregoriánskému kalendáři, zavedenému v křesťanských zemích, ustavilo datum příchodu nového roku na 1. ledna. Den úmrtí papeže Silvestra I. se tedy stal i dnem bilancování nad uplynulým rokem a touhy po úspěšném roce nadcházejícím.

Pryč se špatným svědomím

A po úspěšném nadcházejícím roce toužíme všichni. Není až tak důležité, jak si své touhy a přání pojmenujeme. Já je možná nenazývám předsevzetím, ale nahlížím na ně jako na „měla bych“, nebo ještě lépe „chtěla bych“. Vyhnu se tak špatnému svědomí. Předsevzetí se totiž má dodržet, když se to nepovede (což bývá často), mívá člověk špatné svědomí, výčitky apod. Tomu lze lehce předejít. „Chtěla bych“ se dodržovat nemusí, takže žádné výčitky. Když se zadaří, přijde jen radost a dobrý pocit.

Přeskočím tedy obligátní: měla bych zhubnout, měla bych začít zase cvičit, měla bych bojovat s celulitidou, měla bych se zdokonalovat v angličtině … atd. atd. atd. a raději se soustředím na:

-měla bych si najít víc času na děti (myslím mé vlastní, ty dospělé)

-měla bych si najít víc času na manžela (myslím mého vlastního)

-měla bych si najít víc času na kamarádky (nechápu, proč se taky neodstěhují do Prahy)

-měla bych začít víc pečovat o své chátrající tělo (to zní líp, než - musím začít cvičit)

-měla bych jíst zdravě (to zní líp, než - musím zhubnout)

-měla bych začít posílat pohledy místo emailů, SMS a chatu (to zní líp, než - musím trávit méně času u PC)

-měla bych začít víc šetřit (nenakupovat výhodně v akcích a výprodejích, stejně to většinou nepotřebuju - to se týká i kafe, čokolády, Ferneta a milionů triček, blůziček a svetříků, nakoupit už konečně do obou bytů úsporné žárovky a zhasínat a taky, koupit si tramvajenku na celý rok, protože tím ušetřím minimálně nějakou tu tisícovku. Jo a hlavně – nepodléhat reklamám!!! Dá se to?)

„Chtěla bych“ je pro radost

Tak, to by stačilo. Mnohem raději mám seznam „chtěla bych“. Nepleťme si ale se slovíčkem „CHCI“.  „CHCI“ se zadaří vždy, protože to chci, kdežto „chtěla bych“ je pro radost.

1. chtěla bych si najít víc času na děti, manžela a kamarádky

2. chtěla bych se konečně přihlásit na ten kurz, o kterém sním už druhý rok

3. chtěla bych do svého života vnést víc kultury (divadla, koncerty, výstavy, kavárny, bary…)

4. chtěla bych odletět na dovolenou k moři (mé průdušky touží dýchat záporné ionty)

5. chtěla bych se zamilovat (to myslím čistě teoreticky – jen si připomenout tu záplavu chemie v mozku)

6. chtěla bych přečíst všecky ty knížky, které se mi hromadí na mém nočním stolku

7. chtěla bych dopadnout zloděje, který nám před Vánoci vykradl byt i s vánočními dárky (Možná bych měla nechat Štěpu koukat na detektivní seriály. Díky Modrému kódu už dokáže stanovit diagnózu, takže když koukne na pár dílů Kriminálky Anděl …)

8. chtěla bych s chutí sníst celý špekáček a následně se nepozvracet

9. chtěla bych zase protančit noc a neprobudit se pak ráno s vykloubenými kyčelními klouby

10. chtěla bych víc porozumět svému synovi, který je prý „na hranici spektra“ (už jen tomu výrazu moc nerozumím)

11. chtěla bych, abychom se celá rodina, vrátili natrvalo domů

12. chtěla bych být babička (ale na to zas tak nechvátám, to počká)

13. chtěla bych …hlavně být zdravá

Mých „chtěla bych“ je mnohem, mnohem víc. Chtěla bych, aby se alespoň některé z nich, splnily.

Je dobré mít nějaký cíl a je jedno, jak mu říkáme. Důležité je, to hned v úvodu nepřepálit. Takže  - hubněte pozvolna - stačí přeci až od příštího pondělí (ovšem nejlepší je to od 1. 1.), sportujte zlehka - svalová horečka ani zlomená noha není nejlepší začátek pro váš start a tu načatou láhev vína proboha nevylévejte, klidně jí večer s kámoškou dopijte (a dopijte i tu, co přinesla kamarádka) – žijeme přeci jen jednou.

------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ještě jsem chtěla říct, že už nikdy nebudu pít. A zhubnu!

PPS: A taky pozvu děti na oběd a zapíšu se na ten kurz – HNED! (protože to CHCI).

PPPS: Než jsem stihla článek publikovat, PČR mi mé sedmé 'chtěla bych' vyplnila. Možná je sedmička opravdu šťastné číslo. 

Život plný záhad

    

    „Kde máš brýle?“ ptám se Štěpi těsně před tím, než vyběhneme na tramvaj. „Já nevím, tady jsem je před chvílí položil, fakt!“ „A čepici? Kde máš čepici?  Venku mrzne.“ „Nevím, včera jsem jí nechával v chodbě na polici a ona asi někam zmizela.“

    Takhle to u nás chodí pořád, záhadná zmizení jsou naší každodenní rutinou. Záhadně nám mizí nejen brýle a čepice, ale i klíče, mobily, žákovská knížka, tužky, dálkové ovládání, záložky z rozečtených knih, nezaplacené účty a spousty dalších věcí, bez kterých se v našem životě neobejdeme, nebo které je potřeba nutně vyřídit. Ponožky v pračce už neřeším, neboť ponožkovou módu jsem vděčně přijala za svou (má to své výhody). Náš život je zkrátka plný záhad. 

    Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že je to naším bytem. Říkala jsem si, že náš byt je buď zakletý, nebo se nudí, a tak nám zlomyslně schovává věci denní potřeby a potutelně se směje, když hledáme. Pořád jsem vymýšlela různé systémy jak tomu zabránit, určovala jsem místa, kam se co bude odkládat, které místo komu patří, jaké úložné prostory jsou na co nejvhodnější, a propadala jsem beznaději pokaždé, když jsme něco hledali. Vždyť přeci IKEA tvrdí, že to funguje. A asi to i funguje, ale zjevně jen v katalogu.

    A pak přišlo stěhování, tedy přesněji, naše přemísťování do Prahy a zpět. Teď bude konečně všecko tak, jak má být a na svém místě, těšila jsem se. A bylo. Prvních pár dní.  Jak jsme se postupně zabydlovali, záhady se opět, naprosto nenápadně, začaly hlásit o pozornost, jenže teď už v daleko větší míře, než doposud. K těm běžným záhadným zmizením čepic, brýlí a klíčů, na která jsme byli léta zvyklí, se přidala další. Takže teď to u nás vypadá asi takhle: „Kde je ten olej? Vím, že jsem ho kupovala. No, to jsem blázen, kam jsem ho dala?“ Chvíli hledám v lednici, v potravinové skříni i v komoře a pak mi to konečně docvakne. „Aha, já ho opravdu kupovala, ale v Praze, tady jsem ve Štětí.“  „Mami, kde jsou ty tužkový baterky, co jsme je kupovali do mého robota?“ „Zůstaly asi ve Štětí, zlato!“ „Kam jsem dala šlehač? Potřebuji ušlehat bílky. Jo, už vím, šlehač je v lince, v posledním šuplíku, v Praze.“ „Miláčku, nevíš, kde mám klíče od auta?“ „Nevím, pokud je nenajdeš, nechal jsi je asi na zahradě.“ „Ježiši, kde mám tu šálu, co mi ladí k téhle bundě? Jo, tak ta zůstala v ….“ No tak jo, uznávám, byt za to nemůže. Není začarovaný, ani zlomyslný. Chyba bude jinde.

    Ovšem ta opravdu největší záhada našeho bytu, se odehrála o posledních Vánocích. Jistě, Vánoce jsou přeci dobou kouzel, nevysvětlitelných záhad a tajemna, takže na tom není zase až tak moc divného.

    Konečně jsme všichni spolu, v našem doma a tak si užíváme nejen sváteční atmosféry, ale i společně strávených chvil. Jsem šťastná, mám všecky své muže zase u jednoho stolu. Světýlka na stromečku se rozzáří, prskavky se rozprskají a zvoneček zacinká. Radostně rozbalujeme dárky od Ježíška, jenže, mně tu něco nehraje. Chybí jeden dárek – že by si se mnou zase náš byteček pohrával? Na to teď vážně není nejvhodnější chvíle. Začínám pátrat. „Kde je ta zlatá obálka pro Jakuba?“ Za pár chvil lezeme všichni po zemi, přehrabujeme roztrhané papíry, kontrolujeme šuplíky, krabice … NIC! Smiřuji se s tím, že jsem ho při balení někam zašantročila. To se stává, hlavně, že jsme všichni zdraví a jsme spolu, snažím se hodit jeden nenalezený dárek za hlavu. „A kde je ten malý dárek pro Petra?“ Ne, určitě jsem nezašantročila dva dárky.  Rozjíždí se nový kolotoč hledání, všichni na kolena. Opět zbytečně. Tak toto je opravdová vánoční záhada, k nám Ježíšek dárky nenosí, od nás si je bere.

    Na druhý svátek vánoční, na Štěpána, po velké rodinné sešlosti, si Štěpa běží uložit do kasičky nějaké ty kačky, které dostal od babičky a tetiček k svátku. Jeho dosavadní úspory ale záhadně zmizely. Nyní už začínám pochybovat o tom, že za tyto záhady může škodolibost našeho bytu, či kouzelný čas Vánoc. A pak přijde ten strašný okamžik. Okamžik uvědomění, kdy se mi v žilách zastaví krev, a mozek nechce uvěřit. Před rokem, když začalo naše přesouvání do Prahy a zpět, jsem s dobrým úmyslem, svěřila klíče od našeho bytu jedné ze sousedek pro případ, kdyby se v bytě něco stalo. Sousedka klíče od našeho bytu nenašla. Záhadně se prý ztratily, asi společně s našimi dárky, penězi a prstýnkem po babičce.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Není záhada jako záhada. Naší vánoční záhadu nyní, zcela bez kouzel a záhad, řeší Policie.

PPS: Brýle se našly ve škole a čepici jsem druhý den vytáhla ze své kabelky (kde se tam vzala, je vážně záhada).